Třídíte odpad? Tak to máte malé bezvýznamné plus. Proč malé? Bezvýznamné? Protože ekologické není odpad třídit, ale nevytvářet ho. Nebo alespoň snížit jeho produkci. Když se totiž podíváte na svět bez růžových brýlí, zjistíte, že z vytříděného odpadu stejně víc jak polovina skončí někde na skládce. A to můžeme říct o Evropě. Byli jste už někdy na vietnamské pláži?

 

Dobře. Snížit produkci odpadu. Dejme tomu, že doma si to nějak pohlídáte. Nakupujete v bezobalovém obchodě, zeleninu si necháváte vozit v bedýnkách přímo od farmáře nebo si ji rovnou pěstujete na vlastní zahrádce. Zbytky kompostujete a na záchodě splachuje až ten poslední. 🙂

Ale jak být bezodpadový při horalském a cestovatelském stylu života?

Stačí sednout do vlaku a hned vám nutí dvě deci vody v petce. Zdarma. Ubytujete se na horské boudě, dáte si večeři a už se vám to sčítá. Kafe na bezince dostanete do kelímku - jak jinak. A o tom, jak nezbytně potřebujeme čtvrtý pár lyží, hezčí goráčovku a nového kulicha škoda mluvit. Jsme hrozní konzumenti. A planeta nám to jednou spočítá. Pokud malinko nezvolníme.

 

 

Najez se a nazdar

Už jsem to psal minule, že jedním z hlavních ekologických problémů je náš spěch. Slovní spojení "fast food" mluví za vše a když jednou za uherský rok zajdu do Meka na číze s hranclema a kolou, tak bych se nejradši hanbou propadl. Toho bordelu, co po mně zůstane. Za to se chodí do pekla. Proč ten hambáč vůbec podávají zabalený v papírové krabičce?!

Dobře, filozofii McDonalds, KFC a Burger Kingu asi neprolomíme. Ale chodit tam nemusíme. A místo toho si můžeme zabalit svačinu z domova. Do krabičky, kterou znovu použijeme.

A další gastro peklo - ubrousky.

Je nezbytné, abychom si tu mastnou pusu a zaprášené ruce po margaritě utírali do papírových ubrousků, které obratem vyhodíme? Na co máme ty lezecké kalhoty? Na parádu? OK, chápu, kalhoty si chcete šetřit. Já taky. Proto používám biobavlněný kapesník, do kterého smrkám, čistím si s ním uši, zastavuju krvácení a po dobrém jídle si dobře utřu ruce. A po hygieně na toaletě ruce uschnou. Asi tak za 2 minuty. Opravdu. Jednorázovou papírovou utěrku můžete nechat v zásobníku.

 

 

Vendelíne, co děláš?

Co to máš v ruce? Jednorázový plastový kelímek? To snad né. Vždyť už i pan Lidl pochopil, že káva z vlastního termohrnku nejen lépe chutná, ale taky šetří přírodu. Stejně tak to pochopí obsluha benzinové stanice, když jí svůj hrnek podstrčíte. Samozřejmě je pravda, že většina automatů na vlastní hrnky stavěná není a asi dlouho nebude. Ale když cestujete vozem, tak malá plynová kartuše, vařič a moka konvička se uvezou. Nehledě na to, že taková káva chutná líp jak z prášku.

 

 

No bag, please!

S plastovými láhvemi jsme se tady v Evropě snad nějak naučili zacházet. Ale stejně jednou za čas dostanu po cestě z hor chuť na kolu. Půllitrová petka. Odpad. Co s tím? Nevím. Dát si vodu s cukrem?

Nicméně balenou vodu si na cestách po Evropě kupovat nemusíme. Většinou. A nemusíme si ji brát ani ve vlaku jenom proto, že je "zdarma". Mějte vlastní láhev a naberte si vodu z kohoutku, pramene, studny. Možnosti jsou. Horší je to v exotických destinacích, kde vás lok vody z kohoutku může nasměrovat rovnou do kambodžské nemocnice. Což fakt nechcete. Takže nic moc jiného, než kupovat balenou, nezbývá. Abychom alespoň trochu omezili odpad, tak tam kde to šlo, jsme si pořizovali pětilitrový barel a z něj si přelévali vodu do vlastních flašek. Nic moc, ale alespoň něco.

Možná ještě větší peklo ve východních zemích jsou plastové pytlíky. Cpou do nich všechno. I plechovku Coca Coly dostanete v thajském marketu 7eleven do pytlíku. A pro jistotu do dvou. S brčkem jako bonus. V rámci osvěty světa jim vždy říkám: "No bag, please!" Přičemž se mi dostane výmluvného pohledu: "Jsi magor nebo co? Taková skvělá věc, plastový pytlík!" Má to cenu? Má. Věřím, že z dlouhodobého hlediska ano.

