Další razítko v cestovním pasu. Další vlaječka na obří nástěnné mapě v obýváku. Další várka fotek na sociální sítě. A další trumf pro konverzace na téma kde kdo byl a nebyl. Ale tohle jsou jenom taková pozlátka na povrchu. V prvé řadě nám cestování zpřehází kolečka ve strojovně - změní životní hodnoty a pohled na svět.

Z domova máme jasnou představu o tom, jak svět funguje, jak se zařizují věci, jak se lidé chovají a jak se máme o sebe starat. Jenže tohle všechno je jenom bublina. Svět je ve skutečnosti úplně jiný a hodně nás o sobě samých naučí.

Stereotypy, předsudky a tolerance

Islám je špatný. Rusové jsou šmejdi. Američani namistrovaní. A černoši mají velký penis. Krom toho posledního, což nemám ověřené, není ani jedno pravda. Jenže žijeme v Česku - monokulturní zemi uprostřed Evropy, kde máme tak nějak zakořeněný strach ze všeho cizího. Ovšem nepodložený strach. Jakmile totiž vycestujete za hranice Evropy, zjistíte, že všude žijí lidé jako my. S docela podobnými radostmi i starostmi. V 99 % případů hodní a dobří. Možná dokonce lepší jak u nás doma. Lidé ochotní, vstřícní a schopní pozvat vás až k sobě domů a starat se o vás jako o váženého hosta.

Že tam ženy chodí zahalené, dětem se nesmí sahat na hlavu a bankovky se zásadně podávají oběma rukama? Je to jejich zvyklost - stejně jako naše pití piva. Respektujme to a přizpůsobme se. Každý jsme se narodili ve svém světě, a ten nás naučil žít podle nějakých pravidel. A jediná správná pravidla pro celý svět neexistují. Existuje jenom tolerance.

Stačí nám opravdu málo

Když se sbalíte do malého batohu a cestujete s ním několik měsíců po jihovýchodní Asii nebo se pár týdnů touláte v Kyrgyzstánu, zjistíte, bez kolika věcí se najednou obejdete. V zemích, kde lidé žijí v plechových chatrčích a děti si hrají se starou plastovou lžičkou nalezenou ve škarpě u cesty, se člověk naučí vážit si toho, co má.

A vlastně... schází nám snad něco? V kontextu úsporného balení a nízké životné úrovně tamních lidí dojdeme ke zjištění, že uspokojení nepřichází s nejnovějším iPhonem. Na zádech jedno dvě čistá trička, kartáček na zuby, foťák, knížku, zápisník a nezbytné horovybavení. Žádné další prkotiny navíc ramena neunesou. A s takovou zkušeností se po návratu domů můžete zbavit poloviny svého oblečení a 90 % kravin z poliček. A možná i těch poliček.

Eko brčka planetu nezachrání

Žijeme si tady v dokonale čistém prostředí. Recyklujeme plasty, nakupujeme bez obalu, pijeme kafe z vratných kelímků. Chvályhodné, ale (téměř) k ničemu. Problematika životního prostředí je mnohem zašmodrchanější, než se na náš středoevropský pohled zdá. Možná by pro začátek stačilo zrušit pravidelný každotýdenní svoz odpadu a nechat ho před domem hnít pár měsíců. Jen abychom viděli, jaká jsme ve skutečnosti čuňata.

Nic proti papírovým brčkům a eko taškám z Lidlu. Každá kapka dobrá. Ale když se vám ve vlnách vietnamského moře neustále otírají o tělo plastové pytlíky, zjistíte, že z Česka planetu nezachráníte. Vysbíráte kus pláže a po dalším přílivu jako byste nic neudělali. Thajec dopije kolu a flašku zahodí do křoví. Podle barvy indických řek poznáte, jaká barva textilu je zrovna v módě. A viděli jste Aralské jezero? Neviděli. Protože tohle kdysi čtvrté největší jezero na světě z 90% vysosli kvůli zavlažování bavlny. Říká se tomu ekologická katastrofa.

Jakmile tyhle problémy spatříte na vlastní oči, začne vám vynechání plastového víčka u kávy s sebou připadat jako totální marginálie. A možná začnete hledat jiné cesty, jak přispět k záchraně planety. Třeba si tu kávu nekupovat vůbec.

Jste čistí, jak příroda káže

Večer se opláchnete u pramene nebo ve sněhu na ledovci. Vaše kůže se před spaním obejde i bez tělového mlíka. A až slezete z hor do údolí, dáte si důkladnou koupel v řece. A světe div se! I bez mýdel a šampónů budete mít tělo čisté a vlasy zdravé. Příroda naše tělo navrhla dokonale a obyčejná voda k hygieně absolutně stačí. Na cestách i doma. Mýdla kůži vysušují, takže pak potřebujete to tělové mlíko. A co vaše tělo přijímá, to taky vylučuje. Proto, nejíte-li průmyslově zpracované potraviny a jiné nechutnosti, nesmrdíte.

