Po šesté budíček, ranní jóga, teplá sprcha, vločková kaše, u kávy několik stránek z knížky Hory v hlavě, odházet čerstvých deset centimetrů sněhu kolem domu a před devátou šlapu v přeskáčích k zastávce autobusu na Praděd. Před polednem máme prašanu tak akorát. Poslední oblouky krájím na louce u domu a lyže odepínám před garáží, jejíž vjezd jsem si ráno odházel. Teď tam leží pět čísel nového. Už jen něco rychle uklohnit k obědu a zasednout k práci.

Právě takové to bylo před rokem. S téměř každodenní nadílkou čerstvého sněhu mě hned po ránu čekala rozcvička s lopatou a pak se prostě nedalo sedět doma na zadku a zírat do monitoru počítače. Stejně by mi ta práce nešla. Alespoň dvě hodiny lyžování ve volném nebo jen šoupání pásů v prašanu byla denní nutnost. A letos? No dobře, teď zrovna tam venku za okny něco poletuje. Ale výsledek je podobný, jako když moučkovým cukrem vylepšíte povrch bábovky. Fouknete a je to pryč.

Nicméně do takového stádia zkrátka příroda dokráčela a můžeme se jen dohadovat, kolik klacků jí na té cestě naházel pod nohy člověk. Grónsko prej taky dřív bylo zelený, takže co. Holt se jako homo sapiens outdooriens musíme přizpůsobit. A tím nemyslím vyrazit na bílý pruh sněhu vyprsknutý za přispění miliónů korun doprostřed zelené louky. Vždyť je to proti přírodě i zdravému rozumu. Není sníh? Tak si ho vyrobím - abych se nenudil. A navíc, jak už jsem psal, každou utracenou korunou v takovýchto velkovýrobnách sněhu a lyžařského potěšení spoluutváříme budoucí tvář hor. Podle kalendáře je sice zima, ale na zimní sporty to není. I tak se ale dají dělat docela fajn věci. Určitě lepší než drhnout pásy na okraji sjezdovky nebo bobovat na hlíně.

Lezení

Držím se té malé škrabky, protože mi prsty ještě úplně nezmrzly nebo právě proto, že zmrzly docela a tak necítím, jak se mi ostrý krystal zařezává do kůže? Toť věčná otázka, která ke skalnímu lezení při teplotách jen mírně nad nulou patří. Každopádně svítí-li venku sluníčko a údaji teploty nepředchází znaménko mínus, tak stokrát radši budu lokat čerstvý vzduch třeba i ve snadné cestě na skále, než šňupat magnézium vznášející se v propoceném ovzduší na bouldrovce. A tak na tvrdém písku Českého ráje a ještě tvrdší žule Jizerských hor hledáme suché jižní stěny, které nás pustí vzhůru. Jasně že na nějaké těžké kousky to není. Přece jen hluboká kapsa si se zkřehlými prsty rozumí líp než centimetr nad okolí vyčnívající krystal. Ale držím v ruce skálu. Ne růžovou umělinu přilepenou na překližce. Na jaře jako když najdeš. A možná mi díky tomuhle výcviku nebude na štandu v Tatrách taková kosa.

Bivakování

Přímo od skal stoupáme po hřebeni ještě výš. Na severovýchodních svazích se přece jen nějaký sníh drží. Poprašek. Když se ohlédneme, napočítáme ve sněhu jen dvě stopy lidské, ale desítky stop zvířecích. A když obracíme zrak opět před sebe, abychom střežili své kroky před bahenní lázní, kříží nám cestu dva statní jeleni. Takového macka jsem potkal naposledy před sedmi lety v Jeseníkách nad Zelenými kameny. Byl tehdy říjen a myslím, že respekt ovládal spíš mě než jeho. Tihle dva předstírají, že nás nevidí a po pár vteřinách zase mizí v lese na druhé straně stezky. My ji taky brzy opouštíme a ve srázech nad potokem pátráme po jeskyni k noclehu.

Je tam. Trochu jiná, než jsme si představovali, a možná i malinko zavlhlá. Ale jakmile se nám podaří vyvolat plameny dostatečně silné, aby si poradily i s lehce mokrým dřevem, bude nám fajn. A se slovy "Jak se setmí, bude nuda" nepodcenili jsme vynášku proviantu a tak pro prvotní zahřátí putuje do žil několik vydatných loků slivovice. Posléze pak při předčítání kapitol na zašlých policích antikvariátu objevené knihy Příběhy můžu a hor, usrkáváme z bílého plecháčku a víčka od termosky teplý svařák. Dobrou noc.

