Rozestláno pro chudáky

"A proč si nezaplatíte nějaký penzion? To nemáte peníze?" Peníze? To asi není důvod. Rozhodně ne ten hlavní, pro který nafukujume v kufru auta matraci zakoupenou za 439 Kč v Decathlonu, pod zadními dveřmi rozkládáme dvě kempingová křesílka a na bedně s lezeckým matrošem krájíme Salame Campagnolo Corto Maestri na pořádné silné plátky, které z bílého plecháčku zapíjíme červeným vínem dozrálým v Alto Adige.

Ušetřené peníze jsou spíše jen příjemným bonusem, který raději směníme za nového lezeckého průvodce po nejlepších vícedélkových cestách v okolí Passo di Sella, než za pokojík s vyřezávanou protěží na pelesti postele a plechovku Coca Coly za pět Euro v minibaru. K živým protěžím jsme se před pár hodinami skláněli při sestupu ze Schubertovy cesty na Piz Ciavazes. A zatímco ponoříme své nohy do ledové tůně pod vodopádem, abychom z nich spláchli kožený odér lezeček, vychladí se nám i ta Cola - koupená za pětasedmdesát centů ve Sparu v Cavalese.

Tohle máme rádi. Hledět otevřeným kufrem na tmavé obrysy přes den bělostných dolomitských stěn, které pod tisícem hvězd nabývají zvláštní dominance nad lidskou maličkostí. Do půli pasu zachumlaní v péřových spacácích se střídáme v předčítání ze zažloutlých stránek knihy Himálajští tygři, ulovené v regálech antikvariátu. Ještě rozlejeme do plecháčků poslední dvě deci vína a pak už za sebou necháme zaklapnout dveře našeho apartmá.

Necháme si zdát o bialetce, vypouštějící souvislý proud páry a s ním také vůni čerstvé kávy do vlahého ranního vzduchu, nasávajícího teplo z prvních slunečních paprsků, které překročily ohromné stěny na východě. Dobrou noc. Nebo už dobré ráno?

Mohlo by to být lepší?

Lepší než probuzení ve čtyři ráno kapkami vody, dopadajícími v pravidelném rytmu na povrch karimatky u tvé hlavy, protože ledový příkrov, pokrývající strop skalního bivaku, začal s náhlým nočním oteplením nad ránem měnit své skupenství. Lepší než se uprostřed noci kroutit s křečemi v žaludku a třikrát během půl hodiny vybíhat s holým zadkem z jakž takž vyhřátého spacáku a zadýchaného interiéru auta do dvacetistupňového mrazu a u toho poslouchat vyčítavá slova parťáka, co tady doprdele lítáš? Nebo snad lepší než podcenit vyhlédání rovného plácku včas - ještě za denního světla - a pak se celou noc vyhýbat kořeni pod svým pravým stehnem?

Určitě ano. Mohlo by to být lepší.

Ale vzpomínal by pak člověk na tak akorát tvrdé hypoalergenní matrace s povrchovou úpravou s Aloe Vera, porcelánovou mísu s teplým dřevěným prkýnkem a bubnování deště do plechové střechy?

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

— Radan Kuchař, Deset velkých stěn

Člověk žije, když se s ním něco děje. Ne když vegetuje.

Proto hledáme velké převislé kameny raději než velké přepychové pokoje. Parkování stranou než parkování u penzionu. Otvírák na víno zapadlý na dně bedny s lezeckým vercajkem než zaneprázdněného vrchního, který poradí tu správnou láhev. Červené je stejně nejlepší. Svařené v Jet Boilu ideálně. Jenom stáhněte plyn včas. Hoří to.

Vrátit něco horám

Parkovat přes noc? Zakázáno. Rozdělávat oheň? Zakázáno. Koupat se ve vodopádu? Zakázáno. Lézt na nejvyšší vrchol pohoří za pomoci vlastních schopností? Zakázáno. Postavit stan? Zakázáno. Bivakovat? Tak snad v případě nouze. Ale běda, jestli to budete zneužívat.

Povoleno je postavit lanovku. Kabinovou. Aby vyvezla denně nahoru tisíce lidí, kteří by tam jinak se svými slabými plícemi a objemnými podhrudníky nedošli. A povoleno je létat nad horami zásobovacím vrtulníkem, jenž zajistí suroviny pro nasycení všech těch hladových krků toužících ve dvou a půl tisících metrech po výběru z alespoň deseti hlavních jídel a zmrzlinovém poháru. "Vy jako nemáte pizzu?" slyšel jsem osobně na chatě uprostřed hor. Tipoval bych, že do dvou let ji nabízet budou. Minimálně šunkovou Guseppe z mražáku.

Ale jakou škodu udělá horolezec rozmíchávající pokroucenou hliníkovou lžící obsah Dobrého hostince ve vodě z potoka, toho času bublající nad plamenem vařiče, přičemž si sem nahoru - pod převislý balvan obskládaný kameny jako závětří - přinese všechno na svých zádech a ráno si taky všechno odnese? A hnědé zahrabe.

"Tatranský bivak. Karimatka, spacák, varič, pekná baba... super romantika."

— video neznámého autora na Youtube

Zodpovědnost je možná důležitější než zákazy. Chceš si pod skálou rozdělat oheň? Zdá se, že léto bude zase suché, tak popřemýšlej, zda je to dobrý nápad a pokud ano, oheň po táboráku řádně uhas. Nechceš se mačkat ve vydýchaném matratzenlageru a pokoušet se utišit medvěda mlaskáním? Je jasné, že odpadky nenecháš ležet pod balvanem. Narozdíl od lejna, které naopak zakopeš do země. Lehoučké kapesní lopatky jsou běžně k dostání. Máš rád tu pohodu, kdy si vozíš ložnici v kufru auta a večer mícháš v závětří levého zadního kola těstoviny s pestem za euro dvacet? Respektuj soukromé pozemky a cedule "No Camping".

Socky na parkovišti

Vlastně je to krásný pocit. Unavený z celodenního sápání se v šestisetmetrové stěně svalit se do toho kempingového křesílka, zakroutit ručkou mlýnku pro čerstvou kávu a posadit stříbrnou bialetku s dnes už natrvalo očouzeným dnem nad plamen plynového vařiče. Umýt si dlaně, umolousané typickou směsí lezeckého magnézia a skalního prachu, vodou úsporně dávkovanou parťákem z desetilitrového kanystru. A pak tam jenom tak sedět, srkat z plecháčku kávu, která spláchla i zbytky zaschlého vína, dojídat tři dny starou bábovku a pozorovat, jak všichni postupně odjíždějí, zatímco ty zůstáváš.

Zůstává taky jediný problém, a to od toho bazalkového pesta mastný ešus a rozhodování, kdo z vás dvou ho půjde vydrhnout studenou vodou, zatímco ten druhý přeskládá auto na spaní. Což se dá přežít. Nebo prožít?

Naše volba