Intro

Radim: Dlouho jsem nebyl v zimních horách, a tak hledám kopec, co by stál za to. V hlavě mi najednou vyskakuje vzpomínka na jméno Watzmann – asi ho přede mnou někdo někdy zmínil. Koukám, kde přesně se ta hora nachází a co by se v jejich stěnách dalo lézt. Kopec je to, zdá se, pěkný, dojezdová vzdálenost suprová a o zimním průstupu „malou“ východní stěnou nic nenacházím, což ještě zvyšuje přitažlivost této výzvy.

Ondra: Radima uznávám jako jednoho z mála dobrých, opravdu všestranných lezců. A když přichází s takto zajímavým nápadem, nemůžu odmítnout. V mezičase před odjezdem ještě hledám informace o cestě, kterou chceme lézt. Jenže jakoukoliv zmínku o zimním průstupu hledám marně. Nacházím akorát článek Ines Papert a Luky Lindiče o tom, jak udělali první zimní traverz Malého a Velkého Watzmanna, který pojmenovali Family Traverse. A v něm jednu perličku – při rozhodování, kudy polezou na Velkého Watzmanna, vyhodnotili Ines a Luka „naši“ cestu z pohledu lavinového rizika jako více nebezpečnou a pro výstup tak raději zvolili jinou část stěny.

Volíme tedy cestu Wiederroute ve východní stěně Watzmann Mittelspitze. Čeká nás půl kilometru vysoká stěna s dlouhým traverzem po výrazné polici a dalšími kratšími traverzy. Pod stěnu dojdeme na lyžích, vylezeme s nimi na zádech na vrchol, přespíme v bivaku a na druhý den sjedeme zpátky do údolí. Rychloakce – takový je plán.

Nástup

Kolem jedenácté večer přijíždíme na parkplatz Hammerstiel. Rozdělujeme a balíme cajky, kterých máme ale o trochu méně, než jsme původně plánovali – holt rychloakce. Původní dvoudenní plán s bivakem v boudě na vrcholu Hocheck přehodnocujeme. Na základě letních časů uvedených v topu cesty – 4 hodiny nástup, 4 hodiny lezení, 4 hodiny sestup – se rozhodujeme pro jednodenní akci. Nahoru na pásech budeme určitě rychlejší a sestup na lyžích prosvištíme. A v neděli se nám pak tímto ještě otevře prostor vylézt cestou domů nějaké ledy. Dáváme pivko a dobrou noc.

Budík zvoní v pět. Vaříme kafe, soukáme do sebe něco málo k jídlu a než nahodíme batohy na záda, zlákají nás právě otevřené záchody – přece se s tím nepotáhneme nahoru. Okolo šesté vyrážíme po reliktech, nebo snad záchvěvech sněhu – tato zima je zvláštní.

Čtyři a půl hodiny. To za sebou máme 1300 výškových metrů a stojíme pod nástupem do stěny. Zdá se, že na lyžích nejsme zase o tolik rychlejší, jak jsme si mysleli. Spíš nám nějak drhly pásy. Sekyru musíme dohnat ve stěně.

Optimismus

Místo lyžařských hůlek bereme do rukou cepíny. Konečně zbraně, se kterými se umíme ohánět – a snad i uhánět. Lyže upevňujeme na batoh, věšíme na sebe matroš a vzhůru do prvních délek! V rámci urychlení ve snadném terénu se rozhodujeme pro simultánní lezení. Takže postupujeme oba zároveň, propojení lanem, které, když to jen jde, průběžně zakládáme do jištění. První délka je ta jedna jediná, ve které nás ještě ozařuje slunce. I teď v lednu má sílu, takže sníh teče jak zmrzlina v horkém létě. To nás navnazuje na pohodové jarní lezení. Brzy se však přesvědčujeme, že se opět mýlíme.

Trochu jsme doufali, že zorientovat se ve stěně nebude problém. Vždyť v létě je tahle cesta dost oblíbená a často lezená. V popisku se píše dokonce o kamenných mužicích, značkách a řetězech. A taky jsme čekali nějaký ten nýt nebo tu a tam alespoň starou rezavou skobku. Nic z toho se ale nekoná – krom dvou nýtů na nástupu, které se nás v původním příznivém výhledu jen snažily utvrdit.

Jenže traverz po zasněžených policích, téměř bez možnosti zajištění, není dvakrát příjemný. Obzvlášť, když se sníh najednou boří, sype a moc opory nohám neposkytuje – krok nahoru, dva dolů.

Ondra: Těsně před koncem traverzu, kdy už na Radima nevidím a netuším, zda je vůbec mezi námi založené nějaké jištění, se mnou ujíždí kus sněhu. S lyžemi na zádech jsem tak neohrabaný, že se několik metrů jen propadám a kloužu sypkým sněhem, než se mi daří pořádně zarazit cepín a zastavit se.

Radim: Od konce traverzu stoupám asi dvě délky na začátek hlavní rampy. Dobírám Ondru, kterého po většinu času moc nevidím, zato jeho pestrá slovní zásobu mě přesvědčuje, že je tu stále se mnou.

Trápení

Hlavní traverzová rampa je nakonec dost široká, ale co víc – nekonečná! Není tu firn, po kterém bychom doslova utíkali nahoru. Jen sypký a nestabilní přemrzlý prašan. Možná bychom měli spíše sundat lyže z batohů a stoupat na pásech, protože takto si cestu vzhůru razíme zaboření do půli stehen ve sněhu.

A podmínky se bohužel s těžce vybojovanými výškovými metry nijak nemění. Navíc také naše tempo má snižující se frekvenci – první rampa nám sebrala až příliš sil. Náš postup ve stěně se chvílemi neliší od přístupu na lyžích k jejímu úpatí – šněrujeme to cik-cak. Takže moc nestoupáme, zato dupeme první ligu. Kdejaký králík by nám záviděl.