Čtení

Středoškolský profesor Jan Havelka se vydal na Praděd. O tom je celá tahle knížka - 88 stran. Většina lidí to dokáže shrnout do čtyř slidů ve storiečku, tak co se dědek rozepisuje? No jo, jenže on tam šlapal v roce 1883. Před 137 lety! To tam ještě nebyla asfaltka, rozhledna, ani ta hospoda, bez které by se tam dneska sápal málokdo. A výstup z nejbližšího vlakového nádraží v Sobotíně jím zabral dva dny. Navíc se podařil až na druhý pokus. A tohle mě baví. Číst o tom, jak ještě po horách chodili lidi, kteří k nim přistupovali s pokorou a věděli, že dostat se na kopec, znamená sakra zabrat. Ne sakra zaplatit. A taky mě baví, na řádcích psaných starou češtinou, poznávat nejen místa, která dnes vypadají úplně jinak. Ale i ta, která se za století a půl až tak nezměnila, protože dojít tam po svých bolí.

Vlastně tady mám docela slušnou zásobu knížek, posbíranou v knihkupectvích i antikvariátech, ke kterým se během léta, kdy se nejsme schopni udržet pod střechou po dobu delší než nezbytně nutnou k vydělání pár korun na život a cestování, prostě nedostanu. Tak teď, když mě netáhne ven prašan, hltám písmenka a nasávám inspiraci. Třeba k tomu, až se na jaře vydám ve stopách pana Havelky.

Objevování

Na skialpech se po těch pár centimetrech přemrzlého sněhu - ušpiněného vrstvou jehličí, co spadlo ze stromů při posledním tání - nijak příjemně šlapat nedá. A pěšky? To je vopruz. Když to neklouže, tak se při každém třetím kroku podlomí pod nohama krusta. A kde není sníh, tam je bahno. A kde panují takové podmínky, tam není ani noha. Takže ideální příležitost pro nás, které to táhne ven a nevadí nám, že si přitom ušpiníme nové goráče barvy sapphire.

Starých loveckých stezek a chodníků je v horách namotáno až až. Místní horalé - a německými obyvateli před odsunem počínaje - tyhle cestičky udržovali po desetiletí a vždy měly svůj praktický význam. Takže takové toulání se v horách přináší jisté tajemno a v myšlenkách vrácí člověka třeba o století zpátky. "Kolik muselo dát práce vyskládat tu kamennou zídku, která tady podpírá stezku ve strmém svahu? A proč ji vedli právě tudy? Uprostřed lesů, kde nic není?" To se pak vymrzlý navrátilec může po návratu usadit na kanape s horkým čajem a nad nějakou tou prastarou knížkou začít pátrat. A takových míst, která máme "za barákem" a o kterých nemáme ponětí, je mraky.

Běhání

"Co je!? Co tam hledáš?" ... "Ale, popadám dech." ... "Tak ho popadni a nečuč do země, když je to kolem tak hezký." ... Marná sláva. S roztaženýma plícema a napumpovanýma stehnama se na kopec prostě leze líp. I ta cesta pod skálu s osmdesátkou lanem na zádech a dvěma sadami friendů si vyžádá méně otisků maglajzem znečištěných dlaní na kolenou. A tak, když není podmínka na nic, běhat se dá vždycky. Pravda, občas se do cesty postaví slabá vůle zákeřně podepřená o teplé ústřední topení, gauč s načechraným polštářkem v koutě a bábovka, kterou žena právě vytahuje z trouby. Ale ona bude po návratu z tréninku a horké sprše chutnat ještě líp. Tak hybaj ven.

Naše (ne)zimní volba

Na jedné noze vyvažuju zatáčky natlačený mezi sedačkou a hromadou lyží. Přes sklo, na kterém se vysrážel dech mých 80 spolucestujících, už nejde vidět ven. Silnici na Ovčárnu znám ale za 30 let života nazpaměť, takže vím, že se s pánem vedle mě budeme intimně dotýkat ještě tři kilometry. Další den už se do autobusu, stavícího u našeho domu v 8:41, ani nesnažíme vměstnat. Z dvanácti lidí nechává na zastávce devět. Nevlezli se.

Bereme lyže na ramena a šlapeme vzhůru údolím Kotelského potoka. Ve sněhu, kterého o pár set metrů výš začíná být tak akorát dost, abychom nazuli lyže, nepozorujeme jedinou známku přítomnosti člověka. Všichni se hrnou na Praděd. A tím "všichni" myslím tisíce a tisíce lidí. My si svou stopu zatím prošlapáváme v naprostém tichu a pod hřebeny si nás pohledem měří dva kamzíci. O tři kilometry dál by už ale raději strčili hlavu do sněhu - kdyby byli pštrosi.

Jaký paradox, že v místě s nejčistším vzduchem ve střední Evropě napočítáte víc aut než třiadvacáteho prosince v nákupáku. Vyhrazené parkovací plochy to samozřejmě nepoberou a tak poslouží krajnice všech tří silnic, které vedou do... ehm... klimatických lázní Karlova Studánka. Čistý vzduch? To bejvávalo. Ekologické uvědomění musí ustoupit touze vidět, jak vypadá zima. Aby ne, když ji vlekaři v údolí letos vyrobili v tak mizerném množství. Každopádně ten převzácný bílý poklad - na jehož přemístění z potoka na svah padne za jeden den víc elektřiny, než naše domácnost spotřebuje za 20 let - umí rozzářit až do nebes. Co na tom, že pro záři umělého osvětlení se pak nedají pozorovat hvězdy. Takové chudinské radovánky, jako zírání do nebe, nikomu peníze nepřinese.

