Tati, koukej, skály! A támhle je skála! A támhle taky! Ježkovi voči, vždyť vono je to tady samá skála! ... Tati, tatínku, počkej. Jenom si na skálu sáhneme a hned zase pojedeme.

Přesně! Na skály jsme jako dělaní. Síla, rozum, mrštnost. Jak na Dračí zub jsme po dvacátém šestém zhlédnutí filmu Jak dostat tatínka do polepšovny okoukali dokonale. Takže jdeme lézt na Draka! My se ho nebojíme.

Jenže ouha! Dračí zub na Hrubé skále sice stojí. Ale vypadá úplně jinak než ve filmu. Nevidím hodiny, kterými měl táta Luboš provázanou smyčku, ani chyt, který se s ním vylomil. Vůbec je to celý nějaký strmý. Protože to není ten Dračí zub. Filmový Dračí zub se totiž vůbec nejmenuje Dračí zub, nýbrž Skaut. A jsme doma. Teda pod věží. Už tou správnou. Dobrý den!

Dobírám!

Takže, co to v tom filmu říkali? Jo, tři pevný body. Jasně. Hezky na špičky. A očima si najít cestu. Naštěstí je tahle televizní linie tak často lezená, že horolezci v měkkém hruboskalském písku vybrousili nohama nepřehlédnutelné stupy. Tady někde měl ten Luboš založenou smyčku, ne? No jasně. Hodiny jak blázen. Když už ve stopách náčelníka horský služby, tak se vším všudy. Akorát jeho smyce byla modrá. Já mám jen žlutou. Tak tohle fotit nebudeme.

Aha! A koukám, spodem to nepůjde. Musím vrchem. Nad sebou mám kapsu. Vpravo chyt. Vyměnit ruce. A konečně ty hodiny! "Drž je dole, aby nepraskly." Och, na tenhle okamžik jsem čekal dobrých 20 let. Kdykoliv beru na písku hodiny, vždycky si na to vzpomenu. Ale dnes držím TY Vaškovy hodiny. Bože, to je pocit. Tak ještě chviličku je podlachním. Doufám, že nezdržuju.

Pošťák nejede

To znamená, že Hovorka je v pořádku, fraktura žádná a žebra v celku. Trest se nám dnes vyhne. Aby taky ne, když jsem vzal mámu na skálu s sebou. Takže si můžeme dál hrát na horolezce - lezeme ještě vejš.

Vaškolubošův manuál má ovšem jeden zásadní nedostatek - chybí tam záběr, jak a kudy dolézají ti dva na vrchol. Přičemž průvodce Nejkrásnější cesty na písku uvádí: "Stěnou podél spárky pod převis." Jasný, to sedí. Převis máme nad hlavou. A pokračuje: "Spárou přes převis na vrchol nebo traverz doprava do komína a jím."

Ujasněme si tedy situaci. Ta spára, to je nějakej omyl, ne!? Vždyť je to vysolený, nehezký a nahoře beztak čeká nějakej hnusnej rajbas. Do toho nejdu. Ovšem komín? Vpravo? Jako kde? Nejbližší komín vidím na hruboskalském zámku za zády.

Padej trochu doprava

Ještě víc doprava, než si myslím. Komín je až za rohem. V jedný chvíli jsem se tam teda zašprc, div jsem se nerozbrečel. Ale naštěstí tady už není kam padat - podvrcholový komín má i podlahu.

A tak sedíme nahoře a připadáme si v pohádce. Nikde nikdo. Jenom slunce, skály, jabko jsme zapoměli dole (sakra), Dračí zub... ehm, vlastně Skaut a my dva. Včetně mámy. To znamená, že Máňa může zůstat v muzeu, dolů se dostaneme po laně. Jenom najít slaňák, který je tady schovaný opravdu jak pro Colomba. Čímž se opět dostávám k dalšímu drobnému nedostatku lezeckého manuálu z roku 1978 - slaňuje se jinde. A vůbec né pohodlně. Bojím!