Se soumrakem se dostáváme na konec druhé, možná třetí rampy – už se nám to plete. S nadějí nahlížíme za hranu, že snad už uvidíme lepší terén. Jenže leda kulový! Tohle je další rána na solar. Pod námi se otevírá skalnatá šluchta, nad kterou nás v ne zrovna kvalitní skále vyzývá boulder vedoucí na další rampu. Zajistit se tu samozřejmě kloudně nedá. Přestáváme doufat, že rampa někdy skončí a už si ani nejsme jistí, zda se vůbec pohybujeme tam, kde máme. Zavoláme si vrtuli?

Těžko. Nemáme signál. A navíc ten trapas! Takže sestupujeme po nestabilním sněhu s jištěním přes hřebenovou převěj – na detaily se, čtenáři, raději neptej – následně traverzujeme do stěny a doufáme, že nás to pustí dál. Pod nohama nám zeje díra. Otevírá se jako tlama šelmy, která nás chce spolknout i s botama.

Radim: První pokus končí na holé skále, kterou se prostě dál stoupat nedá. Při druhém pokusu sestupuju níž po nestabilním sněhu a konečně se dostávám na sněhové pole, kde – už potmě – dobírám Ondru.

Ondra: Zhruba ve třetině traverzu mám pocit, že mě Radim nedobírá. Hulákám, ať dobere, ale prý to nejde. Traverzuju tedy dál a lano už se pohupuje hluboko pode mnou – šelmě přímo do tlamy. Přehoupnu se přes hranu a vidím, že na laně je uzel, který se zasekl v karabině postupového jištění. Nezbývá, než k němu dolézt ještě těch dalších deset metrů s lanem hluboko pod nohama. Podle GPS jsme ještě tři sta výškových metrů pod vrcholem – to nám moc morálu nepřidává.

Radim: Nohy se mi motají. Když se zastavím, je mi na blití. Voda nám došla, poslední hlt šetříme na vrchol.

Ondra: Neustále se propadající sníh mě psychicky i fyzicky naprosto ničí. Zásobu sprostých slov jsem vyčerpal už zhruba před dvěma hodinama. Víc už jich opravdu neznám. Pak si vzpomenu na svého malého syna – vždy, když provede nějakou lumpárnu, začne se tomu děsně smát. Ten jeho šibalský úsměv vžene náznak úsměvu i do mé tváře. Zase to na chvíli jde.

Naděje

Alespoň počasí stojí při nás. Je jasno, bezvětří a měsíc skoro v úplňku svítí do stěny jako obří lampa. Po několika délkách se konečně dohrabáváme na vrcholový hřebínek a následně pod závěrečnou stěnku k vrcholovému kříži. Nikde ani stopa – ani zmínka po lidské přítomnosti. S těžce vylouděným úsměvem si vítězně podáváme ruce.

Jenže vrcholem náš super výlet zdaleka nekončí. Hodinky ukazují 23:00. Máme za sebou krásných dvanáct hodin ve stěně a šestnáct, když připočteme i nástup. Takže jen dvakrát tolik, kolik uváděli v topu pro letní výstup. No krása! Po tom posledním doušku vody vyrážíme hřebenem směr Hocheck, kde se můžeme – respektive bychom se mohli – parádně vyspat. Kdybychom ovšem z dvoudenní akce neudělali jednodenní bez spacáku a vařiče.

Pod sněhem naštěstí nacházíme řetězy, takže se alespoň máme čeho držet. Ondrova čelovka vypovídá službu, ale měsíc je dnes v plné ráži, a tak nahrazuje veškeré umělé světlo. Hřebínek je nicméně opět delší, než jsme čekali. Zabírá nám další dvě hodiny.

V jednu ráno světlem a cinkáním matroše budíme tři Němce v bivakovací boudě na Hochecku.

Radim: Němec se moc netváří, že by si mě vzal do spacáku. A tak jsem pro variantu sejít dalších osm set výškových metrů na Watzmannhaus, kde by měl být winterraum s kamny, postelemi a dekami. Navíc ani tři Němci mi nevysuší ten bazén, co mám v botách a asi mi ani nebudou žužlat kvapem omrzající prsty. Zkouším vyhecovat Ondru k pokračování „pochodu smrti“.

Ondra: Místní nocležníci mě rozmlsávají dvěma mini párečky, které nám dávájí jako bonus k půl litru vody. A ta vidina, že si můžu konečně lehnout! Nevěřím už řečem, že dál je terén lehčí – nevěřím už ničemu. Ale nebudu přece trhat partu. Takže jdeme dál.

Hibernace

S díky se loučíme a omlouváme se za probuzení. Na ceduli píšou dvě hodiny k Watzmannhausu. Tentokrát mají pravdu. Jenže winterraum je plný. Aby ne – ve tři ráno. Sedáme na lavice u vyhaslých kamen, sundaváme vercajk a přeskáče a dalších pohybů už nejsme schopni.

Radim: Špičku vnitřní botičky lyžáků mám zalitou v ledu, prsty jsou naštěstí v pohodě. Musíme rozdělat oheň v kamnech a ze sněhu rozpustit alespoň litr vody. Jsme úplně dehydrovaní.

Ondra: Celou horní třetinu stěny mi na štandech v lyžákách děsně brněly malíčky. Chvílemi až ukrutně bolely. A cítil jsem každý puchýř. Malíčky u nohou mi brní doteď.

Nakonec do půlky vody z hrnce stojícího na kamnech sypeme magnézko, co nacházíme na stole. Právě se probouzí partička, která je dost hlučná a zřejmě příliš nepochopila náš stav. Kašleme na ně, jen hibernujeme na lavicích a prožíváme si svou svalovou horečku.

Kolem sedmé ráno se v boudě probouzíme úplně sami. Všichni zmizeli na kopec. Roztápíme zbytkem dřeva kamna, rozpouštíme sníh na vodu, dosoušíme pár věcí a vyrážíme – posledních tisíc výškových metrů dolů k autu.

Radim: Kousek pod chatou nasazuju lyže. Přeci když jsem je táhnul přes celý kopec, musím se aspoň kousek svézt. I když nohy mě už moc neposlouchají. 

Ondra: Tolik mě bolí nohy a mám je tak zničené z lyžáků, že udělat oblouk by znamenalo jednu velkou křeč. Je to z kopce, a tak zapínám volnoběh a jdu až k autu po svých.