Jenže my tento průmysl nepodporujeme. Chodíme do hor s ohleduplností, jako součást přírody. Tak se protahujeme mezerou tvořenou zadním nárazníkem jednoho auta a předním nárazníkem druhého a ztrácíme se v lese. Boříme se do sněhu. Hledáme správnou cestu. A nacházíme. Na paloučku uprostřed ničeho zkoušíme, který z pěti klíčů na kroužku pasuje do rzí poznamenaného zámku na dveřích malé chatičky, v níž půl roku nikdo nebyl. Nikdo - kromě myší. Těch tady naopak prošlo dost. Ale smrad se vyvětrá, bobky vymetou a teplo nám taky bude - když si v dřevníku za chatou naštípeme dřevo a zprovozníme kamna. Jídlo se servíruje průběžně - jak ho kdo vytahuje z batohu, který si sem přinesl na zádech. Dokonce máme i víno. Taky deskovky, na jejichž hraní si rozsvěcujeme zbytky starých svíček. A když se jdu ven vyčůrat do závěje, vidím, že se vyjasňuje. Budou vidět hvězdy. Tady ano.

Jenže způsob pobytu v horách, kdy si umýváme obličej sněhem, o teplo na spaní se musíme postarat sami a zanecháváme za sebou jen minimální nebo žádnou stopu, začíná být spíše anomálií. Pod náporem člověka, který hory postavil na roveň s kratochvílemi typu fitka, nákupáku či aquaparku prohrává pokora a ohleduplnost 0:1. Nicméně skóre se snažíme svou troškou alespoň malinko korigovat.

1. Chodíme pěšky, jezdíme na kole, využíváme hromadnou dopravu. V tomto pořadí podle vzdálenosti a auto bereme až jako poslední možnost. Možná se nedostaneme tak daleko a vysoko, ale proč bychom si měli vše usnadňovat technikou?

2. Chováme se ohleduplně, nehulákáme, neškodíme. Jako na návštěvě, které se za její pohostinnost dokážeme odměnit - například tím, že posbíráme odpadky podél stezky.

3. Místo elektrokoloběžek, stezek v oblacích a bobovek si hledáme vlastní zábavu z toho, co dává příroda. Každou utracenou korunou na těchto atrakcích totiž volíme, jak budou hory jednou vypadat.

V dnešní době často žijeme na hraně svých možností. Obklopují nás starosti, tlačí nás nedokončené úkoly, musíme toho stíhat stále více a více. Tělo nás informuje, že něco není v pořádku, ale my jeho signály ignorujeme. Někdy mám pocit, že svět jde jinam, než si naplánoval.

Už dlouho létáme do vesmíru, ale zapomněli jsme na náš vnitřní vesmír. Proto je třeba zastavit se a nenechat se uštvat bláznivou dobou. Pokud se nezastavíš, nemůže tě nic krásného dohnat.

Když všechno voní podzimem

Sám nebo se svým psem chodím do Jizerských hor. Když je nádherný podzimní den, ani psa doma neudržíš. Vzduch je čistý, slunce ještě hřeje a on utíká. Listí mu šustí pod packami a jeho psí duše se raduje. Já natahuji nos stejně jako on, když větří zajíce, a s přivřenýma očima vnímám vůni čerstvě pokácených stromů u cesty. Nejraději mám rána, kdy hory halí mlha, a díky včerejšímu dešti se mechy předhánějí, který má sytější zeleň. Odkvétající bodláky opouští jejich bílé chmýří, které si ve vzduchu ještě chvíli zatančí.

(Ne)bude krize

Také vnímám, že bude drahá nafta, přijde krize, slevové prodejní akce jsou tam a tam. Valí se to na nás ze všech stran, ale já toho nechci být součástí. Tak si hledám svoje místo, kde na ničem takovém nezáleží. A našel jsem ho. Je v horách. V lesích. Mezi žulovými balvany a věžičkami, které nechci pokořit ani zdolat. Chci s nimi splynout, porozumět jim a díky jednotlivým výstupům poznat kus lezecké historie a doby, kdy jednotlivé cesty vznikaly.

Hlavně si tady užívám samoty, když potřebuji záplatu na duši. Užívám si lesních cest, všemožných tvarů vrcholů kopců a vůně suché trávy a listí. Když potřebuji, nacházím zde svůj úkryt i jenom v myšlenkách.

Další 9b+?

Internet na nás taky denně chrlí mnoho informací a zpráv, kde kdo co vylezl. Nejtěžší tradiční cesta na světě, v deseti letech vylezl 8B boulder, nová XIII na písku. Na jednu stranu je to silná motivace, ale na druhou je člověk už tak zahlcený, že si chce sednout s kamarády ve skalách do listí a jen tak s nimi klábosit - ať obyčejné myšlenky a obyčejná slova přátelství taky letí vesmírem.

