Takové sněžení nepamatuji dlouhá léta. Rozhodně ne tak brzy. Zvláštní na tom bylo, že jsem den před tím bílým nadělením projížděl okolní krajinou na koloběžce. Nostalgicky, při pohledu na zmrazky z vůbec prvního sněžení, jsem vzpomínal na hřejivou krásu letní krajiny. A stejně tak i na podzimní plískanice – to když jsem projel blátem, které se tvářilo jako zmrzlá země. Já i můj pes jsme pak vzali zavděk hromadou žhnoucího popela, který dýmal nedaleko trati jakožto důkaz výskytu člověka. Chlapi, věnující se kultivaci okolí železnice, tu zpopelnili podťaté náletové křoviny. 

Teplo, pomyslí si jen člověk, který najednou, po mnoha hodinách jízdy a tlačení koloběžky, ucítí úsměv žhavých uhlíků na svém těle. Pořídí tam pár fotografií, jako vzpomínku na chvíle, které ho naplňovaly pocitem uspokojení. Poslední pohled na Starou horu a její strmý svah pak v mysli zničehonic připevní k nohám skialpy a najednou – už už vybírám stopu. Snílek! Doma si vše v hlavě přehrávám jako pořad od National Geographic a spokojeně zavírám oči.

A když je ráno otevřu – zjistím, že venku nastala Ladovská zima! V tom okamžiku se stávám dítětem, co se nemůže dočkat konce vyučování.

Odpoledne jdu s dětmi bobovat a dokonce i stavíme iglů!

Ale jako by mě také obklopila nervozita natěšené skialpové výbavy vyčkávající více než půl roku v koutě. Chová se jako pes, který je připraven okamžitě vyrazit. Ona je, jistě ano. Ale co já? Co my? Nejbližší hory jsou z Brna vzdáleny – a to když na silnicích všechno dobře půjde – dvě hodiny cesty. A navíc, kam vůbec vyrazit? Kolik tam leží sněhu? Kam až půjde dojít? Takové otázky se seřazují do zástupu za prvotní myšlenku o skialpovém setu.

Nevadí, mávnu nad tím rukou při odhrabování té neskutečné nadílky z příjezdové cesty k domu. Zima ještě bude, pomyslím si, když se hrablo prokouše až k brance, která sousedí s cestou, za níž – se do široka do dáli táhnou zasněžené lány.

Potom to všechno zapadne dohromady! Vedle „ski-alp“ kategorie existuje také „ski-touring“. A to je ono! Půjdu prostě na túru. Na túru – na lyžích. 

Ty tam najednou zmizely myšlenky o trapnosti rádoby skialpinisty na poli za domem. Já jsem přece skiturista! 

Výstroj mě objímá a výzbroj hlásí plnou připravenost. Pásy lepím v kuchyni. Za plotem, který obepíná naši zahradu, obouvám lyže a první předsunutí pravé nohy před levou mě ujišťuje, že jsem nemohl vymyslet nic lepšího.

Ztracen v oceánu zasněžených polí, v mém nitru se rozpíná klid. Slunce a čisté bílé pláně mi dovolují stát se doslova polárníkem. Znalost domácí zvlněné krajiny mi dává možnost vybrat si ty nejlepší trasy. Kopce se svými různorodými stupni strmosti dovolují udělat z túry pestrý podnik. Stoupám cik-cak kopcem. Nikdy se mi nezdál tak vysoký, tak zábavný a tak rozmanitý jako nyní. Je to přesně ten kopec, který jsem v úvodu nazval Starou horou.

„Proč?“ mohl bych se ptát, když stojím na vrcholu bez stromů a rozhlížím se po krajině, která se pomalu ale jistě halí do tmy. Rozsvěcující se vesnice pode mnou přináší až sem nahoru atmosféru vánočních stromečků. Pomyslím na své nejbližší a malinko mě zamrzí, že tu nejsou se mnou. To, co vidím a cítím, jim později doma těžko slovy vysvětlím, mohu se o to jen marně pokusit.