S východem slunce vyrážíme z údolí. Máme v plánu vystoupat do výšky kolem 1700 metrů k samoobslužné chatě Wildenseehütte. Docela mi ale trvá, než si na sněžnice, přišněrované k nohám, zvyknu. Stojím na nich poprvé (a poprvé mám na alpské túře i nové zimní pohorky Asolo Arctic, ale k nim později), a tak pobíhám sem a tam, zkouším chůzi do kopce i z kopce a teprve, když jsem si trochu jistá, že si nerozbiju čumák, se vydáváme vzhůru.

Totes Gebirge znám z léta. Ale v zimě – to se i dobře známé hory změní v docela jiný svět. A je to krása! Všechno je tak čisté a neposkvrněné a sníh se jenom třpytí v paprscích slunce. Každopádně výstup nahoru mi dává zabrat. Mohutně funím a co chvíli odpočívám. Omámeně ale pokračuji sněhovou nádherou vzhůru a uff! – konečně už není kam stoupat. Teď nás čeká jen pár kilometrů horizontální chůze k chatě. Po celých horách se rozprostírá dokonalé ticho, které protíná jen vrzání našich sněžnic bořících se do sněhové pokrývky. Jestli tady nahoře existuje nějaký život, pak ho zima dobře schovala pod naditou duchnu. Příroda teď tvrdě spí a čistotu přítomného okamžiku dokresluje zářivě bílý horizont.

Chatu nacházíme jen díky GPS souřadnicím. Dočista totiž zanikla v obrazu krajiny zarovnané sněhem. Bereme do rukou lopaty a prokopáváme se ke dveřím. Evidentně si musíme pohodlí chaty zasloužit.

Beru za kliku, dveře se otevírají a jsme zachráněni – máme kde spát. Nadšeně se cpu dovnitř. Kuchyň, lágr na spaní, malý dřevník – je tady vše, co potřebujeme. Zatápíme v kamnech, rozpouštíme sníh a chystáme jídlo. Mezitím přichází dva místní skialpinisté a chvíli po nich slyšíme dobře známý jazyk. Před chatou vyzouvá sněžnice parta kluků z Brna a záhy doráží ještě dva čeští lyžaři. Chvíli po jejich příchodu pak hory definitivně zalévá tma.

Vycházím ještě naposledy pro tento den na čerstvý vzduch. Je jasno a mrzne, až praští. Nad hlavou se mi třpytí tisíce – desetitisíce – možná statisíce zlatých teček. Rozhovory doléhající až sem před chatu tu a tam rozčísne svérázný smích. Toto odlehlé místo tepe životem uprostřed jinak docela opuštěných hor. Pro dnešní noc spojilo osm neznámých lidí dohromady. „Kdo má hory v srdci, společnou řeč vždycky najde.“, napadá mě, když stojím ve dveřích a vracím se dovnitř. V kuchyni totiž běží zábava, jako když se sejdou staří známí.

Druhý den se už jen vracíme dolů. Zjišťuji ale, že se mi tam nahoře do duše vtisklo zase něco nového. Ta čistá tichá zimní krása – je docela prostá a cokoliv navíc by ji nejspíš jen uškodilo. Není třeba ničeho šokujícího, co tu ještě nebylo. I jednoduchost může být úžasná. Občerstvující. A inspirující. Jako tahle horská zimní krajina.

„Padáááááám!“ končím romanci mohutným výkřikem. Kus namrzlého sněhu se mi v tom snění nečekaně utrhl pod nohou. Řítím se svahem dolů.

Cepín! – naskakuje mi v hlavě. Tolikrát jsem byla teoreticky instruována, jak se na něj zalehává. Teď to zkouším prakticky a vší silou, celou vahou svého trupu, se snažím zarazit hrot cepínu do přemrzlého sněhu. A daří se! Svůj nekontrolovaný pohyb svahem záhy zastavuji. Nebezpečí zažehnáno. Ještě si ale trochu v šoku sedám na zadek a pozoruji, že na sníh kolem mě dopadají červené kapky. Krev? Odkud teče? Co se mi stalo? Zledovatělá krusta mě naštěstí jen trochu řízla do dlaně, a už mávám nahoru, že jsem v pořádku. Zatímco si šrám obaluji kapesníkem, přichází si pro mě zbytek výpravy.

Teď už bez trablů, všichni společně a vcelku, přicházíme do údolí. A než se z tiché zimní sonáty přemístíme zpátky do bujarého jara, ještě se naposledy obracím k zasněženým vrcholků za námi. Kéž si tu tichou krásu v sobě uchovám co nejdéle. 

Od té doby už uběhla spousta let. Pamatuji si, jak jsem o této cestě poprvé četl v knize Radovana Kuchaře „Deset velkých stěn“. Hned jsem věděl, že tohle je přesně cíl, o který se chci jednou pokusit. A tak stojím na ledovci Lechaux - podobně jako před lety Cassin - a koukám vzhůru. V hlavě se mísí nejrůznější pocity. Pokora, odhodlání, strach. To vše se mi motá v palici jako řetízkový kolotoč. Stěna na mě dělá velký dojem. Přesně takový, jaký chceš udělat při první návštěvě u rodičů své holky. Bude to velká výzva. Ideální pro test nejen mé odolnosti, ale také nových horolezeckých bot Asolo Eiger XT EVO GV.

Deset prstů v teple

V tak velké stěně, jako je Grandes Jorasses, může člověka potkat ledasco. Obzvlášť když v ní stráví tři dny, během kterých se vystřídají snad všechny roční období. Bylo nám vedro, pak zima. Chvíli jsme se topili v potu a pak - pro změnu - ve vodě, která nás skrápěla v podobě dešťových kapek. Ani sněhovým radovánkám jsme se nevyhnuli. Ale za všech těchto podmínek zůstávaly mé nohy v teple. Už když jsem si boty Asolo Eiger poprvé obul, pocítil jsem na nohou pocit jako nikdy předtím. To teplo! Od doby, co je mám, jsem se ke stavu, kdy člověk přichází o cit v prstech na nohou, ani nepřiblížil. I když jsem hodinu stál v mokrém sněhu a jistil Ondru v asi nejbláznivější délce celé cesty, nohy mi nepromrzly. Což bych rád řekl také o prstech na rukou a zbytku těla, ale bohužel nemůžu. Byla hrozná kosa.