Nejlepší lidské okamžiky bývají malých rozměrů, ale v duši jsou schované po celý život. Každý vidíme užitečnost svého bytí v něčem jiném. Povídej stromům o lásce a porostou až do nebe. Povídej jim o nenávisti a zacpou si uši smolou. Jak je krásné lehnout si do trávy, jen tak ležet a koukat se na oblaka nebo do korun stromů. Duše má prázdniny a tělu se nabízí pohoda a odpočinek. 

Jdi lesem

V lese člověk naváže nové známosti. Les člověka uklidní, potěší ho, povzbudí. Jdi lesem v pokoře, protože ani strom, ani tráva, ani mech nejsou méně než ty. Jediná koruna, která si zaslouží úctu, je koruna stromu. 

Přeji všem hezký podzim. Užívejte si života podle vlastních představ a mějte se jen tak lidsky fajn.

Teď běžím. Miluju ten prostý pohyb, ke kterému nic nepotřebuju a který mě dostane kamkoliv. Z údolí až na hřebeny hor, třeba. Dýchám. Do kopce funím. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky - a někdy opravdu převratné. Nekoukám na hodinky. Žádné nemám. Svůj výkon nikde nezvěčním. Neběžím, abych něco překonal. Běžím, protože mě to baví a poběžím, dokud budu chtít.

Před třemi lety jsem poprvé vyběhl bez hodinek s integrovaným osobním trenérem. Běžel jsem navzdory jejich příkazu, že bych měl ten den odpočívat. Venku lehce pršelo, stezku pokrývalo spadané listí a vzduch byl nasycený podzimní vůní. Chtěl jsem doběhnout jen na rozcestí zhruba v polovině výstupu na hřeben. Ale nezastavil jsem se tam a běžel dál. K dalšímu rozcestí. A pak ještě dál. Až do mlhy, do které se ukryly jesenické hřebeny. Nikde ani noha. Zbývala ještě hodina cesty dolů.

Můj digitální kouč hlásil regeneraci. A já se vrátil za 2,5 hodiny. Nepřípustný zásah do tréninku. A tak u mě skončil. Buzerovací hodinky se do druhého dne prodaly na bazaru.

Udržet pozornost

Je lepší sledovat, jak skáčou čísla na displeji, nebo veverky po stromech? Za mě to druhé. Někdo tomu říká být přítomný, já bych to nazval nerušeným vychutnáváním života tam venku. Hodinky jsem prodal, cyklo kompjůtr odmontoval, telefon venku přepínám do režimu letadlo a ukládám do batohu. Kdy se vrátím domů? Nevím. Až se mi bude chtít, dojdou mi síly, budu mít dost. Tohle je svoboda.

Mám hlavu a poslouchám své tělo. Zrychlím, když mám chuť. Ne když mi to řekne krabička na zápěstí. Jestli sedím nebo ležím, vím i bez gyroskopu. A přicházející bouřku poznám podle mraků, nepotřebuju čekat na signál barometru. Technologie pouze odvádějí pozornost od toho, co se děje v nás a kolem nás.

Prostě se zapomenout

Ráno vysedáme z vlaku v Bílém potoku. Nejprve jdeme přes louky, pak se noříme do lesa a stoupáme po široké šotolinové cestě. Občas si povídáme, občas jen mlčíme a obhlížíme žulové balvany vyrůstající z lesního koberce tvořeného mechem a spadaným listím. Lehce kape, teplota jen několik stupňů nad nulou. Fouká. Pravý jizerský podzim. Pokračujeme po krkolomné kamenité stezce a u rozcestí pod Frýdlantským cimbuřím uhýbáme ze značené stezky do strmých srázů nad Černým potokem. Na protějším břehu vidíme náš cíl. Nejvyšší skalní stěnu Jizerských hor - Nos. Jenže teď prší pořádně. Schováváme se pod stromy a čekáme. Jen tak to vzdávat nechceme.

A dočkali jsme se. Pod skálou posilňujeme morál plechovkou Kozla a jdeme do toho. První délka odsýpá. Prsty zmrzlý, ale dobrý je to. Čtvrtý kruh mám na dohled, ale na převislou koutovou spáru se mi nedaří vyzrát. Zkouším to jednou, dvakrát, třikrát,... Mám strach. Oporu pro nohy hledám v hladké stěně horko těžko. Po pátém pokusu mám chuť to vzdát. Odpočívám, sbírám poslední síly - fyzické i psychické. Vnímám jen ten problém nade mnou. Zimu, skálu, souboj.

Šestý pokus a... "Jo! Jo! Jóóóóó! Na hraně pádu cvakám kruh. Těžký, fakt těžký. Ale máme to za sebou, dolez na vrchol Nosu už je snadný. Zapisujeme se do knížky, koukáme do krajiny, slaňujeme. "Cože? To už je půl čtvrté? Panejo!"