„Je čas jít domů,“ velí mi člověk uvnitř. Ale ten venku ví, že se mu ani za mák nechce. Ve stopě, kterou za sebou zanechávám, si vykukující měsíc brzy přečte můj vzkaz. Přečte si ho i slunce nového dne. A vůbec všichni si budou moct ve sněhu přečíst, že jsem zde byl. 

Je zvláštní, když pomyslím, kolik informací, možností a vybavení máme, ale využíváme vše tak napůl a často ani to ne. Snažíme se řídit šablonami, jako bychom si neuvědomovali, že příroda je různorodější než nejbujnější fantazie. Má to ale jeden háček: Příroda nepřijde za námi, je připravena nás pouze přivítat ve svém domově. Nachází se totiž často blíž, než bychom čekali, a má pro nás připravené příběhy, které naopak vůbec nečekáme. A takových příběhů je na světě tolik jako jisker, co vyletí z ohně, když zakvedláš hořícím dřevem. Bohužel, stejně tak i pohasnou, když je nevyužiješ. 

Proměň jiskry v oheň, a ten tě pohltí plameny zážitků.

Mžourajícíma očima se pokouším zaostřit siluetu, která se přibližuje tmou. Srdce mi tepe jako o závod. Zběsile šmátrám ve spacáku a hledám mobil. Třesoucí se rukou nahmatám alespoň baterku. Kuželem jasného světla mířím na funící objekt, který už stojí sotva pár metrů ode mě. „UÁÁÁÁÁÁÁ!“, dere se mi nekontrolovatelně z hrdla, když si vzájemně pohlédneme do očí. Já a divočák! Reflexivně vyskakuji ze spacáku. On jen podrážděně zachrochtá a mizí pryč. Ještě chvíli za ním rozrušeně zírám do tmy. Nikdo další ale, zdá se, nepřichází a je docela chladno. Kouknu na hodinky. Ty ukazují něco málo po půlnoci, a tak se vracím do tepla svého spacáku. 

Oči se mi rychle klíží. Není divu. V nohách mám přes třicet kiláků v kopcovitém terénu, takzvaně „na těžko“. Pravidelný zvuk listí, vlajícího v jemném větříku zářijové noci, na mě funguje jako ukolébavka. Už skoro spím, když znovu slyším funění a kroky. „Divočák,“ pomyslím si v polospánku. „Kdo jiný by sem teď asi chodil.“ Přes hlavu přetahuji kapuci a spím dál. Probírám se až za zvuků ptačího zpěvu. Pozoruji ranní paprsky slunce prodírající se skrz větve stromů. Les se probouzí do slunečného dne a vzduch voní babí létem. Do vločkové kaše ke snídani přimíchávám čerstvě utržené sladké ostružiny a užívám si prostou přítomnost všemi smysly: jen já a les. 

Po snídani balím vše do krosny a vydávám se na další etapu mého osamělého putování. Stal se z toho takový můj každoroční rituál. Dojít tam, kam mě nohy donesou, přespat a pokračovat dál. Aspoň na pár dní. Jít sama se sebou – přes hory, přes doly. 

Letos mi ovšem na putování moc času nezbývalo. Vydala jsem se tak přejít alespoň naše místní Brdy, od Prahy po Jince. Zatímco zdolávám dnešní úsek hřebenovky z vrcholu Babka na Studený vrch, honí se mi hlavou vzpomínky na putování minulá: Jizerky, Krkonoše, Alpy. Přemýšlím, co mě k této pravidelné osobní tradici vede. Jde o přirozený prožitek svobody. Žádné „dedlajny“pracovních úkolů ani otázky typu: „Mami, mě bolí nohy, kdy už tam budeme?“ Odpoutání se od běžných problému mi automaticky navyšuje prostor pro vnímání přírody a světa okolo. Bez konkrétního očekávání samovolně přichází řešení a různé nápady, co se svým životem dál. 