Komfort ve stěně taky výrazně pozvedne, když si ráno po nouzovém bivaku může člověk skočit do bot a rozehřát zkřehlé prsty. Nebo když po celém dni v lezečkách zajede do pohodlné boty, která nikde netlačí a nemačká. Tohle se stává asi největší devízou bot Asolo Eiger. Ale možná i drobným úskalím. Samotné lezení nám dalo pořádně zabrat. Ale ne tolik jako následný sestup. Tříhodinové šlapání po ledovci za tmy, mlhy a vydatného deště se projevilo - promoklo nám úplně všechno včetně bot. Materiál, který tvoří jejich vnější izolaci, vodu nasával a nasával a já pak boty dlouho sušil na sluníčku. Jedním dechem je ale nutné říct, že i když boty skončily nasáklé jako houba, tepelný komfort se nezměnil.

Velké malé očko

Fast and light - styl, kterým se snaží zdolávat stěny nejlepší horolezci světa, vyžaduje od veškerého materiálu nízkou hmotnost, ovšem při zachování maximálního možného výkonu. I když jsem Grandes Jorasses lezl spíše v old school stylu slow and heavy, zabývání se váhou mě stejně neminulo. Od sedáku přes batoh až po boty jsem potřeboval s sebou mít technické a funkční vybavení. Asolo Eiger tohle splnily ve všech směrech. Váha 710 gramů je opravdu jedna z nejnižší v dané kategorii. Když jsem boty neměl na nohou, visely připnuté na sedáku a nijak mi nekazily požitek z lezení. 

Samozřejmě na botách nechybí výstupky pro upínání automatických maček a climbing zóna ve špičce podešve. Dalším příjemným prvkem je systém rychlošněrování, díky kterému nemá člověk problém zavázat si boty i v hrubých palčácích.

Co mě na botách Asolo Eiger XT EVO GV hodně bavilo, tak malé textilní očko ve špičce - na začátku svrchního zipu. Zdánlivá prkotina, kterou by člověk na první dobrou odsoudil jako věc k ničemu. Ha! Opak je ale pravdou. Očko umožňuje boty kamkoliv bezpečně a pohodlně pověsit. Na sedák, na štand, na batoh nebo na šnůru při sušení. Ono když člověk boty pověsí za tkaničky, zůstanou v poloze komínem nahoru a takto dovnitř naprší. Použije-li ale tohle malé očko, budou viset obráceně - komínem dolů - a ráno zajedou nohy do suchého. Miluju, když výrobce přemýšlí nad tím, co vyrábí.

Měkčí nevadí

Přestože Walkerův pilíř tvoří z velké části skála, měl jsem lezečky na nohou sotva půl dne. Ve většině pasáží mi byly oporou právě tyhle rakety Asolo Eiger. V položené suti, na mokré skále, v roztáté břečce připomínající sníh a taky v poměrně těžkých lezeckých pasážích jsem se cítil komfortně. Snad to bylo tím, že tyto boty nepatří k těm nejtvrdším na trhu. Samotného mě překvapilo, jak je podrážka relativně ohebná. Nicméně přesně tohle člověk potřebuje ve chvíli, kdy stojí na hladké plotně a chce udělat krok na tření. A přitom i ustát malou lištu nepředstavovalo problém.

Měl jsem Asolo Eiger XT EVO GV i v Tatrách při přelezu cesty "Havraní vlasy" (M5) nebo při lezení drytoolů u nás za barákem v Jeseníkách a ani v techničtějších věcech o obtížnosti M7 jsem nepocítil v měkčí podešvi problém. Spíše v tom vidím jejich přednost. Ve chvíli, kdy je nutné jít po tvrdším povrchu, v suti nebo po ledovci, noha tolik netrpí a chůze se stává o dost pohodlnější. 

Pozor, suť!

Nic a nikdo nejsme dokonalý, a tak i tyhle boty naráží v drobných nedostatcích. I když nedostatky jsou silné slovo. Přednosti, kterými vynikají, je zkrátka k těmto slabším místům předurčují. Jedná se o lehké boty. Nízká hmotnost je jejich nejsilnější zbraní, ale zároveň se v ní skrývá i ona drobná slabost. Svrchní softshellový převlek skvěle izoluje od chladu a nic neváží. Bohužel to je příčinou nižší odolnosti vůči protržení. Není to kůže. Kdyby ale byly Asolo Eiger XT EVO GV kožené, ztratily by právě na té své eleganci a lehkosti, kterou vynikají.

Nejhorší na lezení Grandes Jorasses je sestup dolů. Nekonečné šlapaní, slaňování, hrabání se v suti. Člověku pořád něco padá na hlavu nebo je po kotníky zapadlý ve štěrku. Na špičce bot se po téhle mordě vyklubalo pár malých trhnutých dírek. Nic co by nezpravila jehla, nit a trochu lepidla. Ale přeci jen je dobré počítat s tím, že pokud člověk plánuje kodrcat se delší dobu v suti, můžou tyhle problémy nastat. Pro dokreslení situace ale: přilba dopadla daleko hůř než boty.

Vítězem se tedy stává: Asolo Eiger XT EVO GV! 

Tyhle boty daly stěně za vyučenou. Stěna se bránila a snažila se odolat. Nedala se jen tak, ale proti těmhle pohorkám neměla šanci. Dá se to ale považovat za vítězství? Jo, místy to byl boj. Ale když jsme dolezli nahoru, necítil jsem pocit vítězství. S horou jsem nezávodil. Žili jsme spolu. Celé tři dny jsme se vzájemně poznávali, popichovali a oťukávali. Na začátku se možná objevily ambice jeden druhého pokořit. Nakonec jsme se ale loučili spíš jako dobří přátelé než jako vítěz s poraženým.

