Před patnácti lety jsem byl ještě puberťák, kterému po lícních kostech stékaly kapičky potu, když se v ruinách středovýchodního města plížil prachem, aby nezpozorován teroristy zneškodnil bombu, jejíž výbuch by ho poslal do dalšího kola s nepříznivým skóre. Náročné období. Tehdy se říkalo, že nový počítač, který si člověk právě přinesl domů, byl už v tu chvíli zastaralý. Tak rychlá byla doba. A dnes? Podívej se na facebook - živý přenos života tvého kamaráda i holky, co ti poslala žádost o přátelství, přestože nemáš páru, o koho jde.

Svět funguje v režimu sdílení. Nebo lépe řečeno - online sdílení. Závratným tempem se upgraduje nejen počítačová střílečka Counter-Strike, která letos slaví dvacet let, nebo nové funkce iPhonů, ale taky život na horách. Jestliže si člověk před deseti lety cestou na kopec sakra máknul a mockrát při tom rozbaloval a zase skládal papírovou mapu, aby se stejně minimálně jednou vrátil zpátky na poslední křižovatku, dnes tam vyjede na elektrokole s navigací na řídítkách. Tehdy stoupal sám, z lesa na něj hleděli tři svobodní kamzíci a cestu mu překřížila vyplašená laň. Dnes stojíš na vrcholu s dalšími deseti, dvaceti, třiceti lidmi. Zvíře žádné. Nepočítáme-li jorkšíra v batohu.

Je to dobře? Nebo špatně?

To ať zhodnotí povolaní odborníci, jejichž argumenty přispěchají vyvrátit samozvaní investoři. Pravda má mnoho podob. Fakta jsou ale neoddiskutovatelná - člověk je součástí přírody.

"Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící zástupce člověka – člověk moudrý (Homo sapiens)... Hominidé jsou středně velcí až velcí savci s výrazným pohlavním dimorfismem u orangutanů a goril a méně zřetelným u šimpanzů a lidí."

— Zdroj: wikipedia.org

A jakožto součást přírody cítím odpovědnost vůči svému životnímu prostoru. Odpovědnost vůči horám, pod kterými žiju a které se dokáží koupat v jasném měsíčním svitu a stejně tak utápět v mlze a dešti - jako právě teď, když píšu tyto řádky směřující... k psaní.

Máš internet, máš facebook, máš blog, máš svobodu. Můžeš napsat cokoliv. Sdílet GPS záznam jakékoliv stezky, kterou prozkoumaly podrážky tvých běžeckých bot. Můžeš se s celým světem podělit o snímky ze sjezdu Velkého kotle - co na tom, že území leží v národní přírodní rezervaci a celá lokalita je lavinovým katastrem, přičemž tví případní následovníci nemusí vyhodnotit riziko správně. Můžeš vypustit do éteru tipy na nejlepší lezecké cesty nebo rovnou info o celé oblasti, do které chodí jenom místní. Teda chodili.

Nad displeji na mnoha dalších vyústěních internetové sítě se jistě najdou lidé, kteří tvé tipy ocení. Ale taky existuje možná i početnější skupina, která se nemůže proti uveřejněným slovům bránit - zvířata, rostliny, místní obyvatelé. Zazněla z tvé strany před uveřejněním otázka, zda jim to nevadí?

„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

— John Stuart Mill

Já sám píšu hodně - do časopisu a na několik blogů. A určitě jednou z motivací, proč usedám za monitor počítače a vyťukávám příběhy do klávesnice, je podělit se o zážitky, pocity a emoce, které mnou na nějakém tom krásném místě hor zacloumaly. Máš to asi podobně. Ale nepovažuji za nutné - ba dokonce považuji za vhodné - ponechat ono místo nepojmenované. Nekonkretizované. Neodhalené.

Nedávno jsem dokončil velkou reportáž o lezení na Zbirohu, při které jsme na vrcholu jedné pískovcové věže objevili starou vrcholovou knížku se zápisy tamních legend ještě z roku 1965. Navíc popsanou jen z poloviny. Mohla by tam nahoře tedy dalších 55 let vydržet - jako svědectví a romantická vzpomínka pro několik dalších generací. Nebo bych mohl název oné věže vyzradit, aby... no proč vlastně? Čtenář tedy zůstává ochuzen. Ochuzen o název, nikoli však o příběh. Ten svůj si už ale musí najít sám.

Je jednoduché něco napsat. Porušit letité tajemství. Narušit životní prostor svých soukmenovců z říše mnohobuněčných heterotrofních organismů - čili živočichů. Je tak snadné navést okolo domu místního starousedlíka množství lidí mířících ke skále. Po jeho pozemku. A sdělit světu, že freeride v "Kotli" je pecka, ale už nedodat to Bé - tedy, že tam padají laviny a zákon do této lokality ani vstup nepovoluje.

Psaní je i odpovědnost.

Tak to vnímám já. Proto v mých textech nenajdeš konkrétní názvy a popisy. Tady mé prsty mlčí. Píšu o emocích, pocitech, atmosféře. Je to tak správně? Nevím. Udělej si svůj názor. Máme svobodu, ne?