Teď už s úsměvem vzpomínám na noční setkání s divočákem a za světla se to zdá jako vtipná story. V noci to ovšem byla výzva.

Jindy jsem si zase užila bloudění bez GPS signálu, běsnění živlů, žízeň bez kapky vody a nějaké té studánky v nedohlednu. Při osamělém putování si s tím vším člověk musí umět poradit. Když to zvládne, odnese si z lesa větší sílu a sebedůvěru. 

Adventure therapy, mindfulness, lesní terapie a další nové seberozvojové směry mají jeden společný atribut: návrat člověka ke svým kořenům. Do přírody. K sobě a ke svým schopnostem. 

Blížím se na „Studeňák“ – můj dnešní cíl. Chvíli se kochám krásným výhledem, zatímco od severu přichází šedé mraky. Zdá se, že dnes v noci bude pršet a já tomu musím přizpůsobit výběr spacího místa. Přes trekové hůlky později vypínám plachtu, aby mě déšť nepřekvapil. Jen co se pak po večeři schoulím do spacáku, začíná se ozývat dobře známé kap, kap, kap. Do plachty vyťukává svůj rytmus přicházející déšť a já přitom spokojeně usínám – uprostřed lesa a přece jako doma. Na osamělém putování k sobě a svým kořenům.

Není úplně nutné jít zbytečnému riziku naproti. Jakousi rukovětí může být Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu vydané Horskou službou. Přepisovat ho zde není třeba, je snadno dohledatelné na webu (najdeš ho například na oficiálních stránkách Horské služby ČR – pozn. red.). Horští matadoři si mohou zkusit, kolik bodů z těch deseti dají na „první dobrou“ a obecně není od věci si desatero čas od času připomenout. 

I při nejlepší vůli však nad vším kontrolu zkrátka nemáš. Určitě to znáš – láká tě vydávat se do neznáma a dotýkat se hranic svých možností. Ale občas se tak dostaneš do situace, která tě ochromí. Do místa, jež leží za hranou tvých schopností nebo sil. 

Co přesně tím myslím? Třeba se přižene bouřka, zatímco ty visíš na ocelovém laně ferraty. Nebo se zasekneš uprostřed skalní stěny, kde jedinou možnost postupu představuje příliš náročný krok, na nějž ti už, zdá se, nezbývají síly. Ale stávají se i takové „hlouposti“, kdy ti na úzké stezce vinoucí se nad srázem ustřelí kámen pod nohou a ty se najednou suneš dolů. Při troše štěstí to dopadne bez podstatných následků a získáš jen novou mezní zkušenost. 

Někdy to ale dobře nedopadá. Ocitáš se v životu nebezpečné a mimořádné situaci. Ať už se to dotýká nás samotných nebo těch druhých, naše tělo reaguje automaticky. V první fázi dochází k mobilizaci energie. Nervový systém zvýší tep, zrychlí se ti dech, začneš se potit a svaly končetin se mohutně zásobí krví, čímž se tělo připraví na dvě prazákladní strategie – boj, nebo útěk. Každý reagujeme jinak, ale většinou se snažíme situaci nějak zvládnout a dostat se rychle do bezpečí. I v takovém případě štěstí přeje připraveným. Nosit s sebou lékárničku, ovládat první pomoc a vědět, kam o další záchranu volat – zautomatizované reakce eliminují následky chyb způsobených panikou a vedou k efektivnějšímu řešení situace. Není tak od věci jednou za čas absolvovat kurz první pomoci. Už dokonce existují i takové, které se specializují přímo na první pomoc v horském prostředí. 