V horolezeckém průvodci Lario Rock je rasově nevyvážený piktogram pěti bílých postaviček u sektoru Falesie del Lariosauro ocejchovaný čtyřmi tečkami. Tohle hodnocení podle legendy znamená "overcrowding". Přelidněno. Ovšem za celý den pod několika set metrovými stěnami, v časně ranních hodinách promítajícími své obrysy na hladinu jezera Como, nepotkáváme ani nohu. Jen několik ještěrek, které se před námi hbitým mrsknutím katapultují do vzdálenosti, jež jim zachrání ocásek.

Příjemné, to rozhodně. Ale překvapivé? Vezmeme-li v potaz jinak přívětivý italský obličej servírky, toho času ukrytý za nespolečenským plastovým štítem, její pravou ruku třímající futuristicky vyhlížející pistoli mířící na naše čela a metr vysoké plexisklo rozdělující piccolo stoleček s espressem na dvě osamocené poloviny, pak nikoliv.

Mezi stromy, lemujícími jinak docela frekventované prašné stezky ke skalám, pavouci tkají svá lepkavá díla, kterým dodávám vznešenost pomíjivosti svým upoceným obličejem. Ááááh! Fuj! V outdoorovém krámku ve městě Como se mi na mou otázku "Do you have climbing shoes?" dostává odpovědi: "Just three pairs." A carabinieri, projíždějící pod klesajícím sluncem, se milosrdně usmívají na naši stříbrnou Caddynu obloženou kempingovými křesílky a stolečkem, na kterém se v hrnci hřeje voda na ravioli za 1,29 €, vloženými do nákupního košíku vydesinfikovanou rukou zasunutou v jednorázové rukavici.

A teď, po týdnu stráveném broušením konečků prstů na vápencových a rulových útesech a nocováním na parkovištích v opuštěných regionech Piemont a Lombardie, míříme na severovýchod.

Do mlhy

"Ty si jako nebereš nepromokavou bundu?" Ájin hlas se nese poloprázdným a potemnělým prostorem rozlehlých patrových garáží nedaleko centra Madonny di Campiglio, zatímco rukama umačkává v batohu tu svou. Dnešním cílem je vystoupit pod skalní jehlu Campanile Basso a najít bivak, ze kterého ráno nastoupíme do stěny. "Ne, protože pršet nebude." Nesmí, nemůže nebo nemá z čeho? Prostě nebude. Říká to Meteoblue a taky moje představivost. Goráčovku prostě neberu. Už tak vystoupalo víko mého batohu povážlivě vysoko a před sebou - nebo nad sebou - máme 1200 výškových metrů do sněhem opevněného sedla Bocca degli Armi. Jdeme!

Osmahlé zátylky nabývají vlhkého lesku pod odpoledním sluncem, které rozvážným tempem křižuje protější masiv Adamello. Ale takhle to nemusí zůstat dlouho. Pohoří Dolomiti di Brenta je zvláštní. Ráno, pod modrou oblohou, zdá se všechno tak bezstarostné. Vápencové stěny, dlouholetou erozí modelované do románských křivek, osamělých věžiček a opevněných cimbuří, přitahují oči jako magnet. Jenže později - před polednem - chodí mraky. A až do soumraku neodchází. Sápou se po šedivých stěnách a cupují se na cáry v úzkých rozsedlinách. Jako tajemné přízraky se plíží mezi skalními věžemi, přináší pochmurnou náladu a umenšují lidskou existenci v tomto nevlídném světě, aby pak - jenom na kratičký okamžik - zmizely v hlubinách a za strženou oponou odhalily kulisy, kvůli jejichž spatření se zástupce lidského druhu sem nahoru odvažuje.

Je pět odpoledne a za Bocca degli Armi končí svět. Sněhové pole, strmá skála a dál už nic. Jen temná šedá plocha. Mraky přebírají vládu nad Brentou. Ale nehrozí nebezpečím. Prostě tu jen jsou. A náš zítřejší cíl - v labyrintu skal do nebes čnící štíhlou věž Campanile Basso - nechávají za plentou tajemna.

Snášíme vápencové kameny na rovný plácek na skalním ostrohu a budujeme zídku, která ochrání dvě těla před ochlazujícím nočním proudem ženoucím se od Adamella. Víme, že Guglii, jak onu skalní jehlu Italové nazývají, máme nad sebou. Tušíme její přítomnost. Ale ona si neoblomně trvá na svém mystériu.

Předzvěst

"Na mě káplo!"

Takže je to jinak. Prší! Pod šedivými cáry mraků, které zkušenost posledních pěti návštěv považovala za tradiční kolorit labyrintu Brenta, nikoli však předzvěst špatností, vsakují rukávy mé červené softshellové bundy další a další kapky. Možná jen kondenzuje vlhkost? Pršet přece nemá. Ale děje se to. A tak hledáme úkryt na římse pod převislou skálou. Sedět se tu dá. Ale spát? V žádném případě! V nejhorším prchneme dolů, k chatě. Není to daleko.

Naštěstí přestává. A ve chvíli, kdy vytahujeme vaření, zase začíná. Pořád jen kondenzuje vlhkost ve vzduchu?

Třikrát se vracíme přikrčit do suchého úkrytu pod žlutou stěnu, naznačující svou barvou, že až k ní se dešťové kapky málokdy přiblíží. Se soumrakem ale konečně přichází pohled, který jsme si k noci pod Campanile Basso vysnili. Poslední mrak se stěhuje přes hory a teď už si gecnul, společně s dalšími svými cumulodruhy, o mnoho set metrů níž v dolině u jezera Molveno. Teď se můžeme natáhnout na tom skromném plácku za větrolamnou kamennou zídkou a s pohledem k hvězdami posypané obloze vyležet síly pro zítřejší brzký start do stěny. "Dobrou noc."

Ústup

Vítr zesílil. Je studený. Znamená to, že bude brzy svítat? Zatím panuje černočerná tma a tak si pravou rukou jenom stahuju otvor okolo obličeje, abych uvnitř spacáku zadržel více tepla. Uvnitř přesouvám čelovku na druhou stranu, abych ji nezalehl pravým bokem. Levý už mám dost otlačený.

"Spíš?"

"Moc ne."

"Se ochladilo, co?"

"To jo, no... Ty jo, viděl jsi to?"