I ten čistý horský vzduch má blahodárné účinky na zdraví. Lepší jak celý farmaceutický průmysl. A po pár týdnech stravování na ulicích v Asii a spaní se šváby, vám přestane vadit, když vám kus rohlíku spadne pod skálou na zem a u stropu se vám uhnízdí pavouk. Vždyť je to příroda a trocha špíny je pro posílení imunity potřeba.

Stud, sebedůvěra, samostatnost

Ať už v ulicích Phnom Penhu nebo uprostřed Kavkazu, nejspíš se tam neobjeví nikdo, kdo vyřeší problémy za nás. Je potřeba otevřít pusu a vzít osud do vlastních rukou. Lidé jsou všude milí - obzváště k cizincům v nouzi - a i když neumíte jejich jazyk, není to problém. Ruce, nohy a gesta fungují po celém světě. A tam nahoře v horách, kde si musíte poradit úplně sami? Tak snad nevyrážíte úplně bez zkušeností a teď nastal čas převést je do praxe. Jenom žádné hrdinské skutky.

Cestování člověka otrká. Naučí vás oslovovat cizí lidi, což se pak může hodit i na nějakém českém večírku. Dodá sebedůvěru a naučí samostatnosti, která v naší společnosti začíná být docela raritním ukázem.

Ne tak rychle, prosím

Dva dny dřepíte ve stanu a čekáte na lepší počasí. Vegetíte u rodinky v jednom ze čtyř obydlených domů uprostřed Kavkazu - bez vody a odříznutí sněhem od civilizace. Vaší jedinou starostí je, co budete jíst, kde budete spát a jestli vám bude teplo. Touláte se po Thajsku, kde čas je veličina relativní a kdy pojede vlak nikdo neví. A nikdo to ani neřeší. Prostě pojede. Někdy. A pak přistanete zpátky v Praze - mezi těmi šílenci, co utíkají po eskalátoru, aby už už stáli ve frontě na Brno.

Uf! Přidáte se? Ne? Možná vás cestování naučí hodit se do klidu i doma a smířit se s tím, že se můžete hnát, jak chcete, a stejně to nikdy všechno nedoženete. Leda tak infarkt myokardu - si uženete.

Takže? Asi cestujte, dokud můžete!

Jak jste na tom s kotníkovými botami? Nosíte je rádi? Přiznám se, že já je moc v lásce nemám a obouvám je, jenom když není zbytí. Jinak se většinu akcí v horách snažím zvládnout v nízkých trekovkách. Můžu se v nich pohybovat rychleji a lézt s větším citem. S botami Asolo Freney Low GV se teď navíc můžete vydat ještě dál a ještě výš.

Kam dál a výš?

Představte si takový přechod Brenty. Tohle pohoří nad Madonnou di Campiglio je uzavřeným světem skalních věží, suťových žlabů a malých ledovců. A napříč celou Brentou vede jedna z nejstarších zajištěných cest - Via delle Bocchette. Když chcete přejít opravdu celé pohoří od severu na jih, zabere vám to minimálně 4 dny, kdy neklesnete pod 2.200 metrů a čeká vás při tom lezení po skále i žebřících, ostré sestupy sutí a několik ledovců a sněhových polí.

Můžete vyrazit v kotníkových pohorkách. Na sněhu a v suti budou fajn. Lézt s nimi po ferratě do 3000 metrů na Spallone dei Massodi už ale bude otravné. Stejně jako 150 metrů žebříků na Sentiero Oliva Detassis. Nicméně druhé boty si s sebou na čtyři dny v horách těžko ponesete. A právě pro takové akce se hodí Asolo Freney Low GV.

Ukrojený komín

Tyhle nízké trekovky - nebo chcete-li nástupovky či ferátovky - vznikly z lehoučkých alpinistických bot Asolo Freney XT. Vlastně mají téměř stejnou konstrukci, akorát jim chybí vysoký komín a vzadu drážka na mačky. Jinak si ponechaly festovní gumovou obsázku po celém obvodu a bezúdržbovou kevlarovou tkaninu Schoeller.

A právě tyhle dvě věci dělají z Asolo Freney Low GV tank, kterému suťová pole či ostré vápencové skály rozhodně neuškodí. Když k tomu připočtete nepromokavou membránu Gore-Tex®, můžete plynule přejít na sněhové pole a pokračovat dál až do zdánlivě nedostupného sedla Bocca d' Ambiez v téměř 2.900 metrech nad mořem.