Zbývá jen několik posledních desítek metrů. Vrchol máš na dohled. Musí to být on, protože nic vyššího za oblým horizontem nevidíš. Dvanáct hrotů maček se zakusuje do tvrdého větrem vyfoukaného sněhu a tvé tělo se při každém kroku unaveně zvrátí doprava, kde najde oporu v dlouhém topůrku cepínu. Vyprázdněný žaludek, který ráno s vypětím všech sil strávil půlku tatranky, se v návalech zvedá až kamsi ke krku. Pocity na zvracení. Nauzea se tomu říká, ne?

Ale už opravdu jen kousek. Naposledy se vydýcháš a... ano! Výš už to opravdu nejde. Při vrzavém zvuku maček, zanechávajících po sobě ve sněhu jen změť geometricky pravidelných čárek, se otáčíš k ostrému hřebeni, který ti zůstal za zády. Na znamení společného úspěchu natahuješ pravou ruku vstříc parťákovi, jemuž chybí poslední dva kroky. Vaše huňaté palčáky na okamžik splývají v jeden celek. Hotovo! Nikde ani noha. Kromě těch vašich čtyř. Než stanuly takto vysoko, musely urazit dlouhou, předlouhou, cestu. Pět let? Deset? Patnáct? Jak dlouho trvala tvá příprava?

O 4000 kilometrů dále na západ se jiná dvojice - dost možná i lépe vybavená - právě zařazuje do vlaku světýlek, plynule se sunoucího vstříc vrcholu Evropy. Také u těch dvou se dostaví nauzea. Zanechají za sebou ve sněhu stejné čárky od maček. A na vrcholu si potřesou v rukavicích zahalenýma rukama. Všechno stejné. Stejný sníh, stejné výhledy, stejná radost. Jen ta jejich cesta trvala čtyři dny - včetně aklimatizace na ledovci Argentière. Příští týden mají domluvený seskok padákem a za měsíc odlétají do Egypta na kurz freedivingu.

"Mnoho cest vede k Bohu, jedna vede přes hory."

— náhrobní kámen Rudolfa Kauschky a úvodní strana autorova deníku

Ti druzí dva žijí pestrý život plný zážitků. Zatímco ty se celý život akorát učíš, jak uvázat prusík z volného konce lana, hrabeš se při každé skialpové túře ve sněhu, aby ti pohled pod lupu ukázal, jestli sněhové krystalky náhodou zase nezměnily podobu, a po večerech ležíš v průvodcích a přepínáš okna na počítači ve snaze najít co nejvíc informací pro svou další pošetilou výpravu.

Přitom sis taky mohl najmout guida. Jsou to profíci.

Ale ty máš svoji hlavu.

Paličáku! Jdeš si zase tou svou cestou. Dlouhou předlouhou cestou, na které i přes všechny ty své zkušenosti stejně zase uděláš nějakou hovadinu. Kolikrát tě už zastavila některá z mnoha slepých uliček? Tak jako švédský spisovatel August Strindberg experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne, tobě se podařilo exaktně ověřit, že jako sedmičkový sportovní lezec jsi na písku úplná nula. A zase začínáš od začátku. Pokolikáté už? Ze sedmiček jsi klesl na čtverky. Učíš se zakládat smyčky s uzlem na konci a ošálit tak svou vystrašenou mysl. Kruh! Kde je kruh? Ve čtverce? Žádný není. Až si tvoje nohy zvyknou na nejistou přilnavost osolených plošinek, můžeš se posunout k pětkám a šestkám. Tam už nějaký ten kruh najdeš. Jeden. Na kruhy musíš dospět.

A dospívání trvá. Sladkých sedmnáct, jak se na to krásně vzpomíná. Přece tuhle etapu šmahem nepřeskočíš. Pravda, šlo by to. 250 Éček a za dvě hodiny se zapíšeš do vrcholové knížky na Kapelníkovi. A možná odpoledne vybojuješ i Taktovku.

Anebo si na ni počkáš. Přece jen, Stará cesta na Taktovku je obtížnost VIIb. Ale na fotce v průvodci tě dočista uhranula. Popis výstupu už odříkáš nazpaměť. A pak se jednoho dne, v dobré konstelaci dané přechodem Jupitera přes Mars, odhodláš nastoupit. Tou nepříjemnou drolivou stěnkou. V traverzu za druhým kruhem pak vložíš do spáry tutový uzel, ale v odlezu ke třetímu se stejně poděláš strachy. A když pak, na malinkém prostoru hlavičky, uchopíš mezi prsty kratičkou červenou tužku, s tuhou ztrácející se ve dřevě, a zvěčníš svůj výstup v knížce, hned za tou včerejší údernou dvojicí, pochopíš víc než tvůj platící předchůdce - z úcty ke skále by bylo lepší tady nahoře vůbec nebýt. Od roku 1925, kdy Rudolf Hanke se svými druhy vytyčil tuhle cestu, vydrolilo se z Taktovky do svahů pod stěnami miliony zrníček písku. Každé šlápnutí prohloubilo stupy o několik setin milimetrů - za bezmála sto let pak v součtu o několik centimetrů. A broušení lana v traverzu za prvním kruhem podřezává věž jako Lotrandova pila dvojmužná. Řízni řízni, řízni,...

