Rouhání pod skalní jehlou

V horolezeckém průvodci Lario Rock je rasově nevyvážený piktogram pěti bílých postaviček u sektoru Falesie del Lariosauro ocejchovaný čtyřmi tečkami. Tohle hodnocení podle legendy znamená "overcrowding". Přelidněno. Ovšem za celý den pod několika set metrovými stěnami, v časně ranních hodinách promítajícími své obrysy na hladinu jezera Como, nepotkáváme ani nohu. Jen několik ještěrek, které se před námi hbitým mrsknutím katapultují do vzdálenosti, jež jim zachrání ocásek.

Příjemné, to rozhodně. Ale překvapivé? Vezmeme-li v potaz jinak přívětivý italský obličej servírky, toho času ukrytý za nespolečenským plastovým štítem, její pravou ruku třímající futuristicky vyhlížející pistoli mířící na naše čela a metr vysoké plexisklo rozdělující piccolo stoleček s espressem na dvě osamocené poloviny, pak nikoliv.

Mezi stromy, lemujícími jinak docela frekventované prašné stezky ke skalám, pavouci tkají svá lepkavá díla, kterým dodávám vznešenost pomíjivosti svým upoceným obličejem. Ááááh! Fuj! V outdoorovém krámku ve městě Como se mi na mou otázku "Do you have climbing shoes?" dostává odpovědi: "Just three pairs." A carabinieri, projíždějící pod klesajícím sluncem, se milosrdně usmívají na naši stříbrnou Caddynu obloženou kempingovými křesílky a stolečkem, na kterém se v hrnci hřeje voda na ravioli za 1,29 €, vloženými do nákupního košíku vydesinfikovanou rukou zasunutou v jednorázové rukavici.

A teď, po týdnu stráveném broušením konečků prstů na vápencových a rulových útesech a nocováním na parkovištích v opuštěných regionech Piemont a Lombardie, míříme na severovýchod.

Do mlhy

"Ty si jako nebereš nepromokavou bundu?" Ájin hlas se nese poloprázdným a potemnělým prostorem rozlehlých patrových garáží nedaleko centra Madonny di Campiglio, zatímco rukama umačkává v batohu tu svou. Dnešním cílem je vystoupit pod skalní jehlu Campanile Basso a najít bivak, ze kterého ráno nastoupíme do stěny. "Ne, protože pršet nebude." Nesmí, nemůže nebo nemá z čeho? Prostě nebude. Říká to Meteoblue a taky moje představivost. Goráčovku prostě neberu. Už tak vystoupalo víko mého batohu povážlivě vysoko a před sebou - nebo nad sebou - máme 1200 výškových metrů do sněhem opevněného sedla Bocca degli Armi. Jdeme!

Osmahlé zátylky nabývají vlhkého lesku pod odpoledním sluncem, které rozvážným tempem křižuje protější masiv Adamello. Ale takhle to nemusí zůstat dlouho. Pohoří Dolomiti di Brenta je zvláštní. Ráno, pod modrou oblohou, zdá se všechno tak bezstarostné. Vápencové stěny, dlouholetou erozí modelované do románských křivek, osamělých věžiček a opevněných cimbuří, přitahují oči jako magnet. Jenže později - před polednem - chodí mraky. A až do soumraku neodchází. Sápou se po šedivých stěnách a cupují se na cáry v úzkých rozsedlinách. Jako tajemné přízraky se plíží mezi skalními věžemi, přináší pochmurnou náladu a umenšují lidskou existenci v tomto nevlídném světě, aby pak - jenom na kratičký okamžik - zmizely v hlubinách a za strženou oponou odhalily kulisy, kvůli jejichž spatření se zástupce lidského druhu sem nahoru odvažuje.

Je pět odpoledne a za Bocca degli Armi končí svět. Sněhové pole, strmá skála a dál už nic. Jen temná šedá plocha. Mraky přebírají vládu nad Brentou. Ale nehrozí nebezpečím. Prostě tu jen jsou. A náš zítřejší cíl - v labyrintu skal do nebes čnící štíhlou věž Campanile Basso - nechávají za plentou tajemna.

Snášíme vápencové kameny na rovný plácek na skalním ostrohu a budujeme zídku, která ochrání dvě těla před ochlazujícím nočním proudem ženoucím se od Adamella. Víme, že Guglii, jak onu skalní jehlu Italové nazývají, máme nad sebou. Tušíme její přítomnost. Ale ona si neoblomně trvá na svém mystériu.

Předzvěst

"Na mě káplo!"

Takže je to jinak. Prší! Pod šedivými cáry mraků, které zkušenost posledních pěti návštěv považovala za tradiční kolorit labyrintu Brenta, nikoli však předzvěst špatností, vsakují rukávy mé červené softshellové bundy další a další kapky. Možná jen kondenzuje vlhkost? Pršet přece nemá. Ale děje se to. A tak hledáme úkryt na římse pod převislou skálou. Sedět se tu dá. Ale spát? V žádném případě! V nejhorším prchneme dolů, k chatě. Není to daleko.

Naštěstí přestává. A ve chvíli, kdy vytahujeme vaření, zase začíná. Pořád jen kondenzuje vlhkost ve vzduchu?

