Rodiče rozhodli. Neptali se, kam ji srdce táhne. Naslouchání dívčím tužbám do šerpských zvyklostí nepatřilo. Prostě ji vybrali ženicha. Domluvili sňatek a řekli: „Pasang Lhamu, tvůj život bude takový a basta!“ Tak to v Solokhumbu chodilo. Každý měl v životě svou danou roli. Muži, výměnou za voňavé zelené dolary, nosili sáhibům po horách přetěžké batohy – aby se jejich západní plíce nezadýchaly. A ženy, ty plácaly doma tsampu a občas u toho plácly i děti, když moc zlobily. Maličké Pasang Lhamu ale Bohyně Matka nadělila vzpurnost a tvrdohlavost. Měla s ní docela jiné úmysly. A tak se Pasang Lhamu v sedmnácti letech vzepřela tradicí nalinkovanému osudu a utekla před přiděleným snoubencem do Káthmándú. Lhakpa Sonam už ji tam očekával.
Bez rodného amfiteátru horských štítů se ale dlouho neobešla. Jiskřivé sněhy Himálaje od narození den co den vrhaly světlo štěstí do jejich očí. Proto se tam nahoru brzy vrátila. Teď už ale s mužem, kterého si sama vyvolila. A taky s klienty jejich společné trekingové agentury Thamserku Trekking.
Pánů a paninek ze západu za jejich zády přibývalo. A když s nimi Pasang Lhamu prochodila všechna možná údolí i nemožná horská sedla, začala jí Bohyně Matka našeptávat, že by měla pozvednout zrak a hledět výš. S její kondicí a odhodláním – vůbec přece nezáleží na tom, že nemá žádné vzdělání a že do školy chodili jen její bratři. Ona by nemusela k horám se zakloněnou hlavou jen vzhlížet. Beztak už se postavila většině patriarchálních tradic. A svět okolo se mění, šeptala jí do ucha Bohyně Matka. Tak proč by vrcholy měly zůstat doménou šerpských mužů?
Pasang Lhamu pozorně naslouchala. A pak se s tím, jaké semínko naděje v ní Bohyně Matka zasela, svěřila Lhakpu Sonamovi. Nezlobil se. Neprotestoval. Položil jí dlaně na ramena a řekl: „Ano, Pasang Lhamu!“ A pak společně s ní obrátil zrak vzhůru.
Na jeden nádech
Francouzské Chamonix je oba přivítalo velkolepě. Byť se nedostali výš, než sahá kdejaké himálajské sedlo, poznali, jaký klid do duše přináší rozhled z vrcholu, který si říká nejvyšší. Mont Blanc byl ale jen začátek. První políčko, které si Pasang Lhamu odškrtla v seznamu „První nepálská žena na ____“.
Jako další ji Bohyně Matka napověděla blyštivě bílý trojhran Pisang. Šest tisíc metrů a fous. Stačilo jen zatnout svaly a jít. Pasang Lhamu se na úpatí té nepálské hory zhluboka nadechla a vzala to na jeden zátah. Vydechla až nahoře. Na hoře, z jejíhož vrcholu koukala na rozložitou Annapurnu i dvoušpičatou Manaslu. Dvě osmitisícovky, které pořád – i když se zdálo, že vyšplhala docela vysoko – nutili Pasang Lhamu zaklánět hlavu. „Takže tedy musím na osmitisícovku,“ pomyslela si a Lhakpa Sonam jí vybral tu, co se zdála nejvíc přívětivá. Cho You. Po jejích tyrkysových svazích už se ale stoupalo o poznání hůř. Na šestou nejvyšší horu světa jeden nádech zdaleka nestačil. A Pasang Lhamu poprvé poznala, jak při spaní ve výškovém táboře bolest hlavy zamlží zrak a jak se kroutí žaludek. Ale zdolat osmitisícovku nakonec bylo snazší, než pak strávit ty opovržlivé mužské povídačky o tom, že místo lezení po horách by měla zalézt ke svým třem dětem a držet se víte čeho.