„Kořenem zla je nedostatek poznání.“

— Konfucius

Uděláš si o lezení ve Skaláku komplexní obrázek, protože máš za sebou celou tu cestu poznávání a učení se. Znáš slepé uličky, nikoliv zkratky. Pochopíš, že výkřiky "Dojistěte ty pískovcový vraždy! Ať to můžeme lézt taky," jsou voláním z brány pekelné. Lidí ve stěnách přibyde, písku však ubyde. A chudák Hanke, který kolem Taktovky obcházel od roku 1922 dlouhé tři roky, než se probojoval až nad poslední čtvrtý kruh, se před dodanými borháky ani nemohl bránit. Touha být nahoře hned - beze strachu, bez překážek - zabila jeho odkaz. Ducha oné cesty.

Bezpečný adrenalin. Taková je doba.

Máme peníze, nemáme čas.

Nebo ten čas, který bychom mohli věnovat horám, jenom měníme za peníze, abychom si za ně mohli hory koupit? Na hlavu postavené, že? Lanovky až na vrcholy, stezky v oblacích, hotely v ledovcích. Kdo to všechno vybudoval? My, přece. Naší touhou hory (vy)užívat - teď a tady. Vítězství je jisté, porážka vyloučena. Pýcha se dme, hory podvolují. Pokora, držkopády a naslouchání zůstávají už jen staromódní výsadou romantiků, pro které se heslo "Čas jsou peníze!" dosud nestalo hlavní mantrou života.

Autor důvěřuje

"Žádné nové zprávy." Po celém odpoledni na skalách beru do ušmudlaných dlaní svůj bílý iPhone - Touch ID jako obvykle na prolezenou kůži nereaguje - a nic. Žádné e-maily a žádné "potřebujeme udělat, připrav prosím, termín asap". Zvláštní. Na jednu stranu příjemné - prořídlé poznámky na mém "to do" papíře umožní víc lezení. Na druhou stranu mě - maniaka, který za vším, co dělá, potřebuje vidět výsledky - ten samý prořídlý papír lehce zneklidňuje.

Suma sumárum ale - to jsem přece poslední rok chtěl. Trávit víc času venku, mít prostor pro vlastní psaní, práci kolem baráku (a že jí tam je), vzdělávání se, čtení knížek, chození s foťákem na západy. Sice mi korona snížila čísla na vystavených fakturách, ale taky za mě možná zařídila něco, k čemu já postupoval mikromilimetrovými kroky.

"Pokud máte knihovnu a zahrádku, máte všechno, co potřebujete."

Marcus Tullius Cicero

Ono hnát se za výdělkem, za společenským statusem, za překonáním souseda o metr delším bazénem, na tom není nic špatného. Trvale udržitelný ekonomický růst si to žádá. Když přestaneme hákovat, systém se zhroutí. Nejspíš. Ale teorie kapky v moři napovídá, že se svět nezblázní, když se několik nepřizpůsobivých jedinců rozhodne pro pravý opak: hnát se za nicneděláním.

Náklady nicnedělání

Nemusíš být vyžírka systému nebo naopak rentiér. Jenom musíš vědět, co chceš. A tomu podřídit vše ostatní. Světem se v omlácených dodávkách potulují tisíce, desetitisíce a možná i statisíce nomádů, kteří si vystačí s málem. Někdy i s hodně velkým málem. Pod skálou si oblékají ošuntělou péřovku, jejíž pelichání skrz protrženou tkaninu už nejméně třikrát vyřešila všemocná stříbrná páska a původní barvě Firecracker za posledních šest let intenzivního nošení dodaly outdooráckou patinu skvrny od mastného bazalkového pesta a opravy urvaného výfuku. Ale pořád funguje. Hřeje. Že nevypadá jako z katalogu? Přece se nezavřeš na měsíc do kanclu, aby dva týdny poté na tebe zírala díra, kterou ti v nové péřovce za šest litrů zanechala jiskra vylétnuvší do chladné podzimní noci z plamenů táboráku.

"Jak vůbec může někdo chtít vyměnit kus života věnovaný namáhavé a usilovné práci za lepší žaluzie. Stojí hezčí ozdoby na oknech skutečně tolik času? Proč si přidávat hodiny práce na poli, aby si člověk mohl pořídit vůz."

Henry David Thoreau

Filozof, moralista a básník Henry David Thoreau už v polovině 19. století opustil průmyslovou revolucí zrychlený život v Concordu ve státě Massachusetts a 4. července 1845 - symbolicky na Den nezávislosti - se nastěhoval do dřevěné chatky u rybníka Walden, kterou si vlastnoručně postavil za 28 dolarů a dvanáct a půl centu. Když si přečteš jeho knihu Walden aneb Život v lesích popadne tě chuť sbalit si do batohu sekeru, kotlík a prchnout stejně tak. Ideálně ještě dnes. A když už adorujeme toho Thoreaua, přibal si na útěk také jeho esej Občanská neposlušnost. Jen pozor, aby na tebe pak nezaklekli z finančního úřadu pro neplacení daní. Thoreau byl trochu radikální.

Ale zpátky k nicnedělání současnosti. Máš chuť na kávu? Máš na výběr. Espresso "made with love" pod tlakem 9 barů do porcelánového hrníčku s podšálkem a půldecinkou vody za 55 Kč. Nebo kafe "made with love for freedom" z vlastní moka konvičky a kilového pytle Bellarom z Lidlu za korunu pade. Sifon zdarma. Z pramene. Kolik hrdlo ráčí. Jaká bude tvoje volba?