Ale dokázali jsme to. Jsme přece víš co, viď? No přece horolezci!

V dnešní době často žijeme na hraně svých možností. Obklopují nás starosti, tlačí nás nedokončené úkoly, musíme toho stíhat stále více a více. Tělo nás informuje, že něco není v pořádku, ale my jeho signály ignorujeme. Někdy mám pocit, že svět jde jinam, než si naplánoval.

Už dlouho létáme do vesmíru, ale zapomněli jsme na náš vnitřní vesmír. Proto je třeba zastavit se a nenechat se uštvat bláznivou dobou. Pokud se nezastavíš, nemůže tě nic krásného dohnat.

Když všechno voní podzimem

Sám nebo se svým psem chodím do Jizerských hor. Když je nádherný podzimní den, ani psa doma neudržíš. Vzduch je čistý, slunce ještě hřeje a on utíká. Listí mu šustí pod packami a jeho psí duše se raduje. Já natahuji nos stejně jako on, když větří zajíce, a s přivřenýma očima vnímám vůni čerstvě pokácených stromů u cesty. Nejraději mám rána, kdy hory halí mlha, a díky včerejšímu dešti se mechy předhánějí, který má sytější zeleň. Odkvétající bodláky opouští jejich bílé chmýří, které si ve vzduchu ještě chvíli zatančí.

(Ne)bude krize

Také vnímám, že bude drahá nafta, přijde krize, slevové prodejní akce jsou tam a tam. Valí se to na nás ze všech stran, ale já toho nechci být součástí. Tak si hledám svoje místo, kde na ničem takovém nezáleží. A našel jsem ho. Je v horách. V lesích. Mezi žulovými balvany a věžičkami, které nechci pokořit ani zdolat. Chci s nimi splynout, porozumět jim a díky jednotlivým výstupům poznat kus lezecké historie a doby, kdy jednotlivé cesty vznikaly.

Hlavně si tady užívám samoty, když potřebuji záplatu na duši. Užívám si lesních cest, všemožných tvarů vrcholů kopců a vůně suché trávy a listí. Když potřebuji, nacházím zde svůj úkryt i jenom v myšlenkách.

Další 9b+?

Internet na nás taky denně chrlí mnoho informací a zpráv, kde kdo co vylezl. Nejtěžší tradiční cesta na světě, v deseti letech vylezl 8B boulder, nová XIII na písku. Na jednu stranu je to silná motivace, ale na druhou je člověk už tak zahlcený, že si chce sednout s kamarády ve skalách do listí a jen tak s nimi klábosit - ať obyčejné myšlenky a obyčejná slova přátelství taky letí vesmírem.

Nejlepší lidské okamžiky bývají malých rozměrů, ale v duši jsou schované po celý život. Každý vidíme užitečnost svého bytí v něčem jiném. Povídej stromům o lásce a porostou až do nebe. Povídej jim o nenávisti a zacpou si uši smolou. Jak je krásné lehnout si do trávy, jen tak ležet a koukat se na oblaka nebo do korun stromů. Duše má prázdniny a tělu se nabízí pohoda a odpočinek. 

Jdi lesem

V lese člověk naváže nové známosti. Les člověka uklidní, potěší ho, povzbudí. Jdi lesem v pokoře, protože ani strom, ani tráva, ani mech nejsou méně než ty. Jediná koruna, která si zaslouží úctu, je koruna stromu. 

Přeji všem hezký podzim. Užívejte si života podle vlastních představ a mějte se jen tak lidsky fajn.

Teď běžím. Miluju ten prostý pohyb, ke kterému nic nepotřebuju a který mě dostane kamkoliv. Z údolí až na hřebeny hor, třeba. Dýchám. Do kopce funím. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky - a někdy opravdu převratné. Nekoukám na hodinky. Žádné nemám. Svůj výkon nikde nezvěčním. Neběžím, abych něco překonal. Běžím, protože mě to baví a poběžím, dokud budu chtít.