Jenže Bohyně Matka nepřestávala Pasang Lhamu přesvědčovat o opaku. Vábila ji k sobě a hnětla v její hlavě myšlenky o první ženě, která se s nepálskou vlajkou postaví na nejvyšší horu světa. „Pojď blíž,“ říkávala jí ve snech, „zavedu tě na své temeno.“ A rovnou zosnovala pro Pasang Lhamu první příležitost.
Boty na hory
Běž dolů, nemůžeš
V devadesátém roce měl Francouz Marc Batard velkolepý plán. Čomolungma a Lhotse v jednom dni. Dvě osmitisícovky jedním vrzem. Konec konců, Batard byl jedním z mála, co mohli takhle odvážně byť jen přemýšlet. Už dva roky držel rekord ve výstupu na Čomolungmu bez kyslíku. Ze základního tábora vyklusal nahoru za dvaadvacet hodin a dvacet devět minut přesně. Takže se jeho nový cíl nezdál tak pošetilý. A kdyby se k tomu přidala první nepálská žena na nejvyšší hoře světa – noviny by nepsaly o ničem jiném!
Bohyně Matka si ale pro Pasang Lhamu připravila tvrdou zkoušku. A kdekdo z výpravy si pošuškával: „Podívejte, jak je pomalá. Vždyť se sotva nadechne. Ta na to nemá.“ A skutečně – moc to nešlo. Nohy jako by jí někdo zalil do betonu a plíce zadusil korzetem. Ale kdyby dostala příležitost, tak se kousne. Odhodlání měla, i když sotva lapala po dechu. Prostor, aby to ukázala, už ale nedostala. Marc Batard zavelel, aby se nad poslední výškový tábor v Jižním sedle neopovážila. „Trop risqué. Příliš riskantní,“ řekl přerývaným hlasem a poslal Pasang Lhamu dolů. Se sklíčenou myslí se odvlekla do nejnižšího tábora a ani se neohlídla. Nechtěla Bohyni Matku vidět. Byla to od ní nehezká hra, myslela si. A se sklopenou hlavou odmítla i Batardovu pobídku ke druhému pokusu o několik dnů později.
Vrátila se až za rok. „Už žádná zahraniční výprava, kterou nebudeš mít ve svých rukou,“ poradila jí po prvním neúspěchu Bohyně Matka, k jejímuž našeptávání se Pasang Lhamu nakonec oddaně vrátila. Týmu šestnácti horolezců teď velela ona a Lhakpa Sonam. A hned to dotáhli až do osmi tisíc sedmi set čtyřiceti osmi metrů. Vrchol Čomolungmy měli na dohled. Jenže pak se do hory opřel vítr. Hotový uragán. Po čtyřech se plazili zpátky do tábora. Jen ti nejodolnější by v sobě našli chuť a sílu zkusit se na vrchol Čomolungmy přece jen vyškrábat, kdyby je Lhakpa Sonam ve vysílačce nepřekřičel: „Néé – to v žádném případě – všichni stát! Pasang Lhamu musí mít před všemi ostatními přednost!“ Tím ale musel Bohyni Matku pěkně nazlobit, protože během následujících dvou let, kdykoliv Pasang Lhamu zakopla hroty maček do věčného sněhu, zvedl se vítr a z hory jí stejně jako tehdy odfoukl. Bohyně Matka totiž nebývá k lidským slabostem přehlíživá.
Zoufale pomalu
Pasang Lhamu tušila, že bude obtížné si Bohyni Matku usmířit. Nepřestávala ale věřit, že se ve snu zase potkají a ona ji opět pozve na své temeno. Jenže napřesrok se do indické ženské výpravy, která měla po padesáti letech uctít první Tenzingův výstup na Čomolungmu, místo Pasang Lhamu dostaly dvě jiné nepálské ženy. A obě prahly po tom samém, po čem toužila i Pasang Lhamu – stát se první nepálskou ženou na nejvyšší hoře světa. Bohyně Matka ji zavrhla. A možná to tak mělo být. Možná to byla součást trestu, ztráty a konečně i smíření. Paličatý Lhakpa Sonam ale neměl pro úmysly Bohyně Matky pochopení. Sotva zjistil, že by jeho žena měla ten rok zůstat doma a třeba i nakonec přijít o to, po čem léta prahla, začal jednat. Pracoval rychle. A postavil Pasang Lhamu na špici vlastní expedice. Museli ty dvě předehnat.