Jakoby někdo bliknul žárovkou na chodbě. Blik. Obloha za námi se na okamžik rozsvěcuje a stejně rychle pohasíná. Jenže tady ovládá vypínáč kdosi mocný nad námi. Bouřka! Ale jak? To není možný přece. Vždyť máme nad sebou jasnou oblohu. Samé hvězdy... a teď zase ta záře! Ovšem hrom se neozývá. Asi je to daleko. Nicméně, chceme se na to spoléhat? Tady? 2700 metrů vysoko? Se dvěma spacáky a jednou nepromokavou bundou? Proboha, ne. Balíme!

Je to fofr. Mačkám spacák navlhlý od noční rosy do kompresního vaku a láduju batoh, jak mi přicházejí věci pod ruku. Mám sbaleno. Ale Ája se ještě páře se samonafukovací karimatkou. Ty vole, to je vynález! Zlatá pěnovka. To složíš a jdeš. Klepu kosu. Obloha zase svítí. Už bych šel. Hrom nikde. Už to má sbalený. Tak mizíme.

O kousek níž, krytí skálami před větrem, už nemáme důvod dál prchat. Je to jasné - obrysy mraku na obzoru sice stále co chvíli zvýrazňuje krátký záchvěv silného světla, od něhož i temná obloha nad našimi hlavami krátce modrá, ale vzdaluje se to. Sedíme na studené skále a hodiny na telefonu ukazují 3:20. Moc brzo. Brzo, abychom tady na šutru dřepěli dvě hodiny do doby, než nám síla slunce umožní něco dělat. Ve světelném kuželu čelovky hledáme alespoň malý plácek, na kterém dokončíme přerušenou noc. Jeden zdá se být obstojným, ale... mírně se svažuje a končí srázem. "Přece se ve spánku nevrtíš tak, aby jsi sklouznul dolů!" No... tak snad ne.

Vrchol (všeho)

Campanile Basso. 11:11 a po jedenácti délkách stojíme na vrcholu. A už zase rozehrává Brenta to své divadlo, kdy se jedna mlžná opona přetahuje o místo s druhou a upozorňují tak zaangažované diváky, že dopolední romance spěje ke konci. Schyluje se k druhému dějství. Mlhy na scénu!

V okamžiku, kdy zelený pramen lana zasviští vzduchem a rozvíří prach u mých nohou, pociťuji na nose úzce lokalizovanou vlhkost, která se vzápětí vizuálně projevuje na mých rukávech. Už zase! Ale načasování perfektní. V tomhle slaňovat, to by mě mrdlo. Prochcaný lana, ještě se ti to jak na sviňu zauzluje a z jistítka ti do ksichtu cáká voda jak z ostřikovače na čelním skle. Měníme plány a ze sedla sbíháme přesně na opačnou stranu hor, než vede stezka do našeho pojízdného domova. Jenže déšť zesiluje a vidina masivního dřevěného stolu, ozdobeného mísou pasta al ragú, ze které - zpod parmazánu - sálá vůně Itálie, a vlhkých oken, na než koukáme z té správné strany, totiž zevnitř, nás přitahuje na blízkou chatu Tommaso Pedrotti.

Jenže s třiceti eury v kapse tady velkou show neuděláme. Dnes ještě musíme dolů. Znovuobnovená dohlednost na vrchol kopce nad chatou stává se jasným impulzem k akci teď, nebo nikdy. Byť těstoviny, zalité půl litrem piva, prvních pár minut silně protestují a raději by hlasovaly pro měkkoučké lůžko v prvním patře, nežli zběsilé kmitání nohou v rozbředlém sněhu a mezi rychle osychajícími kameny. Temná stěna se ale tlačí proti nám. Další vlna od Adamella. Chce nás zmáčknout, pořádně vymáchat a na zavěr už jenom spláchnout. Kdo bude rychlejší?

Ke kapli nad chatou Brentei, toho času v rekonstrukci, dobíháme v prvních ledových kapkách. Přichází vítr, slejvák, dokonce kroupy. Peklo. Ale my už máme vyhráno. I tohle za chvíli přejde a v dalším okně to dotáhneme do údolí. A příště už se nebudu s tou goráčovkou rouhat - to tady pod křížem slibuji.

Autor důvěřuje

"A proč si nezaplatíte nějaký penzion? To nemáte peníze?" Peníze? To asi není důvod. Rozhodně ne ten hlavní, pro který nafukujume v kufru auta matraci zakoupenou za 439 Kč v Decathlonu, pod zadními dveřmi rozkládáme dvě kempingová křesílka a na bedně s lezeckým matrošem krájíme Salame Campagnolo Corto Maestri na pořádné silné plátky, které z bílého plecháčku zapíjíme červeným vínem dozrálým v Alto Adige.

Ušetřené peníze jsou spíše jen příjemným bonusem, který raději směníme za nového lezeckého průvodce po nejlepších vícedélkových cestách v okolí Passo di Sella, než za pokojík s vyřezávanou protěží na pelesti postele a plechovku Coca Coly za pět Euro v minibaru. K živým protěžím jsme se před pár hodinami skláněli při sestupu ze Schubertovy cesty na Piz Ciavazes. A zatímco ponoříme své nohy do ledové tůně pod vodopádem, abychom z nich spláchli kožený odér lezeček, vychladí se nám i ta Cola - koupená za pětasedmdesát centů ve Sparu v Cavalese.

Tohle máme rádi. Hledět otevřeným kufrem na tmavé obrysy přes den bělostných dolomitských stěn, které pod tisícem hvězd nabývají zvláštní dominance nad lidskou maličkostí. Do půli pasu zachumlaní v péřových spacácích se střídáme v předčítání ze zažloutlých stránek knihy Himálajští tygři, ulovené v regálech antikvariátu. Ještě rozlejeme do plecháčků poslední dvě deci vína a pak už za sebou necháme zaklapnout dveře našeho apartmá.

Necháme si zdát o bialetce, vypouštějící souvislý proud páry a s ním také vůni čerstvé kávy do vlahého ranního vzduchu, nasávajícího teplo z prvních slunečních paprsků, které překročily ohromné stěny na východě. Dobrou noc. Nebo už dobré ráno?

Mohlo by to být lepší?