Před třemi lety jsem poprvé vyběhl bez hodinek s integrovaným osobním trenérem. Běžel jsem navzdory jejich příkazu, že bych měl ten den odpočívat. Venku lehce pršelo, stezku pokrývalo spadané listí a vzduch byl nasycený podzimní vůní. Chtěl jsem doběhnout jen na rozcestí zhruba v polovině výstupu na hřeben. Ale nezastavil jsem se tam a běžel dál. K dalšímu rozcestí. A pak ještě dál. Až do mlhy, do které se ukryly jesenické hřebeny. Nikde ani noha. Zbývala ještě hodina cesty dolů.

Můj digitální kouč hlásil regeneraci. A já se vrátil za 2,5 hodiny. Nepřípustný zásah do tréninku. A tak u mě skončil. Buzerovací hodinky se do druhého dne prodaly na bazaru.

Udržet pozornost

Je lepší sledovat, jak skáčou čísla na displeji, nebo veverky po stromech? Za mě to druhé. Někdo tomu říká být přítomný, já bych to nazval nerušeným vychutnáváním života tam venku. Hodinky jsem prodal, cyklo kompjůtr odmontoval, telefon venku přepínám do režimu letadlo a ukládám do batohu. Kdy se vrátím domů? Nevím. Až se mi bude chtít, dojdou mi síly, budu mít dost. Tohle je svoboda.

Mám hlavu a poslouchám své tělo. Zrychlím, když mám chuť. Ne když mi to řekne krabička na zápěstí. Jestli sedím nebo ležím, vím i bez gyroskopu. A přicházející bouřku poznám podle mraků, nepotřebuju čekat na signál barometru. Technologie pouze odvádějí pozornost od toho, co se děje v nás a kolem nás.

Prostě se zapomenout

Ráno vysedáme z vlaku v Bílém potoku. Nejprve jdeme přes louky, pak se noříme do lesa a stoupáme po široké šotolinové cestě. Občas si povídáme, občas jen mlčíme a obhlížíme žulové balvany vyrůstající z lesního koberce tvořeného mechem a spadaným listím. Lehce kape, teplota jen několik stupňů nad nulou. Fouká. Pravý jizerský podzim. Pokračujeme po krkolomné kamenité stezce a u rozcestí pod Frýdlantským cimbuřím uhýbáme ze značené stezky do strmých srázů nad Černým potokem. Na protějším břehu vidíme náš cíl. Nejvyšší skalní stěnu Jizerských hor - Nos. Jenže teď prší pořádně. Schováváme se pod stromy a čekáme. Jen tak to vzdávat nechceme.

A dočkali jsme se. Pod skálou posilňujeme morál plechovkou Kozla a jdeme do toho. První délka odsýpá. Prsty zmrzlý, ale dobrý je to. Čtvrtý kruh mám na dohled, ale na převislou koutovou spáru se mi nedaří vyzrát. Zkouším to jednou, dvakrát, třikrát,... Mám strach. Oporu pro nohy hledám v hladké stěně horko těžko. Po pátém pokusu mám chuť to vzdát. Odpočívám, sbírám poslední síly - fyzické i psychické. Vnímám jen ten problém nade mnou. Zimu, skálu, souboj.

Šestý pokus a... "Jo! Jo! Jóóóóó! Na hraně pádu cvakám kruh. Těžký, fakt těžký. Ale máme to za sebou, dolez na vrchol Nosu už je snadný. Zapisujeme se do knížky, koukáme do krajiny, slaňujeme. "Cože? To už je půl čtvrté? Panejo!"

Když bojujete na skále o život, žijete naplno. Čas nevnímáte. A to je na tom krásné. "Tak pádíme dolů."

Porazit včerejšek?