 

 

Hvězdné nebe nad hlavou

A svět jako na dlani. Co se nocování týká, úplně nejekologičtějí varinatou je spát pod širákem. Večer si na lihovém vařiči (z plynového je odpadem ta kartuše) ohřát vlastnoručně ukuchtěné jídlo jídlo ze zavařovačky, výkaly po sobě zahrabat do země a ráno opustit místo ve stejném stavu, v jakém jste ho den předtím našli. Bohužel tady často narážíme na zákony o ochraně přírody, nevraživost místních vůči nocležníkům na parkovištích pod skalami a třeba taky hady, šváby a jinou havěť při exotických cestách. Prostě častěji to nejde, než jde. Každý na takové nocování není stavěný a mnohdy to ani není reálné. Například v centru Phnom Penhu.

Nicméně existují možnosti, jak naši ekologickou stopu omezit, i když spíme v hotelu, penzionu nebo na horské boudě.

Třeba nemusíme používat erární ručníky. A místo toho můžeme cestovat se svým vlastním. Zejména, když se den co den přesouváte z místa na místo nebo bydlíte v hotelu, kde ručníky mění každý den. A perou každý den. Čistotní to lidé.

Nepotřebujeme ani jednorázové mýdlo, šampon, kartáček, pastu na zuby nebo holítko. Nechte to ležet nad umyvadlem pro někoho méně uvědomělého a použijte vlastní věci.

 

 

Nebo ještě lépe - nepoužívejte mýdlo a šampón vůbec. Já jsem se těhle dvou věcí nedotknul už víc jak rok a světe div se - nesmrdím a nemám mastňáky. Naopak mám vlasy zdravější a kůži si nemusím zvláčňovat tělovým mlíkem (michodem další obal), protože ji nemám od mýdla vysušenou. A tělesný zápach? Co vaše tělo přijímá, to taky vydává. Čímž se vracíme k těm fast foodům a hnuso jídlům, které pak plodí hnuso smrad. Naopak z průmyslově nezpracovaných potravin zapáchat nebudete.

 

Nikdy nebudeme dost trendy

Obzvláště ne v době, kdy někteří giganti oděvního průmyslu vydávají novou kolekci každé dva týdny. A tu starou spálí. S tím zkrátka nejde držet krok a ani bychom se o to neměli pokoušet.

O následcích pěstování konvenční bavlny na přírodě, farmářích i zdraví nás samotných by se dalo dlouze vyprávět. V tomto článku se omezím na jeden příklad za všechny: defoliant. Touto látkou se bavlna polévá před sklizní. Defoliant ji spálí a usnadní sběr. A defoliant obsahoval i Agent Orange. Ta věc, kterou americká armáda za války ve Vietnamu pálila celé pralesy, aby se Vietcong neměl kam ukrýt. Tělesně poznamenaní lidé se ve Vietnamu rodí dodnes. Toliko k bavlně.

Fast fashion prostě není cesta. Určitě ne pro lidi, co mají rádi přírodu.

A víc než kdy jindy se stává aktuálním rčení: "Nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci." Respektive - tahle planeta už na to nemá. Kupujte si oblečení, které vydrží a má jednoduchý nadčasový design. Jednobarevná bunda bude v kurzu dnes i za 10 let. A když ji roztrhnete o skálu, opravte ji. Existují záplaty na peří i membrány. Doma učitě najdete jehlu a nit. Nebo šikovnou švadlenku u vás ve městě.

Na měsíc v Himálaji taky nepotřebujeme 10 triček a 20 párů ponožek. Stačí dvě a dva. Třeba merino ponožky Bridgedale nesmrdí ani po týdnu a navíc jsou vyrobené tak, aby vydržely i 10 let.

No a samozřejmě to oblečení nemusíme prát po každé túře. Sluníčko a čerstvý vzduch dělají divy.

 

 

Věci, věci, věci...

Ty čtyři páry lyží, o kterých jsem psal na začátku... mám doma. A nejsem na to hrdý. Lyžování miluju a na sněhu strávím půlku zimy, ale stejně - to není omluva. Reálně by mi stačily páry dva. Jenže se teď nemůžu rozhodnout, který prodat. Nota bene, že se ráno ani neumím rozhodnout, na kterých lyžích ten den vyrazím. Rozhodovací paralýza. Rozežranost je hrozná věc.

Věci nás jenom omezují. A každá nová věc je potenciální odpad.