Teď kolmo vzhůru

Než ale do sedla dorazíte, čeká vás několik zajištěných lezeckých úseků. Ty jsou samozřejmě pro Asolo Freney Low GV domácím hřištěm. Měkká podešev Vibram® Mulaz drží i na malých stupech a díky šněrování do špičky získáte v nohou úplně jiný cit pro skálu než v těžkých pohorkách.

O co vás ale měkká podešev podrží na skále, o to víc bude trpět při procházkách uličkami Madonny di Campiglio - procházky po asfaltu zkracují její životnost. To je zkrátka daň za přilnavost.

Ještě ale nejste v údolí

Teď vás čeká ostrý sestup po ledovcové moréně. Na začátku léta bývá ještě pod sněhem - a ten v pohodě skloužete. Ale v srpnu a září už tady bývá jen led pokrytý kamením a drobnou sutí. Vhodnou cestu musíte hledat, ale pohorkový vzorek podrážky a pevná konstrukce Asolo Freney Low GV vás v těchto krkolomných chvílích podrží. Pak už jen přeskákat po balvanech, které sem tisíce let snaživě ukládal ledovec, a za chvíli se zouváte na paloučku nad chatou Rifugio Brentei. A zítra ráno, až se vydáte zpět do údolí, seskáčete po kořenech a kamenech s lehkostí kamzíka - 490 gramů je pohoda.

(Ne)pohorky

Brentu máte za sebou. Bez jediného stesku po vysokých pohorkách. A kam dál v Asolo Freney Low GV? Napadá mě ještě podobná akce - přechod Julských Alp z Vršiče na Triglav. Nebo výstup ferratou Johann na Dachstein. Vlastně se hodí na každou takovou výpravu, na které vás čekají pravé horské podmínky - krkolomné stezky, lezecké úseky, zajištěné cesty, občas sněhové pole nebo malý ledovec. Proto jsem si je vzal i na dva týdny do Kyrgyzstánu.

Ať už cestujeme do země na druhém konci světa nebo jen vesnice za humny, jedeme tam na návštěvu. Takže tak bychom se taky měli chovat - jako návštěva. Být slušní k tamním lidem i zvířatům. Respektovat místní zvyklosti. A nevykořisťovat své hostitele. Třebaže nevědomky. Neznalost přece neomlouvá.

Napadlo vás třeba někdy, že pohladit thajské dítě po hlavě může být bráno jako urážka? Nebo že smrkání na veřejnosti je pro některé kultury naprosto hrůzostrašné? A že všichni ti sloni vozící turisty jsou tak klidní jen díky vodce?

Cestování nejenže není ekologické. Masový turismus bez respektu k místní kultuře, lidem a přírodě je neuctivý podobně, jako kdybych přišel k vám domů, vytáhl si z ledničky lahváče, hodil své zablácené pohorky na váš pečlivě naleštěný stůl a pak se vám vyčůral do kouta obýváku. Právě tak se chová mnoho lidí na cestách. Aniž si to možná uvědomují. Však jsme si to všechno přece řádně zaplatili.

Nebo…?

Je to jejich domov

Těch lidí tam. A my do něj vstupujeme jako hosté. Každopádně zapomeňte na heslo: "Host do domu, pán do domu." Tuhle průpovídku totiž vymyslel právě takový neomalený návštěvník, který nemá ani tu špetku slušnosti, aby si před odjezdem zjistil, jak se má u svých hostitelů chovat. A to je špatně. V lepším případě dochází jen k drobným faux pas, která se přejdou úsměvem. V tom horším ale můžete místní obyvatele doslova urazit. Takže než kamkoliv vyrazíte, věnujte chvilku času studiu místních zvyklostí. Internet je informací plný.

Třeba v Kambodži podáváte peníze oběma rukama, abyste ukázali, že tomuto aktu věnujete plnou pozornost a úctu. V Thajsku nenajdete na stole nůž, který je symbolem agresivity a musíte si vystačit s vidličkou a lžičkou. V muslimských zemích není přípustné vyjadřovat svou náklonnost partnerovi vášnivými doteky na veřejnosti. A třeba zvednutým palcem v Íránu posíláte dotyčného "někam".

Tak to jsou takové věci, které doma neřešíte. Ale na cestách byste měli. Pokud nechcete své hostitele urazit.

Pár slovíček prolomí ledy

Naučte se alespoň těch několik základních v jazyce země, ve které se chystáte pobývat. Pozdravit, poděkovat, omluvit se, zeptat se, jak se dotyčný má.