Kličkuju mezi kořeny, skáču po kamenech, přebíhám dřevěné lávky. V tuhle brzkou ranní hodinu je údolí Bílé Opavy liduprázdné. Je chladno. Prsty na rukou mrznou a holá lýtka mi olizuje studený vzduch. Slunce sem do doliny ještě dlouho nedosáhne. Vychutnávám si ten ladný pohyb. A taky že mám energii v takovém terénu běžet. Cítím se jako kamzík. Když vybíhám na Ovčárnu, začínají mě rozehřívat první sluneční paprsky. Vypadá to na krásný podzimní den, teď to ještě nemůžu otočit. Pokračuju dál. Nohy hledají nejschůdnější cestu mezi kameny. Na hřeben je to už jen kousek. Přidávám. Předbíhám první ranní turisty. A výš už to nejde.

Klesám na kolena. Lokám každý doušek chladného vzduchu. Vytahuju se na dřevěnou zábranu a pozoruju obrysy Keprníku, Kraličáku, Dlouhých Strání. Tam někde vzádu bývá za inverze vidět Sněžka. Jen tak tam sedím. Koukám. Užívám si. Netuším, kolik je hodin, a tak mě nic nehoní dolů. Nevím, jak dlouho jsem běžel, ale vím, že se mi běželo krásně. Nemám páru, kolik kalorií jsem spálil, nicméně mám pocit, že si ten kotel těstovin carbonara zasloužím.

Zvedám se, nechávám hřeben za zády, sbíhám zpět do údolí. Kolik je hodin zjistím, až odemknu dveře domova. A takhle je to krásné - bez sledování času.

Instantní návod jak odstřihnout čas

• Zamknout fitness hodinky do šuplíku nebo je prodat. Za utržené peníze se dá vyrazit do hor a vysledovat, jak se chová oblačnost před změnou počasí.
• Přepnout telefon na režim letadlo, schovat ho na dno batohu a místo počítání kroků počítat, kolik se letos urodilo borůvek. A rovnou vyzkoušet, jestli chutnají tak dobře, jak vypadají.
• Zrušit účty na sociálních sítích (pozor, opatření vyloženě drastické) a raději než čekat na pochvalu od druhých, být spokojení sami se sebou.
• Uvědomit si, že každý den může být ten poslední a podle toho jej prožít.

Neteče voda. Zamrzla. Nejspíš už před několika měsíci. Probouzíme se do nového dne na konci světa ve vesnici jménem Adishi. I když... dá se těch pár polorozpadlých domů s všehovšudy deseti obyvateli, stádem dobytka a jedním přerostlým psem nazvat vesnicí? Každopádně na tom nezáleží. Důležité je, že všude kolem leží mraky prašanu!

Přes noc zase dobrých 30 čísel připadlo. Z přízemí už se line vůně snídaně, kterou pro nás připravuje paní domácí. Je skvělá. Snídaně i paní domácí. Posnídáme a vyrazíme. Z čela postele beru modrošedé lyžařské ponožky s logem Bridgedale na špičce. Myslím, že dnes to bude už šestý lyžařský den tady v Gruzii. A já každé ráno strkám nohu do lyžáků v jedněch a těch samých fuseklích.

Ony totiž vůbec nesmrdí. Jenom když je po celodenním šlapání a lyžování vytahuju z lyžáků, tak to vzduchem něco zavane. Ale jakmile uschnou, odér je ten tam. Merino vlna je holt plodem přírody. A dokonce i po tom dennodenním nasazení v lyžácích zůstávají ponožky měkké, jako bych je právě vytáhl ze sušičky - žádné potem naškrobené plechovky. A už dost řečí, jde se na věc! Prašan volá. A ten druhý pár fuseklí Bridgedale vytáhnu z tašky asi jen tak pro formu - přece jen odlyžovat celou Gruzii v jedněch ponožkách je divné, ne?

Upletené ponožky jsou prozatím o polovinu větší než finální produkt. Následně se ještě několikrát perou v páře a tvarují na kopytě - dokud nezískají výslednou velikost. 

— z výrobního procesu ponožek Bridgedale

Ponožky za pět set?