Kolik práce stačí

Právě nad tím poslední dobou usilovně přemýšlím. A snažím se přeprogramovat svůj letitý mind set, že 7b na onsight není výsledkem, který by zaplnil můj kručící žaludek. Samozřejmě, není. Bez práce nejsou koláče. Ani těstoviny nebo kotleta na gril. Ale chceš-li postavit normy na hlavu - pět dní v týdnu lézt a dva dny pracovat - není to utopie. Záleží jen, kolik tomu dokážeš obětovat. Hlad po cestě ze skal je potvora a smažené menu na Koupáku vypadá fakt lákavě. Ale 140 Kč za sýr s hranolkama a kečupem? To si vyžádá hodinu dvě práce - po zdanění a odvodech. Která miska vah převáží druhou?

Na nové trekovky by se shora taky koukalo líp než ty současné ušmudlané škrpále. Ale opravdu se dírka na malíčku levé nohy a prodřené paty stávají natolik zásadními problémy, že zase potřebuješ měnit obutí? Není lepší strávit tři dny ve skalách, kde se stejně v písku pod stěnou poflakuješ naboso, než tři dny hákováním na nové? Spousta lidí ve skalách vypadá jak bezďáci. Potkat je v Praze na hlaváku, dáš jim pětikačku. Ale oni ve svých děravých džínách, sedáku, ze kterého lezou nitě, a karabinami, co pamatují krále Klacka, lezou o dvě třídy těžší věci než ty s vyleštěným matrošem - těžce vydobytým v okovech systému.

"Jak trávíme naše dny, tak samozřejmě trávíme celý život."

Annie Dillardová

Náklady, náklady, náklady. Okolo nich se to celé točí. Jak hluboko se ti podaří je stlačit, tolik svobody získáš. Nájem, hypotéka, energie - samozřejmě, toho se tak snadno nestřepeš. Leda s tou omlácenou dodávkou. Na velkých věcech se úspory hledají obtížněji než na těch malých. Takže co třeba placené aplikace v telefonu? Apple Music za 150 Kč měsíčně? 1800 Kč ročně? Při frekvenci mého poslouchání, asi překousnu pár reklam na Youtube. To presíčko za pětapadesát káčé dvacetkrát v měsíci dá v součtu taky hezkých 1100 Kč, za rok 13200. A když získáš tolik volného času, nedojedeš do skal místo autem na kole? Spalovací motor je nenasyta.

Možná nejvíc za poslední tři roky se mi podařilo ušetřit nepoužíváním mýdel a šamponů. Věř nebo ne, tělo to nepotřebuje. A pak právě naopak, přichází další úspora - za krémy. Mýdla totiž vysušují.

Škrtni a začni

Je to proces. A taky odříkání. Nebo skromnost, minimalismus, nenáročnost. Nazývej to, jak je ti milé. Rozhodně se nestaneš finančním rentiérem - k tomu vede dlouhá cesta plná hákování od rána do večera, na jejímž konci se tvé tělo a mysl dostanou do takového stavu, že nějaké výkony ve skalách ti už stejně budou úplně ukradené. Spíš tak rentiérem svobody - každý den její pořádný kousek.

• Hoď si měsíční výdaje vs. příjmy do tabulky. Tam se ukáže kolik a kde ušetřit - aplikace, tarify, zbytečné poplatky za zbytečné věci. Pamatuj - hory pětkrát týdně, 260 dní v roce.
• Nachystej si svačinu a nezapomeň kamkoliv vyrazíš přibalit do auta vařič a moka konvičku. Dvě plechovky koupíš po cestě u Vietnamce - na benzince jsou drahé.
• Opravuj místo vyhazuj. Nic nevydrží věčně, ale s jehlou, nití a stříbrnou páskou déle, než si myslíš.
• Smiř se s patinou. Žmolky na mikině, sluncem vyšisované barvy, ušpiněné rukávy. To k outdooru prostě patří a na funkci to má vliv pramalý.
• Plná peněženka ti za každý online nákup vrátí několik procent zpátky. Koruna ke koruně a za rok máš na nový sedák.
• Používáš platební kartu Revolut? Při cestování ušetříš na směnném kurzu a ještě si můžeš nastavit zaokrouhlování plateb s tím, že se ti rozdíl v zaokrouhlení automaticky uloží do trezoru, který si, až uznáš za vhodné, vybereš. Na obměnu prolezených lezeček, třeba.
• Akcie, Peer to Peer půjčky, investice. Inflace je neúprosná, peníze na účtě ztrácí na hodnotě. Přitom ti můžou vydělávat - třeba na takové ty nezbytné životní náklady. Pozor ale - pokus omyl tu vyjde draho. Nicméně zorientovat se v tom zase tak složité taky není. A navzdory všem mýtům - dá se investovat i s malými částkami.

S takovou už snad není nutné věšet hlavu nad slábnoucí intenzitou pracovních e-mailů. Stejně jich vždycky do schránky přistane víc, než by člověk lezoucí chtěl. A kdo si vytvářel polštář (nikoliv na spaní do hamaky, ale finanční na účtech) v dobách hojných, může nastalou krizi využít k pořádnému projektu. K projektu Svoboda. Všechno ostatní už beztak máš.