Když bojujete na skále o život, žijete naplno. Čas nevnímáte. A to je na tom krásné. "Tak pádíme dolů."

Porazit včerejšek?

Kličkuju mezi kořeny, skáču po kamenech, přebíhám dřevěné lávky. V tuhle brzkou ranní hodinu je údolí Bílé Opavy liduprázdné. Je chladno. Prsty na rukou mrznou a holá lýtka mi olizuje studený vzduch. Slunce sem do doliny ještě dlouho nedosáhne. Vychutnávám si ten ladný pohyb. A taky že mám energii v takovém terénu běžet. Cítím se jako kamzík. Když vybíhám na Ovčárnu, začínají mě rozehřívat první sluneční paprsky. Vypadá to na krásný podzimní den, teď to ještě nemůžu otočit. Pokračuju dál. Nohy hledají nejschůdnější cestu mezi kameny. Na hřeben je to už jen kousek. Přidávám. Předbíhám první ranní turisty. A výš už to nejde.

Klesám na kolena. Lokám každý doušek chladného vzduchu. Vytahuju se na dřevěnou zábranu a pozoruju obrysy Keprníku, Kraličáku, Dlouhých Strání. Tam někde vzádu bývá za inverze vidět Sněžka. Jen tak tam sedím. Koukám. Užívám si. Netuším, kolik je hodin, a tak mě nic nehoní dolů. Nevím, jak dlouho jsem běžel, ale vím, že se mi běželo krásně. Nemám páru, kolik kalorií jsem spálil, nicméně mám pocit, že si ten kotel těstovin carbonara zasloužím.

Zvedám se, nechávám hřeben za zády, sbíhám zpět do údolí. Kolik je hodin zjistím, až odemknu dveře domova. A takhle je to krásné - bez sledování času.

Instantní návod jak odstřihnout čas

• Zamknout fitness hodinky do šuplíku nebo je prodat. Za utržené peníze se dá vyrazit do hor a vysledovat, jak se chová oblačnost před změnou počasí.
• Přepnout telefon na režim letadlo, schovat ho na dno batohu a místo počítání kroků počítat, kolik se letos urodilo borůvek. A rovnou vyzkoušet, jestli chutnají tak dobře, jak vypadají.
• Zrušit účty na sociálních sítích (pozor, opatření vyloženě drastické) a raději než čekat na pochvalu od druhých, být spokojení sami se sebou.
• Uvědomit si, že každý den může být ten poslední a podle toho jej prožít.

Rozednívá se. Zpoza stromů prosvítá sytě rudá záře. Jakoby tam hořelo. Na vstávání je ale ještě příliš brzy. Zavřít oči, přetáhnout spacák přes hlavu, prodloužit noc. Není kam spěchat. V plánu máme jenom další lezecký den ve Skaláku. Tento týden už pátý. Přece nebudeme trávit čas prací, když je venku tak krásně.

"Ty jo, vy jste pořád někde venku." ... "Jsme no."

"Koukám, že moc nepracujete, co?" ... "Ne no. Nějak se nám nechce."

"A vy jako nepotřebujete vydělávat?" ... "Jako jo. Ale ne nějak moc."

Rozmluva s kamarády

Usínat u dohořívajícího ohně, probouzet se s výhledem na východ slunce, uvařit si těstoviny v ešusu a lézt celý den po skalách nebo se toulat po Jizerkách totiž nic moc nestojí. Narozdíl od večerního multikina, menýčka číslo tři a dvouhodinové lekce jógy - 518 Kč. Za den. Za měsíc takto třeba i 15.000 Kč. K tomu samozřejmě hypotéka, splátka auta a na vzduch to taky nejezdí. Ale utěšujete se představou, že jednou, až to všechno splatíte, přijde řada i na to užívání si. Cestování. Poznávání. Dobrodružství.

Nebo taky ne. Protože se dřív dostaví infarkt. Někdy kolem čtyřicítky.

V časopise ten outdoorový život vypadá dobře. Ale naživo ještě líp. A není drahý. Pro dobrodružství navíc nemusíte daleko - stačí vyrazit kousek za humna. Kávu si můžete za 45 Kč objednat nebo zadarmo uvařit - na vařiči v mokakonvičce. Spaní pod širákem nestojí nic a vlak je levnější než auto.

“Svoboda a prostá krása jsou příliš dobré na to, abychom se jich vzdali.”

Christopher McCandless

Jasně, společnost očekává, že budeme minimálně 8, ideálně ale 12 hodin hákovat. Že budeme mít kolem domu posekaný trávník a neukážeme se ve městě dva dny po sobě ve stejném tričku. Na druhou stranu, co je komu do nás? Žijeme ve svobodném světě a máme to štěstí, že si můžeme opravdu, ale opravdu dělat, co chceme. Samozřejmě, neomezuje-li to ostatní lidi. Což naše lezení a bivakování ve skalách nejspíš nedělá.