Já mám poměrně nedávnou zkušenost s pádem ve skalnatém terénu. Přivodila jsem si tržnou ránu na noze, pohmoždění ruky a slabý otřes. Žádný extrém – spravilo to deset stehů, punkce hematomu a klidový režim. Pohoda, dalo by se říct. Jenže ne tak docela. Hlavou se mi ještě pěkných pár dní honilo tisíc a jedna myšlenek. Co jsem mohla a měla v té chvíli udělat jinak, lépe? Co všechno se ještě mohlo stát? Byla jsem lapená v bludném kruhu opakujících se úvah. Špatně jsem se soustředila a hůř se mi usínalo. Mé hovory se neustále stáčely k úrazu. Trvalo to sice jen týden, ale dost mě to děsilo. Až mi kamarádka psycholožka musela připomenout, že se jedná o normální reakci na nenormální situaci, která mě potkala. I když se člověk nezraní nijak vážně nebo se jen stane svědkem nehody, duši to na chvíli ochromí. Nejen tělo potřebuje čas a péči, aby se zase dalo dokupy.  

Na rozdíl od první pomoci, o tomhle se ovšem moc nemluví. Přitom prospět může několik jednoduchých kroků: 

• Promluvit si s někým, kdo tě umí podpořit.
• Ventilovat emoce – například pláč nebo vztek –, aby mohly odejít.
• Nezůstávat s myšlenkami, ale věnovat se nějaké smysluplné činnosti.
• Pokud máš možnost, zařadit alespoň trochu pohybu na čerstvém vzduchu.

Když se stav nelepší a trvá delší dobu, je rozumné kontaktovat odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Po vážných nehodách nebo blízkém setkání se smrtí se totiž může objevit posttraumatický syndrom, který vyžaduje ještě o dost větší péči. A věz, že navštěvovat svého psychologa není žádné stigma, naopak.

Zkušenost mezní nebo i ta „za hranou“, kterou prožiješ a zpracuješ, je pro tvůj další život velkým obohacením. Jen když se pouštíš do odvážných věcí, žiješ autentický a naplněný život.

Už jako malý kluk jsem často lezl po stromech. Ať už pro třešně, kaštany nebo jsme si s ostatními jen tak hráli. Měl jsem strach z výšek, ale tolik mě zajímalo, jak vypadá svět z ptačí perspektivy. Nevěděl jsem, jestli mi budou síly stačit, abych se dostal až do koruny nebo jestli pode mnou nepraskne až příliš křehká větev. Přesto byla touha po dobrodružství a překonání vlastních – zatím jenom tušených – limitů mnohem silnější než strach a nejistota. 

Z dnešního horolezeckého pohledu se to samé dobrodružství a nejistota stále více a více vytrácí. Přináší to, zdá se, především technický rozvoj. Technika a vynálezy nás provázejí na každém kroku. Všechny ty chytré telefony, sociální sítě, sdílená videa, virtuální prostor – to všechno změnilo opravdový život i tam venku, v přírodě. Čím dál méně je míst a věcí, které by tě mohly překvapit a zaskočit. Když něco nevíme nebo neznáme, donutí nás to hledat, zkoumat, zkoušet a pokoušet se najít vlastní řešení a dosáhnout svého maxima. Vždyť z nevědomosti vychází poznání. Mám ale pochyby, co dnes představuje ideál našeho jednání.

Argumentačně to vidím na straně rozumu, který sleduje užitečnost, racionální jednání, myslí v kontextu a dokáže vše analyzovat. Umíme vypnout chytrý telefon, počítač či tablet. Umíme se odpojit se od sociální sítě. Ale umíme od nich odpojit také naši mysl? Dokážeme se soustředit čistě na daný okamžik a být sami sebou? Třeba vylézt určitou cestu na skále v režimu tady a teď a přitom v nitru cítit, že jsem právě udělal tu nejvíc pasující věc v celém vesmíru, jaké jsem byl schopen? Zážitek z tohoto dobrodružství je zařazen do vědomí a zkušenosti jsou uplatnitelné i v jiných situacích a v jiných souvislostech. Nemusíš říct vůbec nic, aby ses zapsal do dějin. Stačí skutek, který vydá za spousty slov, dokonce i nad spousty činů slavných borců. Je důležité mít svůj vlastní názor a nepřemýšlet o tom, jaký budeš mít ohlas u ostatních. Nikdo nejde dál, když neví kam. A proto je potřeba naslouchat své mysli a zvyšovat sebedůvěru. Jenže výsledky vyžadují úsilí.