Disclaimer: Autor dosud nedosáhl ideálu dvou pracovních dní, stále je v procesu a proto tento článek nemá ambice stát se univerzálně použitelným návodem. Vnímej ho prosím spíše jako sumář nápadů, jak se ideálnímu stavu přiblížit. Což už samo o sobě lze považovat za úspěch.

"A proč si nezaplatíte nějaký penzion? To nemáte peníze?" Peníze? To asi není důvod. Rozhodně ne ten hlavní, pro který nafukujume v kufru auta matraci zakoupenou za 439 Kč v Decathlonu, pod zadními dveřmi rozkládáme dvě kempingová křesílka a na bedně s lezeckým matrošem krájíme Salame Campagnolo Corto Maestri na pořádné silné plátky, které z bílého plecháčku zapíjíme červeným vínem dozrálým v Alto Adige.

Ušetřené peníze jsou spíše jen příjemným bonusem, který raději směníme za nového lezeckého průvodce po nejlepších vícedélkových cestách v okolí Passo di Sella, než za pokojík s vyřezávanou protěží na pelesti postele a plechovku Coca Coly za pět Euro v minibaru. K živým protěžím jsme se před pár hodinami skláněli při sestupu ze Schubertovy cesty na Piz Ciavazes. A zatímco ponoříme své nohy do ledové tůně pod vodopádem, abychom z nich spláchli kožený odér lezeček, vychladí se nám i ta Cola - koupená za pětasedmdesát centů ve Sparu v Cavalese.

Tohle máme rádi. Hledět otevřeným kufrem na tmavé obrysy přes den bělostných dolomitských stěn, které pod tisícem hvězd nabývají zvláštní dominance nad lidskou maličkostí. Do půli pasu zachumlaní v péřových spacácích se střídáme v předčítání ze zažloutlých stránek knihy Himálajští tygři, ulovené v regálech antikvariátu. Ještě rozlejeme do plecháčků poslední dvě deci vína a pak už za sebou necháme zaklapnout dveře našeho apartmá.

Necháme si zdát o bialetce, vypouštějící souvislý proud páry a s ním také vůni čerstvé kávy do vlahého ranního vzduchu, nasávajícího teplo z prvních slunečních paprsků, které překročily ohromné stěny na východě. Dobrou noc. Nebo už dobré ráno?

Mohlo by to být lepší?

Lepší než probuzení ve čtyři ráno kapkami vody, dopadajícími v pravidelném rytmu na povrch karimatky u tvé hlavy, protože ledový příkrov, pokrývající strop skalního bivaku, začal s náhlým nočním oteplením nad ránem měnit své skupenství. Lepší než se uprostřed noci kroutit s křečemi v žaludku a třikrát během půl hodiny vybíhat s holým zadkem z jakž takž vyhřátého spacáku a zadýchaného interiéru auta do dvacetistupňového mrazu a u toho poslouchat vyčítavá slova parťáka, co tady doprdele lítáš? Nebo snad lepší než podcenit vyhlédání rovného plácku včas - ještě za denního světla - a pak se celou noc vyhýbat kořeni pod svým pravým stehnem?

Určitě ano. Mohlo by to být lepší.

Ale vzpomínal by pak člověk na tak akorát tvrdé hypoalergenní matrace s povrchovou úpravou s Aloe Vera, porcelánovou mísu s teplým dřevěným prkýnkem a bubnování deště do plechové střechy?

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

— Radan Kuchař, Deset velkých stěn

Člověk žije, když se s ním něco děje. Ne když vegetuje.

Proto hledáme velké převislé kameny raději než velké přepychové pokoje. Parkování stranou než parkování u penzionu. Otvírák na víno zapadlý na dně bedny s lezeckým vercajkem než zaneprázdněného vrchního, který poradí tu správnou láhev. Červené je stejně nejlepší. Svařené v Jet Boilu ideálně. Jenom stáhněte plyn včas. Hoří to.

Vrátit něco horám

Parkovat přes noc? Zakázáno. Rozdělávat oheň? Zakázáno. Koupat se ve vodopádu? Zakázáno. Lézt na nejvyšší vrchol pohoří za pomoci vlastních schopností? Zakázáno. Postavit stan? Zakázáno. Bivakovat? Tak snad v případě nouze. Ale běda, jestli to budete zneužívat.

Povoleno je postavit lanovku. Kabinovou. Aby vyvezla denně nahoru tisíce lidí, kteří by tam jinak se svými slabými plícemi a objemnými podhrudníky nedošli. A povoleno je létat nad horami zásobovacím vrtulníkem, jenž zajistí suroviny pro nasycení všech těch hladových krků toužících ve dvou a půl tisících metrech po výběru z alespoň deseti hlavních jídel a zmrzlinovém poháru. "Vy jako nemáte pizzu?" slyšel jsem osobně na chatě uprostřed hor. Tipoval bych, že do dvou let ji nabízet budou. Minimálně šunkovou Guseppe z mražáku.

Ale jakou škodu udělá horolezec rozmíchávající pokroucenou hliníkovou lžící obsah Dobrého hostince ve vodě z potoka, toho času bublající nad plamenem vařiče, přičemž si sem nahoru - pod převislý balvan obskládaný kameny jako závětří - přinese všechno na svých zádech a ráno si taky všechno odnese? A hnědé zahrabe.