Jak pravil dalajláma: "Pokud toho máte v životě málo, máte také málo důvodů k obavám. Pokud toho máte hodně, máte také hodně co ztratit."

Takže lyže už jsme si vyříkali a dál. Musíme si vozit z každé cesty suvenýr? Nebo stačí vzpomínky? Potřebujeme na každou aktivitu jeden speciální batoh? Nebo nám stačí dva tři univerzální? A vůbec, je nezbytné mít všechno vlastní? Dnes je skvělá doba, kdy je půjčování, sdílení a šérování tak snadné. Lidi mezi sebou sdílejí auta, byty i věci. Pokud nemáte kamarády, od kterých si to můžute půjčit, navštivte některý z portálů pro sdílení věcí.

Je toho opravdu spousta, co vlastníme a nepotřebujeme. Prodejte to. Darujte. Nebo taky nabídněte ke sdílení. A ještě na tom vyděláte. Vy i naše planeta.

 

 

Takže cestování a odpad.

Možná vás napadnou ještě další možnosti, jak ho omezit. Při lezeckém tripu v Chorvatsku mi třeba rvalo srdce, když jsme nakoupili jídlo na několik dní v supermarketu a plastový odpad se pak jen hromadil. Jak se s tím popasovat? Možná místo Kauflandu nakupovat u lokálních producentů a v malých obchůdcích. Ve finále to má i jiné přínosy. A ty si necháme na příště.

 

Dovětek: Nikdo nejsme dokonalý. Ani já, ani vy. A nikdy nebudeme. Ale každá malá změna, kterou ve svém životním stylu uděláme, přispěje k lepší a čistější planetě. Dělejte, co můžete.

Zůstat doma. A nikam nejezdit. Maximálně chodit na vycházky do lesa za domem a na italské Dolomity, gruzínský Kavkaz nebo peruánské Andy se podívat v knížkách. Nebo ještě lépe - v Kindlu. Ten je ekologičtější, protože nespotřebovává amazonské pralesy na výrobu papíru pro knižní bestsellery.

 

Co si budeme povídat. To naše cestování není vůbec hezká záležitost. Vůči místním komunitám, životnímu prostředí a celé planetě tak nějak obecně. Obzvlášť zřejmé je to poté, co se do světa dostala zpráva, že se aerolinky Ryanair staly 9. největším znečišťovatelem ovzduší v Evropě. Nicméně vedení Ryanair se vůči tomu ohradilo, že ve skutečnosti jsou nejzelenější a nejčistší leteckou společností v Evropě s nejnižšími emisemi CO2 na jeden kilometr letu.

Což může být pravda. Ale jádro pudla je jinde. Cestujeme moc.

Cestování je levné. Nikdy nebylo levnější. Pohodlné. Letenku si koupíte na pár kliknutí. A lákavé. V době sociálních sítích, kdy to vypadá, že cestuje každý, kdo má profil na Instagramu.

Takže cestujeme všichni. Já, vy, oni. Vzduchem se prožene neuvěřitelných 200.000 letadel denně. Airbusů, Boeingů, Tupolevů. Za jeden rok přepraví aerolinky přes 4,5 miliardy cestujících po celém světě. A v roce 2017 vyprodukovala letecká doprava 859 milonu tun CO2. To je hodně. Dnes už téměř 3 % emisí skleníkových plynů, přičemž se cestuje víc a víc.

 

 

Zůstaneme doma?

Asi ne. Já doma určitě sedět nechci. Cestování miluju. A dost možná to máte stejně. Otázka zní, co s tím budeme dělat? Můžeme se na to vykašlat úplně, nic neřešit a cestovat dál s vědomím, že přispíváme ke znečišťování planety. Což budeme dělat tak jak tak, dokud nás to bude do světa táhnout. Leda bychom se vydali do Dolomit pěšky. Nebo můžeme omezit svůj komfort a cestovat alespoň trochu jinak. Zodpovědně. A o tom chci mluvit. Nebo spíš psát.

 

Ze vzduchu na zem

Bez letadel to jde. Všechno jde. Můžete jet vlakem, lodí, autobusem a za měsíc budete v Peru. Když to dobře půjde. Nicméně asi to není moc efektivní a ani reálné. Přesto možnosti, jak to naše lítání omezit, existují.

Třeba vnitrostátní lety. V jihovýchodní Asii jsou neskutečně levné, rychlé a pohodlné. Určitě mnohem pohodlnější, než 12 hodin ve vlaku na dřevěných lavicích, 35° horku a s jedním funkčním větrákem ze čtyř. Na druhou stranu - jedete na druhý konec světa, abyste pak jednou vzpomínali na to, že lowcostové aerolinky Nok Airlines dávají cestujícím malou láhev vody? Nebo se vám vryjí do paměti (a taky do zad) ta neskutečně tvrdá sedadla a otravní potulní prodavači, co vezmou vlak útokem v každé stanici, kde zastaví?