Vůbec nevadí, že nebudete umět v konverzaci pokračovat. Důležité je, že prokážete svému hostiteli úctu a předvedete mu, že návštěvu neberete na lehkou váhu. Prostě mu to udělá radost. A možná si tím otevřete dveře k zajímavé zkušenosti nebo zážitku. Třeba jako my k večeři v kyrgyzské jurtě s hromadou místních dětí a stoly prohýbajícími se pod jejich tradičním jídlem. A stačilo jen pozdravit jinak než "Hello!"

Pomalé cestování odhalí skutečnost

Každý den na jiném místě. Šup sem, šup tam. A támhle jste ještě nebyli! Hlavně toho vidět co nejvíc. Všech top 10 míst podle Lonely Planet ve 14 dnech. Hloupé je, že takto většinou navštívíte jen ta nejvíce turistická místa, která s kulturou dané země nemají mnoho společného. Jsou prolezlá komercí. Nehledě na to, že při takovém fofr cestování roste i vaše ekologická stopa.

Usaďte se na delší dobu na jednom místě a poznávejte místní kulturu důkladně. No a co, že neuvidíte celou zemi? To neuvidíte, ani když budete spěchat. Navíc díky pomalému cestování se vám postaví do cesty nové - mnojem zajímavější - zkušenosti.

Při našem pobytu v jihovýchodni Asii jsme například na každém místě zůstavali cca 10 dní. V tu chvíli tam vlastně začnete žít a vnímat věci, kterých si jako bežný turista nevšimnete. A nakonec vás třeba místní rodina pozve ke svému stolu na společnou snídani, u které se dozvíte, jak si tu jejich polévku správně vychutnat. Díky dlouhému pobytu na jednom místě jsme se taky mohli vydat na kolech do míst, kam turista nezabrousí. Do kambodžské "vesnice" domečků z vlnitého plechu, kde jen koukáte na tu bídu a nejednou vám na kolo naskáčou místní děti a vy je půl hodiny vozíte na nosiči tam a zpátky. Na tohle nikdy nezapomenu. A přitom taková blbost, že?

Vy dostáváte, druzí ztrácí

Autentickou kulturu nikdy nedostanete za peníze. Opravdu, nikdy. Ledaže snad za autentické považujete dlouhokrké ženy v Thajsku, co si s vámi udělají selfiečko výměnou za pár dolarů. Nebo děti, které rodiče namísto do školy posílají žebrat mezi turisty. Tomuhle se říká vykořisťování ve jménu turistického ruchu.

Organizované turistické výpravy? Asi byste nechtěli, aby vám před domem třikrát denně zastavil autobus turistů a fotil si vás, jak sekáte trávu, hrajete si s dětmi a pijete s manželkou kávu. Vy tak sice dostáváte svou instatní dávku zážitků, ale ti lidé tam ztrácí svou identitu a soukromí. Toužíte-li opravdu náhlednout do místní kultury, raději zpomalte a vnímejte.

A ty žebrající děti? Rozhodně jim žádné peníze nedávejte. Tohle jim do budoucna nijak nepomůže a dost možná se ty dolary dostanou do ruky nějaké místní mafie. Když už vám pohled na ty prcky láme srdce, tak jim kupte jídlo. Ale peníze ne! Chcete-li ty lidi podpořit, existují i jiné - zodpovědnější - cesty.

Zastavte korporáty

Je pohodlné, když si i v té nejzapadlejší díře na světě můžete koupit Coca Colu a zakousnout se do "číze" v McDonalds. Ale těmihle nákupy jen podporujete ohromné nadnárodní společnosti, jejichž jediným cílem je maximalizovat zisk bez ohledu na svět okolo.

Zkuste raději zapadnout do pouličního stánku, kde vám paní za 25 Kč ukuchtí ty nejlepší nudle, jaké jste kdy jedli. Navíc zaručeně místní. Místo kafe ve Starbucks si holt dáte čaj, jehož pití je v té zemi tradiční. A čtyřhvězdičkový hotel, který vlastní nějaký bohatý Evropan, vyměníte za pokojíček přímo u místních doma. Airbnb je takových "guesthousů" plné. Svými pěnezi tak přispějete místním na malinko lepší život a vaše zážitky budou o to intenzivnější. A autentičtější.

Získejte kredit 725 Kč na své první ubytování přes Airbnb. Tady >>

Zvířata nejsou atrakce

V Thajsku jsem viděl u silnice slona, který tančil do rytmu jakési hudby... která ale nehrála. Jen byl naučený, že má dělat tyhle skopičiny. Tomuhle se říká týrání zvířat. Stejně jako uvázaným opicím, se kterými si uděláte fotku, mazlení s tygry nebo pronásledování želv při potápění. Nebo by se vám líbilo, kdyby tohle někdo dělal vašemu psovi?