Méně vydělávat, více si užívat

Peníze a radost nejsou vzájemně podmíněné. Spíše čím více vlastníme, tím více starostí máme. A čas, který můžeme věnovat skutečnému životu tam venku, mizí ve vydělávání na hypotéku či opravu auta, v udržbě zahrady nebo v rozhodování, jaké triko si ráno vezmu na sebe. Když jich má člověk pět, rozhodovací paralýza ho nedostihne.

„Není větší radosti, než míti nekonečně se měnící se obzor, pro každý den mít nové odlišné slunce.“

Christopher McCandless

Žít jenom s pár věcmi, které nezbytně potřebujeme, dává člověku svobodu. Sbalit se do batohu a jít. Nosit jedny kalhoty, dokud je na jizerké žule neroztrháte na nitky. Smazat z telefonu sociální sítě, protože vy opravdu žijete a nepotřebujete o tom nikoho ubezpečovat. Ani sami sebe. Nekoukat co půl roku po nových trekovkách, které si pak vezmete dvakrát, když v těch současných můžete objevovat staré lovecké chodníky, aniž byste se strachovali, že si je ušpiníte od bláta. Špinavější totiž už být nemůžou.

Kolik stojí spaní

Ve spacáku pod převisem? Nic. Když ten převis není v Tanapu a nevyhmátnou vás ochráři. Pak více jako na Sliezkem domě v apartmánu Deluxe+. Jinak máte to nejluxusnější lože zadarmo a třeba každý den jiné.

A jinde na cestách? Hledejte přes Airbnb. Nebo zkuste couchsurfing. Dostanete se k místním lidem a nasajete jejich kulturu tak, jak by to v Holiday Inn určitě nešlo. Fajn příležitost bydlet zadarmo je taky house sitting - pohlídejte dům, zatímco jeho majitelé vyrazili do světa. A ideálně, když ten dům bude stát pod horama.

A jídlo...

Borůvky, ostružiny a maliny do ranní ovesné kaše natrháte zdarma. Vločky na šest snídaní - 14 Kč. Pytlík těstovin, dvě vajíčka, hrst černých oliv a trocha parmazánu navrch - 40 Kč. To je večeře pro dva. Myčka nežere nic. Jede na ruční pohon. V prameni sto metrů od bivaku. Pivo z plechovky na dobré spaní 18 Kč. A druhé na morál pod skálou.

Frajd rajs šikn na ulici v Bangkoku - 25 Kč. Čerstvý ananas, papája, guáve či mango z pojízdného stánku - 15 Kč. A setsakramentsky lepší než to nezrálé dragon fruit, co seženete za 60 Kč v marketu, když zrovna mají asijský týden.

Co ještě potřebujete

Nějak se za tím dobrodružstvím dostat, nejspíš. Ale cestovat přes půl světa nemusíte. V Jizerkách nebo ve Skaláku je taky krásně. I když letenku do Maroka dnes seženete levněji, než když vyrazíte vlastním autem do Tater. A cestovat několik měsíců po jihovýchodní Asii znamená pouze jednorázovou vstupní investici 6.000 - 8.000 Kč za letenku. Jednosměrnou. Zpáteční budete řešit, až to bude aktuální. Čím více času v tom světě totiž trávíte, tím méně to stojí. Mě takhle cestování po Asii vyšlo každý měsíc na 12.000 - 14.000 Kč se všemi přejezdy a přelety, půjčováním motorky, jídlem a ubytování. A to jsem si teda žil jako král. Jde to tedy i za míň.

“Jestli něco ve svém životě chcete, natáhnětě ruku a vemte si to.”

Christopher McCandless

Vybavení? Pár opravdu kvalitních kousků vydrží déle, než laciné krámy. Když se něco pokazí, dá se to často opravit. A navíc - k batohu, co s vámi prošel světa kraj, si vytvoříte pouto, které nebudete chtít zpřetrhat. I když už bude celý ošuntělý. Protože právě každý takový šrám je vzpomínkou na to, co jste spolu prožili.

Fakt to není drahé

Spíš záleží, čeho všeho se člověk uvězněný v konzumním světě dokáže vzdát. A jak se bude schopen vypořádat s otázkami typu: "A co jako děláš, že jsi furt někde venku?"

"Nic. Žiju."

Vaše odpověď

Ale jasně. I ten pytel těstovin a duct tape na opravu roztržené péřovky něco stojí. Někde ty peníze splašit musíte. Naštěstí možností je dnes bambilión. Třeba vám bude stačit docházet do zaměstnání pouze na poloviční úvazek. Můžete pracovat pár měsíců v roce a po zbytek času žít. Nebo si najít práci, která se dá dělat na dálku odkudkoliv - příležitostí čeká na internetu habakuk. Případně začněte hostit u vás doma přes Airbnb nebo chytře investujte - do akcií, kryptoměn, půjček.