Lepší než probuzení ve čtyři ráno kapkami vody, dopadajícími v pravidelném rytmu na povrch karimatky u tvé hlavy, protože ledový příkrov, pokrývající strop skalního bivaku, začal s náhlým nočním oteplením nad ránem měnit své skupenství. Lepší než se uprostřed noci kroutit s křečemi v žaludku a třikrát během půl hodiny vybíhat s holým zadkem z jakž takž vyhřátého spacáku a zadýchaného interiéru auta do dvacetistupňového mrazu a u toho poslouchat vyčítavá slova parťáka, co tady doprdele lítáš? Nebo snad lepší než podcenit vyhlédání rovného plácku včas - ještě za denního světla - a pak se celou noc vyhýbat kořeni pod svým pravým stehnem?

Určitě ano. Mohlo by to být lepší.

Ale vzpomínal by pak člověk na tak akorát tvrdé hypoalergenní matrace s povrchovou úpravou s Aloe Vera, porcelánovou mísu s teplým dřevěným prkýnkem a bubnování deště do plechové střechy?

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

— Radan Kuchař, Deset velkých stěn

Člověk žije, když se s ním něco děje. Ne když vegetuje.

Proto hledáme velké převislé kameny raději než velké přepychové pokoje. Parkování stranou než parkování u penzionu. Otvírák na víno zapadlý na dně bedny s lezeckým vercajkem než zaneprázdněného vrchního, který poradí tu správnou láhev. Červené je stejně nejlepší. Svařené v Jet Boilu ideálně. Jenom stáhněte plyn včas. Hoří to.

Vrátit něco horám

Parkovat přes noc? Zakázáno. Rozdělávat oheň? Zakázáno. Koupat se ve vodopádu? Zakázáno. Lézt na nejvyšší vrchol pohoří za pomoci vlastních schopností? Zakázáno. Postavit stan? Zakázáno. Bivakovat? Tak snad v případě nouze. Ale běda, jestli to budete zneužívat.

Povoleno je postavit lanovku. Kabinovou. Aby vyvezla denně nahoru tisíce lidí, kteří by tam jinak se svými slabými plícemi a objemnými podhrudníky nedošli. A povoleno je létat nad horami zásobovacím vrtulníkem, jenž zajistí suroviny pro nasycení všech těch hladových krků toužících ve dvou a půl tisících metrech po výběru z alespoň deseti hlavních jídel a zmrzlinovém poháru. "Vy jako nemáte pizzu?" slyšel jsem osobně na chatě uprostřed hor. Tipoval bych, že do dvou let ji nabízet budou. Minimálně šunkovou Guseppe z mražáku.

Ale jakou škodu udělá horolezec rozmíchávající pokroucenou hliníkovou lžící obsah Dobrého hostince ve vodě z potoka, toho času bublající nad plamenem vařiče, přičemž si sem nahoru - pod převislý balvan obskládaný kameny jako závětří - přinese všechno na svých zádech a ráno si taky všechno odnese? A hnědé zahrabe.

"Tatranský bivak. Karimatka, spacák, varič, pekná baba... super romantika."

— video neznámého autora na Youtube

Zodpovědnost je možná důležitější než zákazy. Chceš si pod skálou rozdělat oheň? Zdá se, že léto bude zase suché, tak popřemýšlej, zda je to dobrý nápad a pokud ano, oheň po táboráku řádně uhas. Nechceš se mačkat ve vydýchaném matratzenlageru a pokoušet se utišit medvěda mlaskáním? Je jasné, že odpadky nenecháš ležet pod balvanem. Narozdíl od lejna, které naopak zakopeš do země. Lehoučké kapesní lopatky jsou běžně k dostání. Máš rád tu pohodu, kdy si vozíš ložnici v kufru auta a večer mícháš v závětří levého zadního kola těstoviny s pestem za euro dvacet? Respektuj soukromé pozemky a cedule "No Camping".

Socky na parkovišti

Vlastně je to krásný pocit. Unavený z celodenního sápání se v šestisetmetrové stěně svalit se do toho kempingového křesílka, zakroutit ručkou mlýnku pro čerstvou kávu a posadit stříbrnou bialetku s dnes už natrvalo očouzeným dnem nad plamen plynového vařiče. Umýt si dlaně, umolousané typickou směsí lezeckého magnézia a skalního prachu, vodou úsporně dávkovanou parťákem z desetilitrového kanystru. A pak tam jenom tak sedět, srkat z plecháčku kávu, která spláchla i zbytky zaschlého vína, dojídat tři dny starou bábovku a pozorovat, jak všichni postupně odjíždějí, zatímco ty zůstáváš.

Zůstává taky jediný problém, a to od toho bazalkového pesta mastný ešus a rozhodování, kdo z vás dvou ho půjde vydrhnout studenou vodou, zatímco ten druhý přeskládá auto na spaní. Což se dá přežít. Nebo prožít?

Naše volba

Vzpomínáte, co jste dostali před třemi lety na Vánoce? Klidně si nechte prostor na přemýšlení. Nebyly to ty skialpy s hejnem vran na špičce, co jste letos na jaře prodali, abyste si mohli pořídit nový model? Nebo tričko s nápisem "Outdoor is my passion", které už ale moc nenosíte, protože teď frčí minimalismus? I když to možná bylo rok předtím, ne?

Já vím naprosto přesně, že před třemi lety mi Ježíšek pod stromeček nepřinesl nic. Protože jsem žádný stromeček neměl. Pravda, mohli jsme si zazpívat koledy pod velkým umělým smrkem, který tady v pětatřicetistupňové výhni působil - společně s plastovým sněhulákem - jako pěst na oko. Ale když jsme se rozhodli trávit Vánoce v Kambodži, tak rozhodně ne z toho důvodu, abychom se na sociálních sítích chlubili nasíracími obrázky z naší exotické dovolené, při které z celé země poznáme akorát tak personál resortu, chobotici v trojobalu a že Coca Cola je tu sladká stejně jako všude jinde na světě.