Ne, tohle fakt není v pořádku. Zvířata si zaslouží důstojný život a ne aby dělaly do konce svých dní lidem blbečky. Jediné řešení, jak můžeme tohle zastavit, je vyhnout se podobným atrakcím. Holt si nepohladíte tygra. No a co? Bude vám to v životě chybět? Svými penězi dáváme najevo, jak moc zodpovědní cestovatelé jsme.

A suvenýry? Napadlo vás třeba, že cibetková káva se v dnešní době stala jedním velkým podvodem a ty chuděrky cibetky žijí v miniaturní kleci, kde se do nich cpou kávová zrna horem dolem, jen aby turisti měli co kupovat? Přitom TA cibetková káva je o tom, že volně žíjící cibetka si vybírá pouze ta nejlepší zrna a proto je výsledná káva tak dobrá. Jejich trávicí trakt na chuť kávy nemá žádný vliv.

Abychom to shrnuli...

Tři díly a každý na jiné téma. Jedno mají přesto společné - zodpovědnost. Chovejme se na cestách tak, jak bychom chtěli, aby se návštěvy chovaly u nás doma.

1

Cestujte pomalu, minimalizujte přesuny a používejte co nejekologičtější způsob přepravy. Přečtěte si celý článek >>

2

Minimalizujte svou spotřebu a produkci odpadu. Obzvláště v zemích, kde s odpadem neumí nakládat. Přečtěte si celý článek >>

3

Chovejte se k místním lidem a jejich zvyklostem s respektem a vyhněte se vějičkám na turisty.

Dovětek: Nikdo nejsme dokonalý. Ani já, ani vy. A nikdy nebudeme. Ale každá malá změna, kterou ve svém životním stylu uděláme, přispěje k lepší a čistější planetě. Dělejte, co můžete.

Tam venku se vše připravuje na válku. I tady - ve stínu věže Scrabo Tower postavené jako pomník lorda Londonderryho - se smráká na horší časy. V továrně na výběžku Strangford Lough nedaleko severoirského Belfastu zatím všechno funguje v zajetých kolejích, ale ve vzduchu je cítit napětí. List nástěnného kalendáře ukazuje srpen 1914.

Německá vojska obsadila neutrální Belgii a po boku Francie a Ruska vstupuje do války taky Velká Británie. Následující čtyři roky se v městečku Newtonards budou vyrábět především ponožky pro vojáky směřující na frontu.

To je Eirinn. Už 40 let plete ponožky

Od té doby uplynulo více jak 100 let a v jedné a té samé továrně nedaleko Belfastu se stále rodí ponožky Bridgedale. Změnilo se za tu dobu hodně. Cinkání pletacích jehlic nahradilo pravidelné cvakání automatických strojů. Objevily se nové materiály jako merino vlna. Typické černé a šedé vlákno nahradily veselé barvy. A Eirinn všechny tyhle změny pamatuje. Už po 40 let - každé všední ráno - vyráží z nedalekého Dundonaldu do Newtonards vyrábět jedny z nejodolnějších ponožek na světě.

A Eirinn není zdaleka sama. Osobností, co v Bridgedale pracují 40 a více let, najdete v továrně hned několik. Svou práci tak znají opravdu dokonale a jejich dlouholeté zkušenosti se promítají do každého páru ponožek.

3.528 km ve dvou párech ponožek

Appalachian Trail – nejstarší dlouhý trail na světě. Petr Kosek se v roce 2018 vydal na čtyřměsíční pouť přes 14 amerických států, při které nastoupal a sklesal neuvěřitelných 140 výškových kilometrů. Jenom se dvěma páry ponožek Bridgedale. A používá je ještě dnes.

Bridgedale se totiž vyrábí úplně jinak než většina dalších ponožek na světě. Přírodní vlákno - nejčastěji merino vlna - se nejprve obtočí odolným vláknem syntetickým a teprve poté se z této kombinace pletou ponožky. Vzniká tak hustý a neskutečně odolný úplet, který ani po několika tisících kilometrech v nohách neprošoupete.

Opravdu do konce života?

Ano, opravdu! V Newtonards si za svými ponožkami stojí a doživotní záruka na každý pár budiž toho důkazem. Napadlo by vás třeba, že ponožku nejprve pletou o polovinu větší než produkt, který se vám dostane na nohu? Teprve po opakovaném praní v páře a tvarování na kopytě získávají ponožky výslednou velikost. Díky tomu se vám nesrazí ani o píď.

Navíc každý pár projde před cestou do obchodů ruční kontrolou. Takové věci se tam dějí.

