Takové dětství na člověku zanechá šrámy. Ale pro tyhle ranné šrámy pak takový člověk později mnohé jiné necítí. Kde by jiní trpěli, tam on přijímal dění s kamennou tváří. Mladý chlapec z vesničky Savorgnano už v šesti letech znal bolest docela zblízka. Napřed otec – to mu byly čtyři – snad špatně načasovaný výbuch dynamitu, nečekaný sesuv nebo jeden zbloudilý kámen. Jak a co se to sehrálo, to se s matkou a sestrou nedozvěděli. V dopisu od kanadské důlní společnosti stálo jen: „S politováním Vám oznamujeme, že... a na následky pracovního úrazu.“ A potom, dva roky nato, do jejich domova, na břehy řeky Tagliamento, která se modře klikatí mezi naplaveninami až ze samotných Dolomit, vstoupila válka. Velká a světová.
Mladý Riccardo Cassin byl zvyklý přijímat rány. V ringu života a když se v sedmnácti dostal do Lecca, tak i v ringu vymezeném plůtkem z provazů.
Odolnost své duše také důkladně a pravidelně prověřoval na skalnatých vrcholcích masivu Grigne nad jezerem Como, odkud vedla přímá cesta do těch největších dolomitských stěn. Severozápadní stěna Civetty, severní stěna Cima Ovest di Lavaredo, jihovýchodní hrana Torre Trieste. Když ty stěny posbíral skoro všechny, a to už míval klouby prstů odřené jen ze samého lezení po ostré skále a nikoliv z úderů pěstí do soupeřových kostí, vyhlédl si jednu z posledních překážek Alp. Jednu ze šesti velkých severních stěn. Dosud nezdolanou, osm set metrů vysokou stěnu Piz Badile.
Bude to závod? A o co?
Blížila se polovina července. Osmadvacetiletý Cassin seděl na tvrdé dubové lavici na chatě Sciora a přes okno sledoval, jak bouře naráží do skleněné tabulky. Jeho společníci z Lecca – Gino Esposito a Vittorio Ratti – se zatím skláněli nad balíčkem karet, který ovšem už nebyl zdaleka tak zábavný jako před několika dny. Čekání bylo dlouhé. A spíše už je zajímalo, jaké karty má pro ně připravené hora, která se ale zatím pořád jen skrývala v mracích.
V úterý 13. července se na noční obloze nad Piz Badile konečně objevily hvězdy. A tak hned časně ráno, ještě za tmy, vyrazili. Tři odhodlaní horolezci stoupali sutí k úpatí temné žulové stěny. Pod nástupem se ale mihotala ještě další dvě světélka. Když se pohledy pěti mužů jen o nepatrnou chvíli později střetly, od prvního do posledního už věděli, že začíná závod. Mario Molteni a Giuseppe Valsecchi, dva neméně odhodlaní, jen o něco chudší horolezci z Coma, bivakovali ve vlhké chýši nedaleko stěny a stejně jako tři muži z Lecca čekali na svou příležitost zdolat jako první dosud nezlezeného obra.
Napřed nastoupila Cassinova trojice. Molteni a Valsecchi za nimi.
Během prvního dne překonali v neznámém terénu i opravdu těžké délky, ve kterých se metry přičítaly na jejich konto jen velmi, velmi ztuha. Postupovali dobře. Jenže hora začala rozdávat špatné karty. Celou nekonečnou noc proseděli na skalní polici a přes ramena se jim řinuly proudy vody, které chvístaly po stěně jako kdyby kdosi otevřel stavidla hráze. A Molteniho s Valsecchim v tu noc dostihlo vyčerpání, které se kousek po kousku střádalo v jejich tělech už během deseti nekomfortních dnů na úpatí Badile.
Chladem se chvějící rty Molteniho pak v mrazivém ránu vypustily ke Cassinovi jedinou, ale velkou prosbu: „Můžeme lézt s vámi? Společně?“
Cassin s odpovědí chvíli váhal. Pět lidí na jednom laně – to znamená samozřejmě daleko pomalejší postup, než když lezou tři muži v nejlepší formě. A pomalý postup přináší riziko. Věděl ale, že jiná odpověď není možná. Kývl hlavou a vzhlédl do vodou zmáčené stěny.
