Spolu kamkoliv

Noční bouřka po sobě zanechala kluzké kameny a rozmáčenou stezku, která se, v blízkosti do dolin kvapem uhánějících zpěněných vod horské říčky, tu a tam ztrácí pod hladinou narychlo stvořených jezírek, nutících mne vybočit z přímého směru. Jehličkami obsypané větvě smrků, upozorňujících svými špičkami na vyjasňující se oblohu, fungují jako zvlhčovač vzduchu, jež hasí v mých plicích žár, způsobený narůstajícím sklonem stezky. Miluju běhání po dešti.

Tělo pracuje přesně tak, jak od něj očekávám. Chodidla mezi překážkami, nakladenými do cesty miliony let dlouhými epochami erupcí, vrásnění a zvětrávání, dopadají přesně do těch míst, ze kterých mě následně jako katapult vystřelují do dalšího kroku vzhůru po stezce. Zas a znova. Terén není protivník. Já jsem terén. Prověrka ale teprve přichází. Tenisky už se nepotkávají ve vzduchu tak často a naopak životodárná pumpa tlačí do zatínajících se svalů víc a víc kyslíku. Rychleji a rychleji. Těžké plíce nutí opustit vzpřímený postoj a padnout do mírného předklonu. Snad abych si tu do oblak mířící stezku prohlédl pěkně zblízka.

Sotva se vyhoupnu nad porost kosodřeviny, která jako poslední mohykán houževnatě vzdoruje přísnému jesenickému počasí, ledový vítr mi dá skrz propocené tričko najevo, že už se blížím konci první osmikilometrové zkoušky. Nebo spíše naší? Běželi jsme totiž ve dvou. Ale jako bych se na stezce pohyboval sám. Můj parťák svou přítomnost nedával příliš najevo. Jen přitakával do rytmu, který mé nohy nastolily. Až tady, na větrné horské louce, kde si tak rád sám pro sebe opakuju: "Co víc já potřebuju? Jen tohle!" předvádí můj společník svou nepostradatelnost na podobném typu podniků, jako je přeběh jesenického hřebene. Ochotně poskytuje lehkou bundu, dvě deci melodicky jazyk svlažující vody, načerpané do láhve ještě dole u pramene, a půlku tyčinky. Tu druhou ještě ponese pro cestu dolů, kdy každý krok v příkrém klesání zadupne poslední ze zbytků mých sil do hlíny.

Popravdě, měl jsem o něj trochu obavu. A taky o sebe. Protože s batohem, který na zádech neposedí, dlouho utíkat nevydržíš. Ale on - Lowe Alpine Aeon - zůstává klidný. Naše záda pracují ve vzácně synchronizovaném rytmu. Lehoučké ramenní popruhy objímají moje ramena pevně, nikoli však drsně nemotorně. A v pase to jednou dobře cvakne a víc neřešíš. Zase mě překvapil - parťák!

Beduínský nosič

Náš vztah přitom nejvíce prověřila do všech koutů, škvírek a mezírek zalézající zrnka marsově rudého jordánského písku ve Wadi Rum. Když tě probudí muslimská modlitba, rozléhající se prašnými ulicemi špinavé beduínské vesnice, a při snídani, sedíce na zeleném laně smotaném do papenky, zíráš do několik set metrů vysokých stěn, máš ráno jedinou starost: Co dneska polezeš?

Jebel Rum, Jebel Um Ishrin, Jebel Khazali. Spousta směrů, spousta cest, ale žádné jištění. Snad jen na konci délky lana objevíš ve skále hodiny omotané několika pod arabským sluncem vybledlými smyčkami, jejichž stáří by nedokázala určit ani odborná expertýza. Budeš jim věřit? Mnoho jiného ti nezbývá. Holé stěny tak, kromě jisté dávky odvahy, předpokládají spoustu vlastního materiálu, který si pod stěnu přineseš. Friendy, vklíněnce, smyčky, karabiny, dvě poloviční lana. A ne příliš často, ale sem tam ano a vždy docela nečekaně, opustí některý z chytů pozici, na které, do tvého příchodu, setrvával po staletí. Takže i helmu s sebou. A vodu! Přičemž litr je samozřejmě v poušti málo. Kdypak tady asi naposled pršelo?

Ale to všechno můj parťák Lowe Alpine Aeon pod stěnu odnesl. Na co nenašel prostor ve svém nitru, připásal si zvenčí - lano i helmu. A pak, ve stěně, už jen splýval. Nechal se unášet vzhůru a věděl, že nesmí rušit. Že vyžaduji naprostý klid, abych mohl do každého kroku v místy nedůvěřivě křehkém a jindy spolehlivě pevném pískovci vložit plné soustředění. Taková byla naše souhra.

Nehasit, hořím

Pravda, neodešel z pouště beze šrámu. Oč drobnější, o to drsnější zrnka písku na jeho povrch dorážela ve stěně i při bloudění kaňony v nekonečné a na náladě nepřidávající snaze objevit tu jedinou soutěsku, která slepě nekončí v labyrintu skal, ale ústí do bezpečí vesnice. Ušmudlaný a poškrábaný ale stále plnil své úkoly - sedět a nést. A obzvláštní úpornost prokázal, když bylo potřeba vysmýkat na vrchol pískovcového masivu v prachu pod skálou sesbírané suché dřevo: na oheň. Nechal stranou, že gumičky na jeho sportovně vyrýsovaných bocích slouží především trekovým holím. Místo protestů se chopil pokroucených pouštních větví a za celou cestu vzhůru neupustil ani jednu. A to se mu v pase ještě pohupoval spacák. Jaký to pošetilý nápad vydat se nocovat do pouště s osmnáctilitrovým batohem.

Ale stejně tak pošetilých se mohlo zdát těch 66 pěších a bolestivých kilometrů z Liberce na Sněžku. Také na tvrdém jizerském asfaltu, polských haťových chodnících i kamenité Cestě česko-polského přátelství jsme snášeli nástrahy terénu společně. Dokonce se mnou tu a tam proplouval horským vzduchem, který vždy před ním rozrazilo mé tělo, uvádějící do pohybu hrubé 27,5 palcové pláště po hliněném trailu. A vždycky seděl. A když se řeklo: "Intenzivní trénink!" osvěžoval má spocená záda dávkami čerstvého vzduchu. Je to dobrý parťák. Spolu kamkoliv!

Varianty: Lowe Alpine Aeon