Pravda, to není úplně za lidovku. Jenže které ponožky můžete používat týden a déle? Respektive používat můžete každé. Otázka, co na to vaše okolí. A můj denní režim opravdu není žádné šolíchání. Dopoledne do města popracovat do kavárny, odpoledne na skály, večer po podlaze plné psích chlupů a třísek z rozkousaného klacku. Zítra to zvíře asi raději vezmeme na celodenní trip do Jizerek. A tak stále dokola, v plném nasazení. Dva páry na rok stačí. Protože Bridgedale vydrží - žádné prošoupané paty a proklubané prsty. Narozdíl od jiných ponožek za kilo, které, když dobře, po půl roce letí do koše.

Vlákno merino vlny se nejprve obtočí vláknem syntetickým a teprve pak se z něj pletou ponožky. Tím vzniká hustý a odolný úplet, který jen tak neprošoupete.

— z výrobního procesu ponožek Bridgedale

A teď tahle situace...

První sníh v Jeseníkách. Takový ten poprašek, který pocukruje hory, ale borůvčí se pod ním ještě nepoloží. Kráčím po starém loveckém chodníku. Mokrá tráva se otírá o mé nízké trekovky s Gore-Texem a každým dotykem se snaží protlačit vlhkost skrz membránu. Stezka se zvedá na hřebeny. Brodím se borůvčím a sníh se sype do bot shora. Na tohle už je membrána krátká. Nohy hlásí uvnitř vlhko. A domů do tepla zbývají ještě dobré dvě hodiny chůze. Podobným terénem.

Z batohu vytahuju nepromokavé ponožky Bridgedale - loňskou novinku. Vzal jsem si je jako zálohu právě pro tenhle případ. Natahuju si je na nohy místo promočených fuseklí a obouvám zpět vlhké trekovky. Teď mě hřeje merino vlna a vodu drží v uctivé vzdálenosti od nohou nepromokavá membrána. Po šesti hodinách venku odemykám dveře domu. Mám dost. Boty jsou durch - nohy v pohodě.

Membrána Hydrotech má vodní sloupec >10,000mm a svou prodyšností obstojí i při intenzivním pohybu.

No, myslím, že s blížící se podzimní slotou budou ponožky Bridgedale Stromsocks v častém nasazení. Bláto a déšť přece nejsou stopkou pro běhání po horách.

Pozor! Návykové

Už jen takové varování na závěr. První nazutí, první krok, první celodenní pochod. Ponožky Bridgedale jsou prostě jiné. Měkké, příjemné a neskutečně odolné. Nedá se to popsat, musí se to vyzkoušet. Jen počítejte s tím, že je pak minimálně týden nesundáte z nohou. Leda snad na spaní.

Které ponožky Bridgedale používám

Hike Lightweight - do pohorek i nízkých trekovek v horách českých až čtyřtisícových.
Hike Ultralight - celý rok do nízkých trekovek i do města.
Stormsocks - na podzimní a zimní běhání, jako záložní ve slotě.
Ski Lightweight - na freeride a skialpy.

"Ty jo, co v tom báglu vláčíš, proboha? Máš ho ověšený jak vánoční stromeček."

"Nevím, normálka. Prostě jsem vzal všechno, co se tam nahoře může hodit."

"Blázne, ty budeš trpět."

14 dní s báglem na zádech. Pro někoho svoboda, pro jiného očistec. Záleží, jak se ten onen dovede úsporně sbalit, kolik krámů s sebou potáhne zbytečně a na které vychytávky naopak nezapomene. A jsou to většinou takové malé věci - protiny, které ale ve výsledku ušetří vaše ramena otlaků větších než nezbytných a ústa výrazů, které ve slovníku spisovné češtiny nenajdete.

Nafukovací polštářek?

Dobrou noc a sladké sny! Komfort je krásná věc, ale zrovna tenhle balíček se dá tak jednoduše nahradit. Vezměte péřovku a nacpěte ji do prázdného kompresního vaku spacáku. Voilá! Měkkoučký polštář jako ze studia spánku. Případně vak vyplňte jinými kusy oblečení, ale nadýchaná péřovka je nej.