Batoh do hor
Naposledy pokleknout
Lezení bylo čím dál obtížnější. Vlhká skála a zmrzlé ruce – to se jen těžko přátelilo. A na noc si hora přichystala další bouřlivou kartu. Tentokrát se ale déšť měnil v sníh a stěna nad jejich hlavami se obalovala lesklou glazurou. Molteni a Valsecchi se v tom děsivém tyátru dočista vzdali. Opustily je síly a co hůř – také odhodlání nějaké síly ještě ze svých těl dolovat. Jenže jediná cesta do bezpečí vedla vzhůru. Vyledněným skalním komínem tak najednou museli Cassin, Esposito a Ratti kromě svých vlastních těl vysmýkat ještě dvě těla umdlévající.
To se nakonec podařilo. Severní stěna Badile povolila touze člověka něco dokázat. Ale tam nahoře na pět mužů nečekala žádná sláva. Jen pokračující sněhová bouře a zoufalé hledání cesty do údolí. Tak zoufalé, až rozdováděné živly postupně srážely na kolena ty nejslabší.
Jako první pokleknul před silou hory Molteni. Beze slova – beze vzdechu. Z jeho těla najednou zmizela tenze, která ho doposud udržovala ve vzpřímené poloze. Nezmohl nic ani koňak, který se Cassin snažil procedit do Molteniho úst a rozproudit alkoholem mrznoucí a houstnoucí krev. Nic nepomohlo. Zůstal tam prostě ležet. A emoce na chvíli porazily rozum. Cassin se pokoušel nést mrtvého kamaráda na zádech, snést ho z hory, ale bouře mu dala rychle najevo, že chce-li takto pokračovat, zemře také. Ukryli tedy s Espositem Molteniho pod balvan, kde zůstal alespoň částečně chráněný před bouří – snad se pro něj ještě vrátí.
Valsecchimu nic neřekli. V jeho stavu – takové rozrušení by mu nepomohlo. Ale když další z překážek zablokovala cestu a muži se sešli na jednom místě, Valsecchi se dopočítal pravdy. Chvíli tiše plakal a pak i jeho tělo přitáhla gravitace zemská – stejně jako přítele Molteniho.
Tři zbylé muže nedlouho poté dostihla temnota noci. Už potřetí museli vlhce a tak příšerně bivakovat. Nikdo ale nespal. Jejich zmrzlá těla se pod zráchaným oblečením třásla zimou a myšlenky na kamarády, kteří věčně odpočívali jen kousek od jejich hnízda, se stále vracely a třásly jejich vadnoucími hlavami.
Po půlnoci bouře utichla. Zase přišla řada na lepší karty a nad ránem zkřehlá těla vylovily z hibernace životodárné sluneční paprsky. Cassin těžce vstal z tvrdého kamenného lože a když se rozhlédl, poznal sněhové pole na úpatí Piz Badile. Stačilo sestoupit jen sto metrů.
Riccardo Cassin, Gino Esposito, Vittorio Ratti, Mario Molteni a Giuseppe Valsecchi strávili během 14. až 16. července 1937 v severní stěně Piz Badile 52 hodin. Tělo Giuseppe Valsecchiho snesli Cassin, Esposito a Ratti ještě v poslední den sestupu. Pro tělo Maria Molteniho se vrátili další den společně se záchranným týmem.
Mezi šest velkých alpských stěn patří kromě severní stěny Piz Badile (3308 m) také severní stěny Matterhornu, Eigeru, Dru, Grandes Jorasses a Cimy Grande. Také severní stěnu Grandes Jorasses zdolal jako první Riccardo Cassin. Když 4. srpna 1938 do stěny společně s Ugo Tizzonim a Gino Espositem nastupovali, viděli stěnu poprvé v životě. Do té doby ji znali jen z pohlednice a ani nevěděli, jak se dostat k jejímu úpatí.
Riccardo Cassin se kromě zdolávání velkých alpských stěn zúčastnil také partyzánského odboje během druhé světové války (při jedné z odbojových akcí zahynul jeho partner z Badile Vittorio Ratti) a po válce zorganizoval expedice na Gasherbrum IV, Denali a jižní stěnu Lhotse.
V roce 1987, ve věku 78 let, padesát let po prvovýstupu, Riccardo Cassin svůj výstup na Piz Badile zopakoval.
Boty do hor