Není kam spěchat. Ty nejlepší zážitky nedoženete v cílové destinaci. Ale daleko spíše na cestě k ní.

 

 

Nemusíme mít všechno

Jedna klasická poučka říká: Otevřete si průvodce Lonely Planet, podívejte se na 10 míst, která musíte vidět a tam rozhodně nejezděte. Pokud vás tedy nefascinují davy lidí a zvuky uzávěrek japonských fotoaparátů. Co tím chci říct? Že je daleko přínosnější pro planetu - a vlastně i pro vás - zdržet se delší dobu na jednom místě.

Když jsme cestovali po jihovýchodní Asii, neviděli jsme ani zdaleka celé Thajsko, Vietnam a Kambodžu. V každé zemi jsme strávili cca měsíc a na jednom místě jsme žili týden až deset dní. Schválně píšu "žili". Protože v momentě, kdy se někde usadíte na delší dobu, začnete řešit denní starosti a poznávat skutečný život místních lidí. A pak přijde víkend a oni vás pozvou na snídani s celou svou rodinou. Nebo se dostanete do míst, kam už běžní turisté nezavítají, protože upalují do další destinace.

 

 

No a kromě těchto přínosů má takové pomalé cestování i ten další efekt, že nenastupujete každý třetí den do letadla, vlaku nebo mikrobusu a neprodukujete další a další emise. Jasně, je to kapka v moři. Ale jedna kapka ke druhé... a máte celý oceán.

 

Socka není nadávka

Prodal jsem auto. A už jsem dojel hromadnou dopravou i za kamarádkou do Halleinu u Salzburgu. Třemi autobusy z Jeseníků do Vídně. Vlakem do Salzburgu. A dalším vláčkem do cíle. 9 hodin. Autem to trvá 6. Po cestě jsem udělal spoustu práce, přečetl kus knížky, zdříml si a jenom tak zíral z okna a nechal hlavu vydechnout. Ani jedno v autě nemůžete. Ale ano, máte pravdu. Můžete si vzít s sebou spoustu věcí. Které možná nevyužijete - každopádně co kdyby. Nesvazují vás časy odjezdu. A nemusíte trávit čas s cizími lidmi.

Na druhou stranu...

... na záchod si můžete ve vlaku i většině autobusů taky zajít, kdy chcete.

... kafe a jídlo vám stevard přinese až na místo.

... nestresujete se kolonami a tím, co to ten debil před vámi předvádí.

V hromadné dopravě můžete taky zkusit vystoupit ze své ochranné slupky tvořené vlastním autem, iPhonem a nasazenými sluchátky a bavit se s jinými lidmi. Jakože fakt bavit. Ne si s nimi psát. A možná poznáte zajímavé osobnosti, se kterými si budete mít hodně co říct. Cesta vám uteče jako nic a na duši vás zahřeje příjemný pocit. Pro mě osobně je to ohromná výzva oslovit cizí lidi. Ale nakonec je to fajn. Zejména v dnešní době, kdy "hledat kontakt" je výrazem pro ikonku vlevo dole na displeji telefonu.

Takže cestování v rámci České republiky a do sousedních zemí se dá v pohodě zvládnout hromadnou dopravou. Jasně, možná se vzdáte trochy komfortu. Ale jiné benefity získáte. A planeta vám poděkuje.

 

 

Dál už jenom Teslou

Pořiďte si elektromobil od Elona Muska a do těch Dolomit nebo pod Matterhorn si dojeďte ekologicky. Co vy na to? Samozřejmě, je to utopie. Navíc na současné podobě elektromobility není nic ekologického - vzhledem k tomu, jaké množství elektrické energie pochází ze spalování uhlí v tepelných elektrárnách. A polemizovat se dá i nad energetickou náročností výroby baterií.

Při cestách autem po Evropě asi rozumnou alternativu, která by byla ohleduplnější k planetě, budeme hledat těžko. Samozřejmě, můžete jezdit autem ve více lidech. Nabídnout spolujízdu. Šlapat méně na plyn a místo zběsilých 180 km/h se šinout po německé dálnici poklidnou stodvacítkou. Vyměnit SUV, co žere i trávu kolem cesty, za něco menšího s nižší spotřebou.