Mezery ucpat

Ani kousek volného prostoru nesmí v batohu zůstat nevyužitý. Přece nebudete na zádech nosit po horách vzduch? Ponožky, trenky, rukavice a další malé kousky oblečení perfektně zaplní všechny mezery a mezírky. Vycpěte jimi boty, nádobí a třeba i prostor mezi mačkami. A když přišlo na přetřes to nádobí - potřebujete kompletní sadu hrnců nebo vystačíte jen s jedním?

Pořádně namačkat

Šikovným městnáním se taky pár litrů objemu ušetří. Spacák a péřovku pořádně utemujte v kompresním vaku. Trička a mikiny místo skládání smotejte do ruliček a stáhněte je gumičkou. A pro pořádek v batohu využijte šikovné Packing Cube různých velikostí.

Vyfouknout

Ještě jednou ten vzduch. Pytlíky instantních jídel propíchněte jehlou, vyfoukněte z nich přebytečný vzduch a dírku zalepte páskou - aby se znovu nenafoukly. A teď si můžete přibalit ještě jedny těstoviny carbonara navíc.

Utěsnit

Batohy přece nejsou nepromokavé. A pláštěnka? Ta nikdy neochrání věci uvnitř 100%. Při delším a silnějším dešti steče voda po zádech a prosákne dovnitř. Oblečení, spacák, doklady, peníze, elektroniku a všechno, co nechcete mít mokré, zabalte do igelitových sáčků a pytlíků. Ty proti vlhkosti fungují na jedničku. A pláštěnku můžete nechat doma. Dobrých pár gramů.

Vyčistit zuby a spát

Čistota se na horách stává relativním pojmem. Sprchový gel a šampon? Šestistupňová horská říčka stejně neláká k nějakému dlouhému cachtání. Spíš rychle ponořit a utéct. Navíc splachovat do ní takovou chemii není právě ekologické. Bez mýdla se dá na horách v pohodě fungovat (a dokonce i v běžném životě). Zubní pastu použijte docházející - ať netaháte plnou tubu. Opalovací krém si pořiďte v malém balení. A dámy mohou tampóny nahradit menstruačním kalíškem - příroda poděkuje.

Třetí tričko nebrat

Dvě stačí, ne? Zatímco jedno máte na sobě, to druhé můžete přeprat v řece a sušit za pochodu na batohu. Podobně s ponožkami. Navíc taková merino vlna nezapáchá ani po několika dnech nošení a v případě ponožek Bridgedale zůstává i příjemně měkká. Důležitější než každý den čisté triko je spíš vychytat vrstvy oblečení na všechno možné počasí - od nuly do pětatřicítek. S lehkou mikinou, softshelkou, péřovkou a nepromokavou bundou vždycky řešení najdete. A nepromokavé kalhoty? Pro otrlejší zbytečné - na nohy se snese všechno.

Znáte Packing Cube od Lowe Alpine? Se třemi velikostmi síťovaných obalů budete mít v batohu či tašce pořádek.

Ještě jeden igeliťák

Nebo raději víc. Na odpadky přece. A že budou přibývat.

Na závěr utáhnout a vyvážit

Poslední úprava před odchodem vzhůru. Pořádně utáhnout boční kompresní popruhy, aby vybavení v batohu necestovalo. A jakmile hodíte batoh na záda, nezapomeňte zatáhnout za balanční popruhy na ramenou. Tím srovnáte těžiště a budete překonávat překážky, jako byste se s batohem narodili.

Horám zdar!

Rozednívá se. Zpoza stromů prosvítá sytě rudá záře. Jakoby tam hořelo. Na vstávání je ale ještě příliš brzy. Zavřít oči, přetáhnout spacák přes hlavu, prodloužit noc. Není kam spěchat. V plánu máme jenom další lezecký den ve Skaláku. Tento týden už pátý. Přece nebudeme trávit čas prací, když je venku tak krásně.