"Tatranský bivak. Karimatka, spacák, varič, pekná baba... super romantika."

— video neznámého autora na Youtube

Zodpovědnost je možná důležitější než zákazy. Chceš si pod skálou rozdělat oheň? Zdá se, že léto bude zase suché, tak popřemýšlej, zda je to dobrý nápad a pokud ano, oheň po táboráku řádně uhas. Nechceš se mačkat ve vydýchaném matratzenlageru a pokoušet se utišit medvěda mlaskáním? Je jasné, že odpadky nenecháš ležet pod balvanem. Narozdíl od lejna, které naopak zakopeš do země. Lehoučké kapesní lopatky jsou běžně k dostání. Máš rád tu pohodu, kdy si vozíš ložnici v kufru auta a večer mícháš v závětří levého zadního kola těstoviny s pestem za euro dvacet? Respektuj soukromé pozemky a cedule "No Camping".

Socky na parkovišti

Vlastně je to krásný pocit. Unavený z celodenního sápání se v šestisetmetrové stěně svalit se do toho kempingového křesílka, zakroutit ručkou mlýnku pro čerstvou kávu a posadit stříbrnou bialetku s dnes už natrvalo očouzeným dnem nad plamen plynového vařiče. Umýt si dlaně, umolousané typickou směsí lezeckého magnézia a skalního prachu, vodou úsporně dávkovanou parťákem z desetilitrového kanystru. A pak tam jenom tak sedět, srkat z plecháčku kávu, která spláchla i zbytky zaschlého vína, dojídat tři dny starou bábovku a pozorovat, jak všichni postupně odjíždějí, zatímco ty zůstáváš.

Zůstává taky jediný problém, a to od toho bazalkového pesta mastný ešus a rozhodování, kdo z vás dvou ho půjde vydrhnout studenou vodou, zatímco ten druhý přeskládá auto na spaní. Což se dá přežít. Nebo prožít?

Naše volba

Dneska nelezeme. Místo ke kase lezeckého centra Šutr míříme tentokrát po schodech do baru v patře. Na jednu Plzeň. Protože mám rád soukromí, kdy člověka neobletují hlasy dalších lidí, hned zaplouváme do volného místa v koutě. Na okně za mnou stojí do komínku vyrovnaný štos horolezeckých časopisů. Některé vypadají nově, jiným se častým otáčením stránek zkroutily rohy a tím se jakoby pootvírají k nahlédnutí. Mě ale zaujal jeden docela nepokrčený.

Skryté poklady Slovinska aneb průvodce, který vám řekne kam nejezdit?

No tak se ukaž. To mě zajímá, co se skrývá uvnitř. Otevírám tvrdou přední obálku, obsah čísla letmým pohledem odsouvám na "možná později" a zaostřuji svůj zrak do prvních řádků úvodníku. Závěrečný odstavec už ani nečtu. Poslední dvě věty toho předchozího bohatě stačily, aby časopis definitivně ztratil mé sympatie.

"Hledali jsme místa, která jsou stejně krásná a zatím výrazně méně navštěvovaná. Podělíme se s Vámi o skryté poklady Slovinska!"

Zatím výrazně méně navštěvovaná! Proto jsme o nich napsali do tohoto plátku, který vypouštíme do světa zdarma offline i online. A tedy se o těchto tajných místech, na nichž se nám při naší návštěvě tolik líbila jejich divoká osamělost a vzdálenost od davů směřujících na ta profláklá hromadiště zážitku chtivých dobrodruhů, dozví další tisíce lidí. Čímž jsme svým drobným dílem přispěli ke ztrátě jejich toliko opěvované úchvatné atmosféry, kterou vám v tomto čísle popisujeme.

Skryté ať zůstane skryto

Ne, nelíbí se mi tohle dnešní dobývání hor prostřednictvím (nejen) internetového vyzrazení všeho. Dobrodružství přestává existovat. Už není co objevovat. Hledání sto let starého loveckého chodníku, dnes do ztracena zarůstajícího borůvčím a zatlačovaného do zapomění mohutnějícím smrkovým porotostem, se odehrává především při zkoumání satelitních snímků na Google mapách a rozklikávání odkazů ve výsledcích vyhledávání.

Dříve poloha malého plechového bivaku zůstávala jen tušená na základě tečky v papírové mapě.

Dnes se pod mnoha odkazy objevuje cesta podrobně popsaná. Včetně závěrečného neznačeného úseku, kde si má člověk dát bedlivý pozor a odbočit u velkého balvanu rozděleného křemennou žílou mírně vlevo a pokračovat tímto směrem zhruba sto metrů. Jinak by se mohlo přihodit, že ho stezka svede příliš daleko a bude po bivaku pátrat dlouhé desítky minut.

No to by se toho stalo!

Konečně nějaké vzrušení okořeněné nepříjemnou nejistotou, zda s blížícím se soumrakem nakonec neskončíte - místo na rovné palandě v bivaku - skrčení ve spacáku mezi pohodlnému uvelebení bránícími vápencovými kameny pod nejbližším převislým balvanem.

Ale to ne. Na to dneska není prostor. Dobrodružství je potřeba nasypat instantní.