 

 

Nebo nemusíte mít žádné auto. Existují carsharingové služby jako třeba Autonapůl, kde si auto půjčíte jen tehdy, když ho opravdu potřebujete. A mezitím s ním jezdí někdo jiný. Což je taky ekologické, protože výroba není zadarmo (myslím pro planetu).

 

Takové to domácí cestování

Jako třeba o víkendu na skály. Přes týden na stěnu. S balíkem na poštu nebo třeba do obchodu pro nákup. To zvládnete na kole, ne? Na svém vlastním a ve městě třeba na sdíleném Rekole. Jste přece sportovci. Pravda, není čas. Z toho se stal takový nešvar dnešní doby - nedostatek času. Ale kam spěcháte? Stejně to nikdy nedoženete.

 

 

Právě tenhle spěch, stres a stále rychlejší tempo všeho - cestování a lezení po horách nevyjímaje - se staly jednou z hlavních přičin znečišťování planety. Vlastně bychom možná měli začít přemýšlet právě nad tím, kam tak pořád spěcháme a co tím získáme. A jestli vlastně víc neztratíme.

 

Tak to asi příště. Dneska jsme neprobrali zdaleka všechno.

 

Dovětek: Nikdo nejsme dokonalý. Ani já, ani vy. A nikdy nebudeme. Ale každá malá změna, kterou ve svém životním stylu uděláme, přispěje k lepší a čistější planetě. Dělejte, co můžete.

Už ani nevím, kolik mi bylo. Osm, devět? Asi tak nějak. Na tom nesejde. Šlapali jsme tehdy na běžkách na Jelení studánku. Proti nám sjížděl další běžkař a když nás míjel, s tátou na sebe navzájem houkli: "Ahoj!" Jakápak otázka se asi mohla zrodit v dětské hlavě: "Tati, ty toho pána znáš?" ... "Ne. To se lidi takhle na horách zdraví." A od té doby vím, co se sluší a patří.

 

Ale uplynulo dvacet let a něco se změnilo. Stoupám takhle na skialpech Slezskou cestou do Velkého kotle. Počasí nic moc. Mlha jakou umí snad jen Praděd. Navíc je všední den. Hory dnes asi budou pustoprázdné. Ale v tom se naproti mně začne z mlhy vynořovat silueta postavy na sněžnicích. Blížíme se k sobě a když už nás dělí sotva tři metry povídám: "Ahój!"

A nic.

Jen tupej pohled ve stylu: "Se jako známe?"

Tak určitě - možná byl němý. Možná hluchý. A možná z Maďarska.

Ale nemyslím si, že by po horách chodilo tolik hluchoněmých Maďarů. Stává se mi to totiž dost často: "Ahój!" A nic. Tupý pohled. V lepším případě. V horším ten pozdravený ani nezvedne hlavu od telefonu.

 

 

Alespoň bů, prosím

Jako chápu to cestou na Sněžku nebo na asfaltce na Praděd. To byste se uzdravili. I když já si ten pozdrav stejnak většinou neodpustím. Ale přijde mi absurdní, když se potkají dva lidi na opuštěném hřebeni hor a ani na sebe nezabučí.

Dobře, možná je to "ahoj" moc familiérní. Ale věřte mi, že ani s "dobrý den" jsem si skóre nevylepšil.

A tak mě napadá, že když se lidi už ani nepozdraví, jestlipak by pomohli, kdyby se někdo dostal do potíží? Vždyť podle statistik i u dopravní nehody zastaví jen jeden z deseti řidičů. Už se nemáme jako lidi rádi? Asi ne. Spíš jen hodně lidí neví, že na horách se zdraví.

Tak se prosím zdravte. Je to slušné. Je to hezké. A na hory to odjakživa patří.

 

U nás "ahoj", jinde takto

Lidi už z výrazu tváře poznají, že je zdravíte. Jestli řeknete Italovi "ahoj" nebo "ciao", je to fuk. Pochopí to. Nicméně taková hezká slušnost je zdravit jazykem země, kde se nacházíte. A tak tady máte malý návod.

 

Polsko

"Češč!"

 

Rakousko, Německo

"Hallo!" ... "Grüß dich! ... "Servus!"

 

Itálie

"Salde!" ... "Ciao!" ... "Buongiorno!"

 

 

Slovinsko

"Zdravo!" ... "Dober dan!"

 

Francie

"Salut! ... "Bonjour!"

 

Švýcarsko

"Sa­lü!"

 

Rusko

"Здравствуйте!" 🙂 

 

A pokud byste narazili, podobně jako já, na hluchého, lehké pozvednutí pravice a pokynutí hlavou bude asi mezinárodně srozumitelné.

 

Tak horám zdar!