V cíli Jizerské padesátky za 7 hodin 45 minut. To je čas, kterým by se jiný účastník slavného závodu na běžkách příliš nechlubil. Ale my ano. Jeli jsme totiž na dřevěných lyžích model z roku 1970 jako patnáctičlenné družstvo horolezců z Huascaránu.
Letos si totiž připomínáme padesátileté výročí tragické Expedice Peru 1970. Pod Huacaránem tehdy při zemětřesení zahynulo všech 15 členů výpravy a také dalších sedmdesát tisíc lidí. Pro nás tedy příležitost vzdát těmto špičkovým československým horolezcům hold a poděkovat za jejich odkaz, který nám přenechali. Vždyť někteří z nich závod Jizerské 50 vymysleli a rozběhli první průkopnické ročníky.
“Katko – to je něco pro tebe – Jizerská 50 na dřevěných lyžích! Přihlas se!” Tak nějak ke mně doputovala výzva Českého horolezeckého svazu, který stál za nápadem připomenout horolezeckou spojku na Jizerskou 50 široké veřejnosti. Patnáct čísel pro horolezce, kteří se odváží na start v dobovém oblečení a na dřevěných prkýnkách ze sedmdesátých let mi připadalo jako neodolatelná nabídka. Okamžitě jsem žhavila drát a prosila jsem, zda by pro mě ještě v družstvu měli místo. Někdy se nestačím divit, jaké příležitosti se na mě nalepí díky čtenářům mých Jasanových básní.
Poskládali jsme silné družstvo, nechyběla ani dcera jednoho z horolezců z Huascaránu, paní Jana Jírová, a několik elitních lezců české scény. Bratr Ondřej Mandula, který má ocenění ČHS za výstupy na hory nad 6000 metrů, historik Libor Dušek, který o expedici Huascarán natáčí film, nebo Martin Leskovjan - odvážný skaláčník, šampiónka českého skialpového lyžování Marie Zelená a také dvě vnučky horolezců z Huascaránu - biatlonistka Bára Jírová a lezkyně Svaťka Spěváčková. Každý lyžník nesl na hrudi číslo jednoho horolezce z Huascaránu, tedy prvních patnáct čísel závodu, které se tradičně nerozdávají. Oficiální číslování Jizerky totiž začíná až šestnáctkou. Na mě vyšlo číslo 4, které patří Vilému Heckelovi, slavnému fotografovi. Jeho knížka Hory a lidé patřila od malička mezi mé oblíbené.
Měli jsme speciální podmínky – startovali jsme hned po ženské elitě, těsně před startem hlavní mužské kategorie. To aby si nás všimli, i když jsme byli mezi běžkaři nepřehlédnutelní. Do stopy jsme se řadili za zpěvu hymny a hned na startu jsme si cvakli rum. To na kuráž! Kdo nemaže, ten nejede. Hned za stadionem jsme se však schovali do lesa a u památníku Huascaránu jsme povzbuzovali elitu mužů. První dvě vlny závodu jsme pro jistotu nechali odjet, než jsme se opět vydali na trať. Přeci nebudeme riskovat zlomenou bambusovou hůlku. A nechceme nikoho brzdit. Pěkně v klidu se šineme vpřed, ti rychlejší čekají na ty pomalejší, kteří mají zrovna technickou závadu, lepí rozšklebenou botu, přimazávají stoupací zlatý Rex nebo rum. Ejhle, už na desátém kilometru bratr hlásí prázdnou láhev. Naštěstí majitel horské stanice Knajpa Honzík Špecián nám velkoryse doplnil do plné - prý sponzorský dar, abychom mohli pokračovat v jízdě.
Propadli jsme se časem na chvost závodu, mezi kmety závodníky. Někteří mají stejnou výbavu jako my, stejné štulpny a retro šusťákové bundy, ale také prestižní startovní čísla účastníků, kteří mají za sebou 30 startů a víc. Mohli bychom je přibrat do družstva. Tempo máme stabilní, neflákáme se. Od jisté chvíle předbíháme stále stejné závodníky. Do kopce jsme rychlejší, ale z kopce nás zase zaříznou, ačkoli pícháme ze všech sil. Po stopadesáté na trati potkáváme a zdravíme pana Šťastného a ptáme se ho, jestli je šťastný. Až do 45. kilometru závodu nám vždy potvrdil, že ano.
Na poslední občerstvovačce jsme si vysloužili párky, tolik jsme se na ně těšili už od Jizerky. Obsluhuje nás slavná horolezkyně Alena Čepelková a obětavě nám nalévá čaj. Žene se orkán, ale my budeme v cíli dřív. Stihli jsme to za světla. S minimálními ztrátami, několika puchýři a bolavými hnáty, ale šťastní, že se něco tak krásného a symbolického povedlo dotáhnout do konce. Navíc jsme vybrali v charitě solidní částku na podporu horolezce Tomáše, který spadl v Tatrách a potřebuje pomoct. Jsem ráda, že to klaplo, dík všem a hore zdar!