"Ty jo, vy jste pořád někde venku." ... "Jsme no."

"Koukám, že moc nepracujete, co?" ... "Ne no. Nějak se nám nechce."

"A vy jako nepotřebujete vydělávat?" ... "Jako jo. Ale ne nějak moc."

Rozmluva s kamarády

Usínat u dohořívajícího ohně, probouzet se s výhledem na východ slunce, uvařit si těstoviny v ešusu a lézt celý den po skalách nebo se toulat po Jizerkách totiž nic moc nestojí. Narozdíl od večerního multikina, menýčka číslo tři a dvouhodinové lekce jógy - 518 Kč. Za den. Za měsíc takto třeba i 15.000 Kč. K tomu samozřejmě hypotéka, splátka auta a na vzduch to taky nejezdí. Ale utěšujete se představou, že jednou, až to všechno splatíte, přijde řada i na to užívání si. Cestování. Poznávání. Dobrodružství.

Nebo taky ne. Protože se dřív dostaví infarkt. Někdy kolem čtyřicítky.

V časopise ten outdoorový život vypadá dobře. Ale naživo ještě líp. A není drahý. Pro dobrodružství navíc nemusíte daleko - stačí vyrazit kousek za humna. Kávu si můžete za 45 Kč objednat nebo zadarmo uvařit - na vařiči v mokakonvičce. Spaní pod širákem nestojí nic a vlak je levnější než auto.

“Svoboda a prostá krása jsou příliš dobré na to, abychom se jich vzdali.”

Christopher McCandless

Jasně, společnost očekává, že budeme minimálně 8, ideálně ale 12 hodin hákovat. Že budeme mít kolem domu posekaný trávník a neukážeme se ve městě dva dny po sobě ve stejném tričku. Na druhou stranu, co je komu do nás? Žijeme ve svobodném světě a máme to štěstí, že si můžeme opravdu, ale opravdu dělat, co chceme. Samozřejmě, neomezuje-li to ostatní lidi. Což naše lezení a bivakování ve skalách nejspíš nedělá.

Méně vydělávat, více si užívat

Peníze a radost nejsou vzájemně podmíněné. Spíše čím více vlastníme, tím více starostí máme. A čas, který můžeme věnovat skutečnému životu tam venku, mizí ve vydělávání na hypotéku či opravu auta, v udržbě zahrady nebo v rozhodování, jaké triko si ráno vezmu na sebe. Když jich má člověk pět, rozhodovací paralýza ho nedostihne.

„Není větší radosti, než míti nekonečně se měnící se obzor, pro každý den mít nové odlišné slunce.“

Christopher McCandless

Žít jenom s pár věcmi, které nezbytně potřebujeme, dává člověku svobodu. Sbalit se do batohu a jít. Nosit jedny kalhoty, dokud je na jizerké žule neroztrháte na nitky. Smazat z telefonu sociální sítě, protože vy opravdu žijete a nepotřebujete o tom nikoho ubezpečovat. Ani sami sebe. Nekoukat co půl roku po nových trekovkách, které si pak vezmete dvakrát, když v těch současných můžete objevovat staré lovecké chodníky, aniž byste se strachovali, že si je ušpiníte od bláta. Špinavější totiž už být nemůžou.

Kolik stojí spaní

Ve spacáku pod převisem? Nic. Když ten převis není v Tanapu a nevyhmátnou vás ochráři. Pak více jako na Sliezkem domě v apartmánu Deluxe+. Jinak máte to nejluxusnější lože zadarmo a třeba každý den jiné.

A jinde na cestách? Hledejte přes Airbnb. Nebo zkuste couchsurfing. Dostanete se k místním lidem a nasajete jejich kulturu tak, jak by to v Holiday Inn určitě nešlo. Fajn příležitost bydlet zadarmo je taky house sitting - pohlídejte dům, zatímco jeho majitelé vyrazili do světa. A ideálně, když ten dům bude stát pod horama.