Třikrát se vracíme přikrčit do suchého úkrytu pod žlutou stěnu, naznačující svou barvou, že až k ní se dešťové kapky málokdy přiblíží. Se soumrakem ale konečně přichází pohled, který jsme si k noci pod Campanile Basso vysnili. Poslední mrak se stěhuje přes hory a teď už si gecnul, společně s dalšími svými cumulodruhy, o mnoho set metrů níž v dolině u jezera Molveno. Teď se můžeme natáhnout na tom skromném plácku za větrolamnou kamennou zídkou a s pohledem k hvězdami posypané obloze vyležet síly pro zítřejší brzký start do stěny. "Dobrou noc."

Ústup

Vítr zesílil. Je studený. Znamená to, že bude brzy svítat? Zatím panuje černočerná tma a tak si pravou rukou jenom stahuju otvor okolo obličeje, abych uvnitř spacáku zadržel více tepla. Uvnitř přesouvám čelovku na druhou stranu, abych ji nezalehl pravým bokem. Levý už mám dost otlačený.

"Spíš?"

"Moc ne."

"Se ochladilo, co?"

"To jo, no... Ty jo, viděl jsi to?"

Jakoby někdo bliknul žárovkou na chodbě. Blik. Obloha za námi se na okamžik rozsvěcuje a stejně rychle pohasíná. Jenže tady ovládá vypínáč kdosi mocný nad námi. Bouřka! Ale jak? To není možný přece. Vždyť máme nad sebou jasnou oblohu. Samé hvězdy... a teď zase ta záře! Ovšem hrom se neozývá. Asi je to daleko. Nicméně, chceme se na to spoléhat? Tady? 2700 metrů vysoko? Se dvěma spacáky a jednou nepromokavou bundou? Proboha, ne. Balíme!

Je to fofr. Mačkám spacák navlhlý od noční rosy do kompresního vaku a láduju batoh, jak mi přicházejí věci pod ruku. Mám sbaleno. Ale Ája se ještě páře se samonafukovací karimatkou. Ty vole, to je vynález! Zlatá pěnovka. To složíš a jdeš. Klepu kosu. Obloha zase svítí. Už bych šel. Hrom nikde. Už to má sbalený. Tak mizíme.

O kousek níž, krytí skálami před větrem, už nemáme důvod dál prchat. Je to jasné - obrysy mraku na obzoru sice stále co chvíli zvýrazňuje krátký záchvěv silného světla, od něhož i temná obloha nad našimi hlavami krátce modrá, ale vzdaluje se to. Sedíme na studené skále a hodiny na telefonu ukazují 3:20. Moc brzo. Brzo, abychom tady na šutru dřepěli dvě hodiny do doby, než nám síla slunce umožní něco dělat. Ve světelném kuželu čelovky hledáme alespoň malý plácek, na kterém dokončíme přerušenou noc. Jeden zdá se být obstojným, ale... mírně se svažuje a končí srázem. "Přece se ve spánku nevrtíš tak, aby jsi sklouznul dolů!" No... tak snad ne.

Vrchol (všeho)

Campanile Basso. 11:11 a po jedenácti délkách stojíme na vrcholu. A už zase rozehrává Brenta to své divadlo, kdy se jedna mlžná opona přetahuje o místo s druhou a upozorňují tak zaangažované diváky, že dopolední romance spěje ke konci. Schyluje se k druhému dějství. Mlhy na scénu!

V okamžiku, kdy zelený pramen lana zasviští vzduchem a rozvíří prach u mých nohou, pociťuji na nose úzce lokalizovanou vlhkost, která se vzápětí vizuálně projevuje na mých rukávech. Už zase! Ale načasování perfektní. V tomhle slaňovat, to by mě mrdlo. Prochcaný lana, ještě se ti to jak na sviňu zauzluje a z jistítka ti do ksichtu cáká voda jak z ostřikovače na čelním skle. Měníme plány a ze sedla sbíháme přesně na opačnou stranu hor, než vede stezka do našeho pojízdného domova. Jenže déšť zesiluje a vidina masivního dřevěného stolu, ozdobeného mísou pasta al ragú, ze které - zpod parmazánu - sálá vůně Itálie, a vlhkých oken, na než koukáme z té správné strany, totiž zevnitř, nás přitahuje na blízkou chatu Tommaso Pedrotti.

Jenže s třiceti eury v kapse tady velkou show neuděláme. Dnes ještě musíme dolů. Znovuobnovená dohlednost na vrchol kopce nad chatou stává se jasným impulzem k akci teď, nebo nikdy. Byť těstoviny, zalité půl litrem piva, prvních pár minut silně protestují a raději by hlasovaly pro měkkoučké lůžko v prvním patře, nežli zběsilé kmitání nohou v rozbředlém sněhu a mezi rychle osychajícími kameny. Temná stěna se ale tlačí proti nám. Další vlna od Adamella. Chce nás zmáčknout, pořádně vymáchat a na zavěr už jenom spláchnout. Kdo bude rychlejší?

Ke kapli nad chatou Brentei, toho času v rekonstrukci, dobíháme v prvních ledových kapkách. Přichází vítr, slejvák, dokonce kroupy. Peklo. Ale my už máme vyhráno. I tohle za chvíli přejde a v dalším okně to dotáhneme do údolí. A příště už se nebudu s tou goráčovkou rouhat - to tady pod křížem slibuji.

Autor důvěřuje