Vytvořili jsme si zvyk hledat souhlas. Ovšem toto chování nám komplikuje život. Hlavní je, aby měl každý ve svém životě alespoň trochu jasno a nad důležitostí vlastních pocitů přemýšlel. Já si chodím pro krásné pocity do skal – prostě si tam chodím pro radost.

Dnes se prosazuje reálný pohled na svět a pocity jsou zatlačeny do pozadí a prostoru se jim nedostává. Je to dobře? Horolezectví je převážně nesoutěžní sportovní odvětví, spočívající v překonávání sama sebe, v kamarádství, lásce k přírodě a volnosti. A vždy pro mě znamenalo volnomyšlenkářskou svobodu. Myslím, že by se do něj nemělo vkrádat konkurenční prostředí. Není třeba porovnávat svoje úspěchy s ostatními. Dostaneš se tak do začarovaného kruhu a cítíš se bezcenný – všechny šťastné chvíle už nejsou tak skvělé a vše, čeho se ti podařilo dosáhnout, je minimalizováno. Představuje to past, v níž začneš ztrácet sebe sama.

Nelze vyřešit jakýkoli problém za použití týž myšlenek, které ho vytvořily, a každý potřebuje jiné množství času, aby se připravil změnit své myšlení. Někdy se jedná o pouhé vyladění, jindy je tomu nezbytné věnovat spoustu energie.

Neporovnávej se s ostatními. Být sám sebou přináší spokojenost a lepší pocit ze života.

Tvým jediným soupeřem jsi jenom ty sám.

V dalších letech jsem na tom stejném místě hloubil jámu ještě mockrát, ale tolik sněhu jako tehdy už se nikdy nenahromadilo. Metr až dva, občas okolo tří, jak kterou zimu. To představovalo nejobvyklejší masu sněhu, kterou bylo potřeba odházet, než lopata počechrala keříčky borůvčí na samém dně. Ale to se bavíme o závětrných svazích, na nichž se sníh, hnaný prouděním přes hřebeny, ukládá ve větším množství. Na svazích návětrných pak leží sotva půlmetrová pokrývka. A co dál? Bude to ještě horší? Blíží se konec staré dobré české zimy, přičemž tu novodobou reprezentuje bílý proužek vsazený do zelených svahů jakožto důkaz lidské marno(tratno)sti?

Možná ne tak docela. Sněhových závějí se prý dočkáme. "Ale budou podstatně vzácnější, než jsme byli doposud zvyklí. Teplé a sušší varianty zimy budou převažovat,“ řekl klimatolog Pavel Zahradníček z CzechGlobe - Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v lednu tohoto roku pro server iRozhlas.

Pachuť poslední (ne)zimy způsobila, že od půlky února neopustily mé lyže přítmí kouta garáže a mezi jejich špičkami si pavouk začal napínat svou síť. Dokonce i Malý Kavkaz chřadnul tou dobou bez sněhu. Kdyby se před naším příjezdem do horami sevřeného Hermonu nesneslo z nebe jako boží dar těch spásných třicet centimetrů jiskřivě bílého pokladu, proseděli bychom dny s velkonosým arménským lovcem Sirakem u kamen a zapíjeli nakyslou naloženou zeleninu vodkou. Takto nás duchové Kavkazu přece jen vzali na milost, ušetřili nás bolehlavu spřízněného s kvašením žaludku a velkoryse nám umožnili vytvořit si na kopcích nad opuštěnými vesnicemi ty své dvě souběžné čáry. Byť cesta dolů znamenala kličkovat mezi ostnatým stébly, čnějícími v celé své nohavice škubající délce nad pokrývkou. O geologické rozmanitosti podloží nemluvě. Do Gorisu, městečka v 1600 metrech nad mořem usazeném v nejvýchodnějším cípu Arménie, už ale sníh nedorazil vůbec. Hory, zvedající se za posledním nuzným stavením, se tvářily jako dietně pocukrovaná bábovka.