A jídlo...

Borůvky, ostružiny a maliny do ranní ovesné kaše natrháte zdarma. Vločky na šest snídaní - 14 Kč. Pytlík těstovin, dvě vajíčka, hrst černých oliv a trocha parmazánu navrch - 40 Kč. To je večeře pro dva. Myčka nežere nic. Jede na ruční pohon. V prameni sto metrů od bivaku. Pivo z plechovky na dobré spaní 18 Kč. A druhé na morál pod skálou.

Frajd rajs šikn na ulici v Bangkoku - 25 Kč. Čerstvý ananas, papája, guáve či mango z pojízdného stánku - 15 Kč. A setsakramentsky lepší než to nezrálé dragon fruit, co seženete za 60 Kč v marketu, když zrovna mají asijský týden.

Co ještě potřebujete

Nějak se za tím dobrodružstvím dostat, nejspíš. Ale cestovat přes půl světa nemusíte. V Jizerkách nebo ve Skaláku je taky krásně. I když letenku do Maroka dnes seženete levněji, než když vyrazíte vlastním autem do Tater. A cestovat několik měsíců po jihovýchodní Asii znamená pouze jednorázovou vstupní investici 6.000 - 8.000 Kč za letenku. Jednosměrnou. Zpáteční budete řešit, až to bude aktuální. Čím více času v tom světě totiž trávíte, tím méně to stojí. Mě takhle cestování po Asii vyšlo každý měsíc na 12.000 - 14.000 Kč se všemi přejezdy a přelety, půjčováním motorky, jídlem a ubytování. A to jsem si teda žil jako král. Jde to tedy i za míň.

“Jestli něco ve svém životě chcete, natáhnětě ruku a vemte si to.”

Christopher McCandless

Vybavení? Pár opravdu kvalitních kousků vydrží déle, než laciné krámy. Když se něco pokazí, dá se to často opravit. A navíc - k batohu, co s vámi prošel světa kraj, si vytvoříte pouto, které nebudete chtít zpřetrhat. I když už bude celý ošuntělý. Protože právě každý takový šrám je vzpomínkou na to, co jste spolu prožili.

Fakt to není drahé

Spíš záleží, čeho všeho se člověk uvězněný v konzumním světě dokáže vzdát. A jak se bude schopen vypořádat s otázkami typu: "A co jako děláš, že jsi furt někde venku?"

"Nic. Žiju."

Vaše odpověď

Ale jasně. I ten pytel těstovin a duct tape na opravu roztržené péřovky něco stojí. Někde ty peníze splašit musíte. Naštěstí možností je dnes bambilión. Třeba vám bude stačit docházet do zaměstnání pouze na poloviční úvazek. Můžete pracovat pár měsíců v roce a po zbytek času žít. Nebo si najít práci, která se dá dělat na dálku odkudkoliv - příležitostí čeká na internetu habakuk. Případně začněte hostit u vás doma přes Airbnb nebo chytře investujte - do akcií, kryptoměn, půjček.

Už na konci dvacátých let ekonom John Maynard Keynes předpovídal, že díky technologickému pokroku budou lidé za sto let pracovat jen 15 hodin týdně. Tak kde se stala chyba, že je to spíše 4x více?

Přiznejme si, že trvale udržitelný růst je trvale neudržitelný, protože vede k cukrovkám, infarktům a mozkovým mrtvicím. Každopádně snížit své životní náklady a vystačit s málem udržtelné je. Rozhodně ano pro duši člověka, který touží trávit více času někde venku - na skalách, na horách, na sněhu.

Pozn. Autor je majitelem nemovitosti zatížené hypotékou a nebydlí osamoceně jako poustevník. Živí se psaním, průvodcováním a žije přesně tak, jak píše - s pěti tričky a ošuntělým batohem. Ideálu 365 dní v roce na horách zatím zdaleka nedosáhl.