Týden a pořád nic. Žádný zápach

Celý den na nohou. Večer postavíte stan, uvaříte v ešusu večeři a zalezete do spacáku. A další den nanovo. Kulisy kolem vás se mění, ale ponožky na nohou zůstávají. Pořád jedny a ty samé. Už týden. Stačí je akorát večer nechat vyvětrat na kameni a pak opět vklouznete do ponožek bez jakýchkoliv následků dlouhého pochodu. Zůstávají měkké a nezapáchají. Díky přirozené antiseptické, antimykotické a antibakteriální vlastnosti merino vlny.

A teď řekněte sami - kolik párů ponožek můžete používat 10 let? O jedněch takových víme.

Neřešíte nic. Jenom to, kde si večer postavíte stan, co budete mít k večeři, jestli tam najdete vodu a zda v noci nezmrznete. A nic víc v hlavě nemáte. Snad občas nějakou vzpomínku na domov. Jinak se staráte jen o naplnění těch nejzákladnějších lidských potřeb. A pokud přemýšlíte, co to právě proudí vaším tělem, tak to je život.

Zrodilo se to, jako takový ten spontánní nápad, kdy si řeknete: "Tak jo, Kyrgyzstán! To zní dobře, doma mě nic nedrží, jedu!" A koupíte letenky. A až pak si pořídíte průvodce, kde už na druhé stránce zjistíte, že v půlce května se do Kyrgyzstánu vůbec nejezdí, protože v horách leží mraky sněhu a panuje tam neskutečná kosa. Co by tam kdo dělal. Jenže právě tohle byla ve finále naše výhra. Pokud je totiž Kyrgyzstán považován za divokou zemi, tak v tomhle období byl ještě divočejší. Ještě opuštěnější. A ještě krásnější.

Náš plán? Nic neplánovat

Protože ono to všechno přijde samo a plány existují stejně akorát proto, aby Boha rozesmály. Nebo spíš Alláha, tady v Kyrgyzstánu. Takže v pět ráno v příletové hale v Biškeku ještě pořád nemáme páru, kam z letiště vyrazíme. Tím pádem na nás ti taxikáři dorážejí marně. Děkujeme, nevíme. Nemáme plán. Nemáme ho ani o dvě hodiny později, když nás polomrtvé po probdělé noci zpovídá další taxikář v jeho oblíbené kavárně, do které nás s vidinou tučného zisku na dvou zmatených turistech zatahuje. A plán nemáme ani žádné další ráno po dva týdny v téhle úchvatné zemi. Jen nějakou představu a spoustu příležitostí, které nás vždy dovedou k těm správným zážitkům.

Takže se v té kavárně rozhodujeme vyrazit do údolí Ala Arča hodinu a půl od Biškeku. A samozřejmě, že nás ten taxikář hned pořádně natahuje. Ostatně jako každý první taxikář, kterého v nějaké nové zemi potkám.

Žlutý hotel ve 4000 metrech

Kdyby bylo na mně, dám mu pět hvězdiček. Ale tady hodnocení na booking.com nesbírají. Čtyři lůžka asi nejsou dostatečnou kapacitou pro zařazení do nabídky. Parkování je možné jen o 1800 výškových metrů a 1,5 dne pochodu níže. Datové pokrytí mají mizerné a topení funguje, jen když svítí slunce. A navíc se tu usadily myši. Nic pro dámičky. Kromě těch dvou, co visí na zdi. Bohužel ani pod jejich dohledem se mi nespí nikterak úchvatně. Chybí kyslík. Bolí mě hlava. A nohy. Prášek na spaní nefunguje ani jako placebo. Zabral až Ibalgin ve čtyři ráno.

Ale stejně to bylo krásné tady přespat - v Hotelu Korona. Obklopení horami. Sněhem, ledem a prázdnotou. Ráno vzdáváme výstup na stejnomenný vrchol nad námi. Počasí nám do toho háže vidle. Pokoušíme tedy zdánlivě snazší masív Pik Boks na druhém břehu ledovce, ale vystupujeme jen strmým žlabem plným spadlých lavin do sedla a tam se dáváme na ústup. Mixový hřeben v mlze a chumelenici není zrovna dvakrát lákavý. Mizíme do údolí. Ve sněhu, dešti, zimě. Večer rozděláme ohýnek a usušíme se.

Tak nevím, jestli ten stan vydrží

Ještěže jsme kolem něj vyskládali tu kamenou bariéru. To byl jen takové krátkodobé prozření, že by se to mohlo v noci hodit. A teď, když nám vítr lomcuje s tropikem a budí nás ze spánku, mi už není líto, že jsem si při stavění kamenů mezi ně skřípnul ukazováček. To přebolí. Hlavně aby už ten vítr ustal.