Tento lyžařský trip se nepovedl. A toho roku už žádný další. Ani na hřebeny Jeseníků za domem. Doma - v Malé Morávce v 700 metrech nad mořem - sice několikrát slušně chumelilo, ale následně také slušně lilo. Sníh se proměnil v déšť. Čerstvá nadílka ve čvachtající kaši. Nemělo to smysl - na tom ničem.

Když ze svých dětských vzpomínek vyvolám ty haldy sněhu, do kterých mě rodiče házeli, a v nichž jsme si kolem toho samého domu v 700 metrech hloubili bunkry a hluboké zákopy, aby na nás pak děda se zdviženou rukou a pohrůžkou "Krucaj faja!" vyběhl, kde má ty dřevěné fošny, které měly sloužit zcela jinému účelu než jako strop našeho bunkru, tak si myslím, že zimy už nejsou co bývaly. Pravda, byl jsem menší a všechno okolo mě naopak větší. A navíc myslet znamená hovno vědět, což tehdy řekl někdo s podobnými životními zkušenostmi, jakými oplýval můj děda. Proto dnes, místo domněnek, hledám fakta.

"Příčinou změny klimatu je s největší pravděpodobností zesilování přirozeného skleníkového efektu atmosféry v důsledku lidské činnosti a nadměrného zvyšování antropogenních emisí skleníkových plynů."

Píše se na webu Ministerstva životního prostředí pod záložkou Ochrana klimatu a energetika. Ekonom profesor Václav Klaus v článku publikovaném 3.12.2019 na webu www.klaus.cz ovšem tvrdí: "S klimatem se sice ani letos, ani v posledních letech nic mimořádného nestalo, ale klimatičtí aktivisté, lidé, kteří si založili svou politickou kariéru na výhružce, že nás klima zničí, nebude-li po jejich, proti nám právě teď organizují frontální útok."

Jedná se o fakta? Či pouhé názory? Pro přesná data z historických měření se můžeš proklikat na web Českého hydrometeorologického ústavu: "V letech 1861–1910 byla průměrná roční teplota 9,1 °C, v období 1911–1960 9,6 °C a v období 1961– 2010 10,4 °C." Přičemž tam dále najdeš: "V souvislosti se změnou teplotního režimu dochází rovněž k postupnému zvyšování průměrného počtu dní s vysokými teplotami a ke snižování průměrného počtu dní s nízkými teplotami." To jsou naměřená data - fakta, která nelze zpochybnit. A vrátíme-li se k profesoru Klausovi, pak ani žába vložená do smaltovaného hrnce nezaznamenala postupné ohřívání vody okolo. A když jí po dlouhé netečnosti došlo, že její stehýnko začíná vonět, slintal už mlsný Francouz nad poličkou.

Klima na planetě se otepluje, to je fakt. A tento proces urychluje působení člověka. Na tom se zase shoduje většina vědců - klimatologů, přičemž nejvýznamnější organizací přinášející výsledky výzkumu změny klimatu je Mezivládní panel pro změnu klimatu založený v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací (WMO) a Programem OSN pro životní prostřední (UNEP). Ekonomové a CEO trvale rostoucích korporací naopak zastávají spíše opačný názor - nic pozoruhodného se neděje. Proč? A kdo má pravdu?

„Padá podstatně méně sněhu a více prší. Počet dnů, kdy je na horách klasická zima s vyššími úhrny sněhu a s vyšší pokrývkou, výrazně klesá. V posledních dvaceti letech zhruba o 35 procent.“

Zaznělo také na serveru iRozhlas od klimatologa Pavla Zahradníčka. Ale možná ani nepotřebuješ znát stanoviska klimatologů. Přibývalo by ve skiareálech stále více sněžných děl se stále lepšími technologiemi, které dokáží vyrábět sníh i při teplotách okolo nuly, kdyby se nic nedělo? Dřív se lyžovalo na přírodním sněhu, to si pamatuji. A ano, vždycky měla zima své vrtochy, jako například v 70. letech, kdy se na Silvestra chodilo v kraťasech, aby pak teplota přes noc spadla o bezmála 30 °C. Ale jsou to dnes ještě vrtochy, nebo jde o dlouhodobější trend?