Kdo chodí po horách

Prozrazení neznámého není nezbytně zlé. Pokud se ovšem odehrává v režimu ústním. Mezi známými, případně známými těch známých. "Prosím tě, slyšel jsem, že pod hřebeny jsou prý snad základy nějaké staré salaše nebo co? Ty víš kde to je?" ... "No jasně, tomu se říká Volárna. Musíš odbočit na vegeťáku..." Tam a tam, bla bla bla. Takto se do hor a na ta poslední vzácná místa, dosud pečlivě skrytá před davy lidí, dostávají jenom ti, kteří jsou připraveni opravdu objevovat. Ti, co si dokáží najít cestu a nevadí jim nechat si půl dne očesávat holeně přerostlým borůvčím a nesčetněkrát se poraženecky prodírat pod nízkými větvemi smrků zpět na hlavní stezku, protože popis bývalého člena horské služby, toho času na penzi, stal se přece jen poplatným době, kdy se tam objevil naposledy jako velitel pátračky po zbloudilém Polákovi.

Hromadné prozrazení neznámého ale kromě uloupení atmosféry skrytých pokladů hor přináší ještě další velký problém.

Do hor se díky tomu často dostávají lidé nepřipravení.

Lidé neschopní řešit nečekané problémy, o nichž v magazínu nepsali. Linie výstupu byla jasně předurčena. Ale svah pokrytý ohromným sněhovým polem - pozůstatkem poslední vydatné zimy - staví pod nohy překážku, se kterou se nepočítalo. Uklouznutí může mít fatální následky. Cepín? Nemají. A tím peripetie nekončí. Mlha ve svém tajemném nitru utopila všechny kamenné mužíky vytyčující bezpečnou cestu a správný směr se v šedivé pustině stává velkou neznámou. Na internetu psali jen: "Postupujte podle mužíků." Mapa? Kompas? Taky nemají. Zdáli se houstnoucím vzduchem nese zlověstné dunění a do půl hodiny se ozývají rány, jakoby se mělo zřítit celé nebe. Provazy deště neznají slitování. Najednou chumelí a už tak dost tmavá obloha s přibývajícím časem přichází o veškerý jas. Jak přečkají noc? Bivakovací vak? Péřovku? Teplé rukavice? Nemají.

Otupeni průmyslem

Ano, zvolil jsem extrémní případ. A ono opravdu stačí mnohem méně, aby se internetová příprava změnila v minimálně nepříjemný zážitek. "Píšou zajištěné ocelovým lanem, nicméně v pohodě zvládnutelné bez jištění. Tak to si ty ferratové sety ani půjčovat nebudeme, ne?" V ten okamžik uchlácholení dostupnými informacemi už neberou na zřetel závratě jednoho z nich. 26. srpna 2011, jakožto datum publikování článku, neúmyslně přehlížejí. A utvrzeni výrokem "jistit se ani nebylo třeba" jim nedochází, že v květnu se může na ferratě ve 2000 metrech objevit nemálo sněhu, který naprosto změní pravidla hry.

Možná kdyby místo internetových článků plánovali rozumem, vzali by si vybavení podle svých schopností.

Nebo se do tak odvážného podniku nepustili vůbec.

Bohužel, dnešní až neskutečně snadná dostupnost informací doplněná urputnou snahou outdoorových značek, televizních stanic a všemožných dalších podnikavců urvat si na rostoucím horském průmyslu svůj díl - ano, opravdu už to můžeme nazvat průmyslem - vede k zaplavení hor lidmi, kteří na jejich nástrahy nejsou zdaleka připraveni. Nehledě na nedostatek respektu k přírodě samotné.

"Zažij to s námi!"

"Připravte se vyrazit!"

"Hory zážitků!"

Hlásají takto mnozí do světa ve snaze umocnit hodnotu v kolonce zelených čísel účetní uzávěrky. Ale už do éteru nezaznívá to B. A ani těmi nejmodernějšími technologiemi natřískaná bunda, super vychytané jistítko čekající na patent a aplikace pro určení lavinového rizika nikoho před nástrahami hor neochrání. To umí jen zkušenosti a pokora. Ale o tom se nemluví.

Teď hory likvidujeme

Prozrazením neznámého ničemu neprospíváme. Lidí přibývá a s rostoucími částkami na účtech přibývá i touha po zážitcích. Hory trpí. Stačí se ráno o slunečném víkendu postavit na záchytné parkoviště Hvězda nad horskými lázněmi Karlova Studánka a pak - jestliže se vůbec vlezete do autobusu - pokračovat s davem na vrchol nejvyšší moravské hory. A tohle chceme udělat i s oněmi skrytými poklady, ať už Slovinska, Jeseníků nebo dosud exotické Gruzie?

Už dávno jsem dospěl k rozhodnutí ve svých článcích neuvádět konkrétní místa a jako nejnižší místopisnou jednotku používám název pohoří. Zbytek nechávám v oparu tajemství. Popisuji jen emoce a atmosféru. A považuji to tak za správné.

Ať si každý najde svoji vlastní cestu do hor. Postupnou. Ať vyráží vzhůru nejprve se svým zkušeným kamarádem nebo se přihlásí do horolezeckého oddílu. Ať se naučí o všech možných rizicích, orientaci v terénu, nezbytném vybavení a především respektu k přírodě.