Zabalení ve spacáku čekáme až téměř do osmé hodiny, kdy se stanu dotýkají první sluneční paprsky, které přelézají hřeben hor nad námi. Čas posnídat a vyrazit. Jdu pro vodu. A hele... říčka zamrzla! A já si říkal, že v noci byla docela zima. Aby ne! Jsme ve 3050 metrech, obloha je totálně vymetená a kousek nad námi už začíná hranice sněhu. Však on nás výstup do sedla pod vrchol Elektro zahřeje.

A zahřál. Grrr! Ve sněhu se nedá jít. Je tak mokrý a měkký, že se co pár kroků boříme po pás. To jsem nezažil. Takže musíme stoupat sutí. Ujíždím. Klopýtám. Proklínám. V sedle to balíme. Raději než tohle, tak si užijeme poslední dvě hodiny sluníčka u stanu. V šest už stejně zalézáme do spacáku. A vyklubeme se z něj zase až další den v 8 ráno.

A tyhle koně jsou všichni...?

"No, na maso. Byznys. Charašo?" Ach jo. Taková romantika to doteď byla. Patnáctikilometrové údolí, 150 volně se pasoucích koní... a oni je tu chovají na maso. Nejhorší na tom je, že ani nemůžu říct, že bych to nikdy nedal do huby. Protože je dost pravděpodobné, že v předchozích dnech strávených v údolí jsem se koňskému masu nevyhnul. Dávají ho do všeho. Ale to zkvašené koňské mlíko zkoušet nebudu. Bych se pos...

Dnes končíme v Bivaku Sirota na hranici lesa ve 3000 metrech. A překvapení na konec dne - není tady voda. Normálně asi bývá, ale protože jezero Alakol, ležící 600 výškových metrů nad námi, je ještě celé zamrzlé, neteče v kamenném korytě nic. Krčí se tady - schovaný před slunečními paprsky pod kořeny stromu - jen zhruba metrový kus tvrdého ledu. Narovinu - úplně vábně to teda nevypadá. Ale to převaříme, přefiltrujeme a při nejhorším zavřeme oči. A alespoň ten cepín nevláčíme zbytečně. Bez něj bychom ten jediný kousek vody tady v zemi nikoho mohli leda tak olizovat. Fuj!

Když se druhý den kolem poledne rozhlížíme v ohromném zamrzlém kotli jezera Alakol a marně hledáme tu zářivě modrou hladinu z pohlednic, začíná sněžit. Zase. Odcházíme. Teď už chumelí. Dole bude asi pršet. Ach jo. Zase budeme balit mokrý stan. Sestupujeme. A v údolí pršet nebude. Bude tam taky sněžit. Tak snad se večer alespoň zahřejme u ohýnku...

Chce nás zabít jídlem

Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč to do nás ta ženská pere horem dolem. Vždyť už to jídlo přepadává na zem přes okraje stolu. Jestli jsme v uplynulých deseti dnech strádali na instantní pytlíkové stravě, tak během tohohle večera u místních doma ty kalorie rychle nabereme zpátky. A to paní domácí neví, že nás už v poledne zatáhla banda dětí z Karakolu do jurty, kde jsme se s nimi přecpali k prasknutí. Prostě nás chtějí zabít jídlem. Na druhou stranu - neskutečně dobrým jídlem z čerstvých surovin posbíraných ze záhradky a od sousedů. Se toho nedotkněte...

Poslední dvě noci před návratem do Biškeku trávíme u místní rodiny na břehu jezera Issyk Kul. Děti si hrají s cepínem a karimatkou a s maminkou a babičkou zabředáme do rozhovoru, který je asi tak hluboký, jako když mluvíte se svým psem. Angličtina v Kyrgyzstánu zkrátka není úplně univerzální dorozumívací prostředek. Asi se začnu učit Rusky.

Ráno už zkušeně najímáme maršrutku do Biškeku - tenhle týpek s námi nevydrbe. A rovnýma nohama skáčeme zpátky do zběsilé civilizace. Nevidím moc rozdíl mezi takovým Bangkokem a tímhle městěm. Snad jen ty motorky tady schází. Nevrátíme se zpátky do hor? Tam budeme sami...

Dvacátýpátý nebo tak nějak. Za ty roky na horách a cestách po světě se mi batohů na zádech protočilo mraky. Starší nahradily lepší a teď - po návratu ze čtrnáctidenního tripu do Kyrgyzstánu - můžu říct, že jsem našel ten nejlepší. Svůj 25. batoh si nejspíš nechám navždy.