Zmizí naše česká zima?

Pokud se nic nezmění, data nasvědčují tomu, že na zachumelené střechy a chlad sněhu tajícího za krkem budeme už jen vzpomínat s Bohumilem Hančem, Gustavem Andělem a Viki Cabadajem na obrazovkách. Ovšem co pak říci na první letošní sníh, který už 12. října narušil poklidný život pavouka sídlícího ve špičkách mých lyží a donutil jej hledat si nové útočiště? Krásných 20 centimetrů sněhu. Tolik mi chyběl. Sice už se zase vsákl do půdy, ale za co jej mám považovat? Za předzvěst lepších zítřků nebo ukázku rozdivočelého klimatu? Blížící se zima nejspíš zase trochu napoví. Ale ať už bude jakákoliv, míč zůstane na naší straně. Jdu přemýšlet, jak s tou zodpovědností naložím

Možná to k tvým uším taky kdysi dolehlo: „Lezení tě živit nebude. Raději se pořádně uč!“ Těm uvědomělejším z nás to všechno docházelo. Ale i tak se učení a budování kariérního postupu v práci vždy odsouvalo na druhou, možná třetí kolej. Člověk raději naházel do batohu čtrnáct dní staré propocené oblečení, jablko, sušenku, lahváče a zmizel do skal. Jóó, to je život, být „crag rat“. Budu mít práci? Budu mít na splátku hypotéky? Musím doma už konečně přivrtat tu poličku! Nic z toho tě ale netrápí. Ty jen přemýšlíš, jestli pod kruhem půjde smyčka nebo to zase bude boj o holej. Měl jsem stavy, že jsem do skal musel běžet, jak moc jsem se těšil. 

Taky se ti podařilo prošvihnout rodinnou oslavu, zapomenout na výročí a naplánovat dovolenou, která bavila jenom tebe, protože úplně náhodou tam byly skály? Jsou i tací, kteří nestihli příchod svého dítěte na tento svět - byli ve skalách.

V dobách, kdy jsem ještě chodil na střední, si mi podařilo vyhrát regionální a okresní kolo ve šplhu na laně. Pořadatelé z toho byli nadšení a hned na víkend mě pozvali na republikové mistrovství. Moje odpověď? „Nezlobte se. O víkendu jedeme do Ostrova lézt.“ Kdo ví, mohl jsem udělat kariéru ve šplhu. Ale já byl ve skalách.

Jasně, dalo by se namítnout: Takový pocit přece zažívá každý, kdo dělá nějaký sport, který má rád. Lezení je ale jiné. Ten mix endorfinu, adrenalinu, strachu a euforie ti tolik chutná! A chceš ještě jednu dávku, i přestože tvá tepovka pod kruhem poskakovala v rytmu techna a svěrače ti málem povolily strachem. Tričko propocený, písek v uších, sedřená kolena, ale duše maximálně spokojená!

Jenže co s tím? Co s tou závislostí? Štveš s tím lidi kolem sebe. Neumíš se prý už bavit o ničem jiném. U večeře nevnímáš hezky upravený stůl, ani co jíš. Jen listuješ umaštěnýma rukama v průvodci a hledáš, kterou cestu si vylezeš zítra. Lezeckým kumpánům voláš častěji, než svému partnerovi a při čištění zubů zaujatě svíráš kartáček nejdřív zavřeným a pak hned polootevřeným úchopem, aby ve skalách brala lajsna. 

Rodina, práce, povinnosti - jak to všechno rozdělit a nic nezanedbat? A jak do toho zakomponovat lezení?

Vždyť ten týden má jen sedm dní!

Máte někdo recept jak na to?