Už jednadvacátého dubna poskládali v ukrutném větru Jižního sedla stanové tyče a přetáhli přes ně tropiko – div jim neuletělo do čínského neznáma. Vyrazili zhurta. Odhodlání z nich čišelo. Pospíchali a postupovali po svazích hory tak, aby jejich konkurenti neměli ponětí, kde se nachází. Ani vysílačky si nevzali. V naprostém utajení se plížili vzhůru. A pak – když se v posledním výškovém táboře krčili pod těžce zkoušenými stanovými plachtami – se Bohyně Matka utišila. Její hlas slyšela jen Pasang Lhamu. Nabízela ji příležitost. „Sláva! Bohyně Matka mě vzala na milost,“ pomyslela si Pasang Lhamu, když se ozvalo to staré pozvání na temeno.
Ještě před půlnocí vyrazila společně s pěti nepálskými muži k vrcholu. Na obloze by mohla spočítat všechny hvězdy, kdyby měla sílu zaklonit hlavu. Jenže sotva vyškrábla ze dna plic dostatek kyslíku na to, aby popohnala nohy byť jen o jeden maličký krok vpřed. Výškové metry zoufale nepřibývaly. Zato čas naskakoval zběsilým tempem. Co jiným trvá deset hodin, jim trvalo téměř patnáct. Ale nakonec se Pasang Lhamu přece jen dočkala. Bohyně Matka ji ve svitu pozdně odpoledního slunce přivítala na svém temeni. Klečela tam nahoře a těžce popadala dech – navenek zbědovaná, ale uvnitř šťastná. Z kapsy péřové bundy vytáhla nepálskou vlajku, přiložila si ji na hruď a smířlivě hleděla vstříc temnému osudu, který se hnal k hoře od východu. Na obzoru problikávaly blesky a energií nabitý vzduch hromoval. Nedalo se tomu uniknout. Věděla to, protože to slyšela ve své hlavě. Mohla jen kráčet dolů a čekat, kdy na ni udeří mrazivá spoušť. Bohyně Matka dala Pasang Lhamu to, co žádná šerpská dívka nepoznala. Dala klid její duši – a nechala si její tělo. Tělo první nepálské ženy na vrcholu Čomolungmy.
Pasang Lhamu Sherpa (1961–1993) se 22. dubna 1993 stala první nepálskou ženou, která vystoupila na Mount Everest. Při sestupu ale musela se společníky Sonam Tsheringem a Pemba Nuruem kvůli vyčerpání improvizovaně bivakovat vysoko nad hranicí osmi tisíc metrů v tzv. zóně smrti. Pemba Nuru se následujícího dne vydal pro pomoc na Jižní sedlo, ale všichni byli příliš unavení na to, aby se vydali opět vzhůru. Bouře nakonec znemožnila jakoukoliv záchranu a bezvládná těla Pasang Lhamu a Sonam Tsheringa členové výpravy objevili až o osmnáct dní později.
Za asistence zahraničních horolezců se členům výpravy podařilo snést tělo Pasang Lhamu z ohromující výšky 8750 metrů. Tato záchranná operace se zapsala do historie, protože dosud převládalo přesvědčení, že snést těla zesnulých z tak extrémních výšek je nemožné a mrtví horolezci se tak nechávali ležet tam, kde zahynuli.
Pasang Lhamu Sherpa je v Nepálu uctívaná jako hrdinka. Její tvář najdete na poštovní známce, pojmenované jsou po ní mnohé školy a nepálský král ji jako první ženu posmrtně ucitil vyznamenáním Nepálské hvězdy. Podle Pasang Lhamu se jmenuje také speciální odrůda pšenice, 117 km dlouhá dálnice Pasanglhamu a 7350 metrů vysoká hora Pasang Lhamu Chuli. V Káthmándú také stojí její pomník v životní velikosti.
Lhakpa Sonam Sherpa – manžel Pasang Lhamu – založil nadaci Pasang Lhamu Mountaineering Foundation. Jejím cílem je usnadnit nepálským ženám přístup k horolezectví.
Ponožky na hory