Jako takhle... původně jsem s ním jet nechtěl. Jenže jsem zjistil, že do svého 19. batohu se prostě s veškerou fototechnikou, stanem, spacákem, ledovcovou výbavou, jídlem a dvěmi tričky na 14 dní nesbalím. Takže mi kluci poslali tenhle Lowe Alpine Altus o objemu 52 - 57 litrů a bez pěti tyčinek, dvou instatních kaší a jedněch ponožek, co musely nakonec zůstat doma, jsem se vešel.

Uf! Raději budu o hladu než nechat doma teleobjektiv.

Nesnáším to!

Vlastně to úplně nemůžu vystát. Když mi nějaké vybavení visí zvenčí na batohu. Chci mít krásně a kompaktně sbalený batoh. Jednak, abych nevypadal jak hastroš. A jednak, aby mě nic tím svým houpavým pohybem nerozptylovalo při chůzi a lezení. To by mně z toho asi hráblo. A po přeletu přes půl zeměkoule by mi na páse v Biškeku vyjela sotva půlka věcí.

Takže když jsem odevzdával svůj batoh na Letišti Václava Havla, zůstala na něm zvenčí upevněná jenom karimatka. Dokonce i ten cepín jsem nacpal dovnitř. Takže cajk. Jsem spokojený. Můžeme razit do hor!

600 metrů a mám dost

"Už tu 20 kilovou krysu ze mě proboha sundejte. Dál už nejdu. Stavíme stan!" Pravda, po 20 hodinách na cestě, kdy nám časový posun sebral většinu noci, jsem byl fakt mrtvej. Na druhou stranu, ten široký bederák mým ramenům docela dost odlehčil. Díky za něj! I za ta anatomicky tvarovaná záda. Stavíme stan, ze spodní komory vytahuju spacák, hážu Altus pod hlavu a dobrou. Zítra nás čeká vydatnější porce. 1400 výškových metrů do Hotelu Korona. Žluté plechové boudy na okraji ledovce ve 4000 metrech. To se zase nevyspím, jak mě bude bolet hlava.

Musím vyměnit sklo

Protože tenhle záběr je na teleobjektiv jako dělaný. Akorát, že ten trčí zaházený pod láhví s vodou, péřovkou, energetickými tyčinkami a náhradním oblečením. Hmm, dávat těžký věci dolů k zádům je sice fajn pro správné rozložení těžiště, ale když se k tomu potřebujete dostat a nevyházet přitom půlku obsahu batohu na sníh... No vida! Tak k tomuhle je ten boční vstup na zip dobrý. Hážu batoh na zem, vytáhuju objektiv, odfotím a zase ho pohodlně vrácím zpátky na své místo. Vychytaná to záležitost.

Jde do tuhého

Nesnáším suť! Grrr! A teď tady trčím v půlce kopce, všechno kolem mě se dává do pohybu, jenom se toho dotknu a nahoru do sedla nám chybí ještě 200 výškových metrů. Alespoň kdyby se měl člověk o co opřít. Pravda, na batohu mám cepín. To by šlo. Ale tady v tom bordelu jsem rád, že stojím. Ještě tak sundávat batoh. A hele... ruku za záda, palcem a ukazováčkem vyháknout sponu z hlavy cepínu... a on jde sundat z batohu, i když ho mám na zádech. Šikovnej, ten Altus.

Je teplo. Je zima. Prší. Sněží

Pěkně si ten Ťan Šan s námi hraje. Napřed se schováme před deštěm pod jedlemi, aby za chvíli začalo slunko péct plnou parou. Zrovna, když šlapeme do té brutální stojky. Nic, sundávám bundu. Rychlovka. Šup s ní do pružné přední kapsy. To vymysleli v Lowe Alpine fakt dobře. Kromě bundy se tam dokonce vleze i pytlík s odpadky za poslední tři dny tady v zemi nikoho.

No a teď, když jsme se vyškrábali až sem - k jezeru Alakol (mimochodem totálně zamrzlému) - začíná sněžit. Takže co? Takže prcháme dolů! Chumelí a chumelí. Pláštěnku na batoh ani nedávám, protože jsem líný v tom hnusu zastavit a něco takového řešit. Raději jdu. A dobře dělám. Tenhle batoh něco vydrží. I tohle dvouhodinové sněžení. Věci uvnitř mám pořád suché.

A tohle mě baví nejvíc...

... jak rychle mám batoh každé ráno sbalený. Pravda, jsem minimalista, moc věcí nemám a v balení mám praxi. Ale tenhle Lowe Alpine Altus je tak dobře vymyšlený, že každá věc má své místo. Kapes a kapsiček nemá ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. A ten horní vstup je exkluzivně prostorný. Co vám budu povídat, dámy a pánové. 25. batoh je dost možná můj poslední. Takhle vypadá láska na celý život.