Už na konci dvacátých let ekonom John Maynard Keynes předpovídal, že díky technologickému pokroku budou lidé za sto let pracovat jen 15 hodin týdně. Tak kde se stala chyba, že je to spíše 4x více?

Přiznejme si, že trvale udržitelný růst je trvale neudržitelný, protože vede k cukrovkám, infarktům a mozkovým mrtvicím. Každopádně snížit své životní náklady a vystačit s málem udržtelné je. Rozhodně ano pro duši člověka, který touží trávit více času někde venku - na skalách, na horách, na sněhu.

Pozn. Autor je majitelem nemovitosti zatížené hypotékou a nebydlí osamoceně jako poustevník. Živí se psaním, průvodcováním a žije přesně tak, jak píše - s pěti tričky a ošuntělým batohem. Ideálu 365 dní v roce na horách zatím zdaleka nedosáhl.

Ať už cestujeme do země na druhém konci světa nebo jen vesnice za humny, jedeme tam na návštěvu. Takže tak bychom se taky měli chovat - jako návštěva. Být slušní k tamním lidem i zvířatům. Respektovat místní zvyklosti. A nevykořisťovat své hostitele. Třebaže nevědomky. Neznalost přece neomlouvá.

Napadlo vás třeba někdy, že pohladit thajské dítě po hlavě může být bráno jako urážka? Nebo že smrkání na veřejnosti je pro některé kultury naprosto hrůzostrašné? A že všichni ti sloni vozící turisty jsou tak klidní jen díky vodce?

Cestování nejenže není ekologické. Masový turismus bez respektu k místní kultuře, lidem a přírodě je neuctivý podobně, jako kdybych přišel k vám domů, vytáhl si z ledničky lahváče, hodil své zablácené pohorky na váš pečlivě naleštěný stůl a pak se vám vyčůral do kouta obýváku. Právě tak se chová mnoho lidí na cestách. Aniž si to možná uvědomují. Však jsme si to všechno přece řádně zaplatili.

Nebo…?

Je to jejich domov

Těch lidí tam. A my do něj vstupujeme jako hosté. Každopádně zapomeňte na heslo: "Host do domu, pán do domu." Tuhle průpovídku totiž vymyslel právě takový neomalený návštěvník, který nemá ani tu špetku slušnosti, aby si před odjezdem zjistil, jak se má u svých hostitelů chovat. A to je špatně. V lepším případě dochází jen k drobným faux pas, která se přejdou úsměvem. V tom horším ale můžete místní obyvatele doslova urazit. Takže než kamkoliv vyrazíte, věnujte chvilku času studiu místních zvyklostí. Internet je informací plný.

Třeba v Kambodži podáváte peníze oběma rukama, abyste ukázali, že tomuto aktu věnujete plnou pozornost a úctu. V Thajsku nenajdete na stole nůž, který je symbolem agresivity a musíte si vystačit s vidličkou a lžičkou. V muslimských zemích není přípustné vyjadřovat svou náklonnost partnerovi vášnivými doteky na veřejnosti. A třeba zvednutým palcem v Íránu posíláte dotyčného "někam".

Tak to jsou takové věci, které doma neřešíte. Ale na cestách byste měli. Pokud nechcete své hostitele urazit.

Pár slovíček prolomí ledy

Naučte se alespoň těch několik základních v jazyce země, ve které se chystáte pobývat. Pozdravit, poděkovat, omluvit se, zeptat se, jak se dotyčný má.

Vůbec nevadí, že nebudete umět v konverzaci pokračovat. Důležité je, že prokážete svému hostiteli úctu a předvedete mu, že návštěvu neberete na lehkou váhu. Prostě mu to udělá radost. A možná si tím otevřete dveře k zajímavé zkušenosti nebo zážitku. Třeba jako my k večeři v kyrgyzské jurtě s hromadou místních dětí a stoly prohýbajícími se pod jejich tradičním jídlem. A stačilo jen pozdravit jinak než "Hello!"

Pomalé cestování odhalí skutečnost

Každý den na jiném místě. Šup sem, šup tam. A támhle jste ještě nebyli! Hlavně toho vidět co nejvíc. Všech top 10 míst podle Lonely Planet ve 14 dnech. Hloupé je, že takto většinou navštívíte jen ta nejvíce turistická místa, která s kulturou dané země nemají mnoho společného. Jsou prolezlá komercí. Nehledě na to, že při takovém fofr cestování roste i vaše ekologická stopa.

Usaďte se na delší dobu na jednom místě a poznávejte místní kulturu důkladně. No a co, že neuvidíte celou zemi? To neuvidíte, ani když budete spěchat. Navíc díky pomalému cestování se vám postaví do cesty nové - mnojem zajímavější - zkušenosti.