A takto připravenému se mu hory budou postupně otevírat.

Ochráníme tím hory i sebe samotné.

Lezení se stalo nedílnou součástí mého života. I plánování volných dní a dovolených se točí kolem něj. Nejinak tomu bylo mezi Vánocemi a Silvestrem. Neustále jsme přemýšleli, kam vyrazit na skály a trochu se tam ohřát. Z rodinných důvodů nakonec naše plány nedopadly a tak jsme zůstali přes svátky v Čechách. Mám ale úžasnou ženu a ta ví, že by se mnou nebylo k vydržení. A tak mi jako dárek koupila letenku do Katalánska na 10 dní. Není úžasná?

Vše do sebe skvěle zapadá. Okolo Tarragony se už nějakou dobu pohybuje kamarád Jirka, který mě vyzvedává na letišti v Barceloně a míříme směr Siurana a Margalef. Už jsem lezl v El Chorru, prolezl Baskicko, ale tady jsem nikdy nebyl. A tak jsou očekávání velká. Před odletem jsem se párkrát dostal ven na bouldry, kde jsem vylezl pár 7C, 7C+, a tak si troufám říct, že sílu mám. S vytrvalostí jsem na tom byl vždycky podstatně hůř, ale spoléhám na to, že se i v Katalánsku najdou kratší úderné cesty, které mám rád.

První rozlezový den – ráno je opravdu zima, ale s prvními paprsky člověk začne pookřávat a slunce dobíjí ty člověčí baterie. Pár prvních cest, seznámení se s materiálem a leze se mi celkem příjemně. Trávíme v Siuraně další dva dny a já začínám pomalu cítit, že to lezecky nebude ono. Plácám se v cestách, které jsou hluboko pod mým maximem a pytlím to, co bych lezl normálně v pohodě. Navrhuji Jirkovi změnu prostředí a přejezd do Margalefu - tam trávíme zbytek lezeckých dní. Zkouším cesty v obtížnosti, které by měly být mé maximum a charakterem by mi měly sedět. Nejsem ale schopný se v nich pohnout. Co se děje? Co je to se mnou? Okolo vidím borce z celého světa, kteří lezou právě TY obtížnosti a nedělá jim to sebemenší problémy. Nechápu to! Moje nálada klesá jako akcie na Černý pátek a frustrace raketově stoupá. Už párkrát jsem si říkal a vím, že to není jen o číslech, ale užít si krásný den ve skalách s kamarádem. Na druhou stranu mě baví posouvat své fyzické i psychické možnosti a hledat výzvy.

Pomyslím si, že bych si mohl na chvíli dopřát tu rozkoš mít nedostatky a po čase se zase dostat do rovnováhy, aby mohl být můj porušený řád opět nastolen. Ale za osm lezeckých dní ve Španělsku jsem vylezl méně cest než za víkend v Juře. O obtížnostech ani nemluvím. Najednou to nejde. Někde se to zaseklo, někde se něco zlomilo. Vnitřní hlas mě zve k pasivitě a nabádá k porážce. Cítím se vyčerpaný, zklamaný, neschopný a unavený. Potřebuju pauzu? Mezičas? Každý má k životu svůj přístup, své tempo, své cíle. 

Během tohoto španělského výjezdu už se mi nepodařilo motivaci najít a nedaří se mi i nadále. Jak si znovu začít věřit? Jak zase získat to palivo, pohon pro hlavu i mysl? Je to snad o tom zbavit se tlaku v hlavě? Toho: "Dělej! Bojuj! Musíš!" Někdy to nejspíš chce pominout své ego a nechat věci plynout, ať přijdou samy. Člověk může trénovat tělo i mysl, avšak tlačit na ni může být často kontraproduktivní. Někdy nás tlačí i okolí, výkony jiných, kterým se chceme vyrovnat, a právě to nás svazuje. Prohra je vždycky nepříjemná. Ale jaké by to bylo, kdyby neexistovala? Bylo by to lepší?

A proč to vlastně píšu? Vím, že to, co stojí v cestě, je zároveň i její součástí a samotný výsledek by měl být na stejné emoční vlně jako cesta k němu. Vylézt cestu je chvilková radost. Trvá týden, měsíc… a po určité době je člověk zase nespokojený a hledá výzvu. Samozřejmě bychom chtěli VÍC, VÍC, VIIC, VIIIC, IXC... Nedívat se na úspěch nebo neúspěch pouze podle výkonu, ale brát to jako proces sebepoznávání a zlepšování sebe sama. Nejdůležitější je tvůj vlastní pocit. Kdo tě hodnotí, jsi jedině ty. Někdy je třeba přijmout sebe i okolnosti takové, jaké jsou. Prohry budou přicházet a vždycky to bude emociální sekec. Rozladění, únava, chaos - a z toho má plynout poučení. Poučení z prohry. Všechno, co prožíváme je součástí nás samých, všechno je jen na nás. Pokud chce člověk něčeho moc dosáhnout, spíš ho to svazuje. Ale pokud miluje tu samotnou věc, ten samotný pohyb – LEZENÍ, které je moji celoživotní vášní, mým životním stylem, pak snáze promění krizi v novou příležitost.

Autor: Ondra Šnopl