Při našem pobytu v jihovýchodni Asii jsme například na každém místě zůstavali cca 10 dní. V tu chvíli tam vlastně začnete žít a vnímat věci, kterých si jako bežný turista nevšimnete. A nakonec vás třeba místní rodina pozve ke svému stolu na společnou snídani, u které se dozvíte, jak si tu jejich polévku správně vychutnat. Díky dlouhému pobytu na jednom místě jsme se taky mohli vydat na kolech do míst, kam turista nezabrousí. Do kambodžské "vesnice" domečků z vlnitého plechu, kde jen koukáte na tu bídu a nejednou vám na kolo naskáčou místní děti a vy je půl hodiny vozíte na nosiči tam a zpátky. Na tohle nikdy nezapomenu. A přitom taková blbost, že?

Vy dostáváte, druzí ztrácí

Autentickou kulturu nikdy nedostanete za peníze. Opravdu, nikdy. Ledaže snad za autentické považujete dlouhokrké ženy v Thajsku, co si s vámi udělají selfiečko výměnou za pár dolarů. Nebo děti, které rodiče namísto do školy posílají žebrat mezi turisty. Tomuhle se říká vykořisťování ve jménu turistického ruchu.

Organizované turistické výpravy? Asi byste nechtěli, aby vám před domem třikrát denně zastavil autobus turistů a fotil si vás, jak sekáte trávu, hrajete si s dětmi a pijete s manželkou kávu. Vy tak sice dostáváte svou instatní dávku zážitků, ale ti lidé tam ztrácí svou identitu a soukromí. Toužíte-li opravdu náhlednout do místní kultury, raději zpomalte a vnímejte.

A ty žebrající děti? Rozhodně jim žádné peníze nedávejte. Tohle jim do budoucna nijak nepomůže a dost možná se ty dolary dostanou do ruky nějaké místní mafie. Když už vám pohled na ty prcky láme srdce, tak jim kupte jídlo. Ale peníze ne! Chcete-li ty lidi podpořit, existují i jiné - zodpovědnější - cesty.

Zastavte korporáty

Je pohodlné, když si i v té nejzapadlejší díře na světě můžete koupit Coca Colu a zakousnout se do "číze" v McDonalds. Ale těmihle nákupy jen podporujete ohromné nadnárodní společnosti, jejichž jediným cílem je maximalizovat zisk bez ohledu na svět okolo.

Zkuste raději zapadnout do pouličního stánku, kde vám paní za 25 Kč ukuchtí ty nejlepší nudle, jaké jste kdy jedli. Navíc zaručeně místní. Místo kafe ve Starbucks si holt dáte čaj, jehož pití je v té zemi tradiční. A čtyřhvězdičkový hotel, který vlastní nějaký bohatý Evropan, vyměníte za pokojíček přímo u místních doma. Airbnb je takových "guesthousů" plné. Svými pěnezi tak přispějete místním na malinko lepší život a vaše zážitky budou o to intenzivnější. A autentičtější.

Získejte kredit 725 Kč na své první ubytování přes Airbnb. Tady >>

Zvířata nejsou atrakce

V Thajsku jsem viděl u silnice slona, který tančil do rytmu jakési hudby... která ale nehrála. Jen byl naučený, že má dělat tyhle skopičiny. Tomuhle se říká týrání zvířat. Stejně jako uvázaným opicím, se kterými si uděláte fotku, mazlení s tygry nebo pronásledování želv při potápění. Nebo by se vám líbilo, kdyby tohle někdo dělal vašemu psovi?

Ne, tohle fakt není v pořádku. Zvířata si zaslouží důstojný život a ne aby dělaly do konce svých dní lidem blbečky. Jediné řešení, jak můžeme tohle zastavit, je vyhnout se podobným atrakcím. Holt si nepohladíte tygra. No a co? Bude vám to v životě chybět? Svými penězi dáváme najevo, jak moc zodpovědní cestovatelé jsme.

A suvenýry? Napadlo vás třeba, že cibetková káva se v dnešní době stala jedním velkým podvodem a ty chuděrky cibetky žijí v miniaturní kleci, kde se do nich cpou kávová zrna horem dolem, jen aby turisti měli co kupovat? Přitom TA cibetková káva je o tom, že volně žíjící cibetka si vybírá pouze ta nejlepší zrna a proto je výsledná káva tak dobrá. Jejich trávicí trakt na chuť kávy nemá žádný vliv.

Abychom to shrnuli...

Tři díly a každý na jiné téma. Jedno mají přesto společné - zodpovědnost. Chovejme se na cestách tak, jak bychom chtěli, aby se návštěvy chovaly u nás doma.

1

Cestujte pomalu, minimalizujte přesuny a používejte co nejekologičtější způsob přepravy. Přečtěte si celý článek >>

2

Minimalizujte svou spotřebu a produkci odpadu. Obzvláště v zemích, kde s odpadem neumí nakládat. Přečtěte si celý článek >>

3

Chovejte se k místním lidem a jejich zvyklostem s respektem a vyhněte se vějičkám na turisty.

Dovětek: Nikdo nejsme dokonalý. Ani já, ani vy. A nikdy nebudeme. Ale každá malá změna, kterou ve svém životním stylu uděláme, přispěje k lepší a čistější planetě. Dělejte, co můžete.