A tak jsem 23. prosince seděl s notebookem v kavárně, kde obsluha za barem trdlovala ve srandovních santovských čepicích, z repráků vyhrávala tehdejší jednička hitparád One Direction a na hladině špinavého Mekongu - sotva 50 metrů ode mě - se zástupci místní nižší střední třídy snažili ze svého plovoucího domova o rozměrech čtyři krát jeden metr ulovit něco k snědku.

Ten paradox

Sedíte u cappuccina v prostředí, kterým by neopovrhla ani pražská kavárna. Kožený křesla, kávovar Nuova Simonelli, klimatizace na ideální teplotu. A přes monitor Macbooku koukáte na lidi, co mají ve svém životě akorát tu čtyřmetrovou džunku s přetaženým cárem igelitu proti dešti. A na břehu se jim pase kráva hubená tak, že by jí u nás doma naskočila husí kůže.

Na jednu stranu tu mají dostupnější mobilní data než u nás, kambodžský král studoval v České republice a mrakodrap Vattanac Capital Tower by Phnom Penhu mohlo i Brno závidět. Na stranu druhou tady maso suší v prachu na ulici, odpadky se válí všude kolem a lidé žijí v chatrčích z vlnitého plechu. Pravda, když se dobře ubytujete někde stranou - do nějakého pěkného resortu, nemusíte to vidět. Ale my jsme chtěli. Proto jsme zůstali v Phnom Penhu - hlavním městě Kambodži - dobrých 10 dní.

Bydleli jsme v apartmánu, rezervovaném přes booking.com. U rodiny, která mluvila francouzsky. Pan domácí nosil vestičku a naleštěné kožené polobotky. A na oběd jsme chodili do nedaleké ulice, kde se rýže servírovala z ohromného kastrólu, v prosklenné výloze se hřálo denní menu, ze kterého vám nabrali přímo na talíř, a bělocha tady spatřili podruhé v životě. Poprvé to byl Lionel Messi s plechovkou Pepsi na billboardu u mostu přes Mekong. Viděli jsme děti, hrající si v prachu u cesty se starými plastovými brčky, krávu pasoucí se u kruhového objezdu za dohledu policejního strážníka a viděli jsme člověka umřít na ulici.

Kambodža dává ten největší vánoční dárek. Pokoru.

Ale chtěli jsme vidět víc. Proto jsme se den po štědrovečerní večeři na místním night marketu - rýži s krevetama - přesunuli o kus dál.

Čtěte taky náš článek o tom, jak cestování změní životní hodnoty a pohled na svět.

Doprostřed slumu

Chrámy Angkoru jsou na seznamu světového dědictví UNESCO a jak by pravil klasik: "Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, byl jsem z toho zájezdu vysloveně zklamanej." Hlava na hlavě. Američtí důchodci, japonští dokumentaristé, evropští influenceři. Celý svět. Jen o Kambodži samotné se tady nedozvíte zhola nic. Leda vás začne z tolika lidí bolet hlava a poserete se z ananasu koupeného u cesty. A jakože hodně rychle. Takže největší a nejznámější chrám Angkor Wat jsem viděl jen z druhého břehu vodního kanálu, kde se toaleta nacházela v doběhové vzdálenosti. Prý byl opravdu krásný. Nevím, nemrzí mě to.

Po dvou dnech, kdy má střeva už neměla záchodové míse co vydat, jsme znovu šlápli do pedálů půjčených kol. Tentokrát směrem na jih od města Siem Reap. K jezeru Tonlé Sap, kam turisté nejezdí.

Po několika kilometrech za městem silnice přestala naplňovat parametry tohoto pojmenování pozemní komunikace a proměnila se v prašnou cestu plnou výmolů. A pak najednou skončila mezi chatrčemi z vlnitého plechu. "Jsme tady správně? Žena škube slepici, táta s kamenem v ruce kouká na dvě pobledlé postavy, které se tu znenadání zjevily, a banda dětí se řítí naproti nám." Ujet jsme nestihli. A za naši opovážlivost jsme byli "potrestáni" půlhodinou blbnutí s místní omladinou. V jednu chvíli jsem vozil dva malé kambodžánky na zadním nosiči, další stál na rámové trubce mezi mýma nohama a čtvrtý nás tlačil.

Kdyby tak českou vilovou čtvrtí procházel ušmudlanej šikmookej mužík v žabkách a začal si hrát s vašimi dětmi... Moc dlouho by si asi nepohráli. Spíš by dostal tím kamenem. Nám se nic zlého nestalo. Spíš jsme dostali další dárek. Další dávku pokory.

Snídaně s místními

Pravda, jsou lidé, kteří v Kambodži žijí docela na úrovni. Jako Reth, který nás po týdnu pobytu v jeho domě pozval na snídani s celou rodinou. Vysvětlil nám, jak se správně jí typická kambodžská polévka a dal nám ochutnat banány, se kterými se ty český nedomrlý bezchuťáci nedají strovnat. A taky nám vysvětlil, že aby se měli takhle dobře, pracuje on přes týden v Phnom Penhu, jeho žena na druhé straně země v Battambangu a společně se svými dvěma malými holčičkami se vidí vždycky jenom o víkendu tady v Siem Reapu.

To byl náš Reth. A pak žije v Kambodži dost lidí, co mají nad hlavou jenom ten vlnitej plech. A v rodině alespoň jeden telefon s Youtubem, na kterém sledují, jak na západě vyhazujeme třetinu jídla a kupujeme kdejakou kravinu, kterou za chvíli odložíme. Taky jsme jim tam ve jménu setrvalého ekonomického růstu vyexportovali Coca Colu, Lays, Heineken v plechu a plastový pytlíky. Žel už jsme jim k tomu nepřibalili návod, že to nemůžou jak banánovej list jen tak zahodit do škarpy. A tak je tady bordel. Mimo jiné taky z fabrik, ve kterých se vyrábí ty hezký trička s nápisem "Outdoor is my passion" pod náš český stromeček.

O tom, jak na cestách nakládat s vlastním odpadem jsme psali v článku Neničit, neodpadit a… vůbec necestovat?

Kdo dostane víc?

Po Novém roce jsme opustili Kambodžu a zamíříli do Vietnamu. Dál poznávat. Mimochodem, tamní pláže... taky dobrá skládka. A o rok později 24. prosince 2018 dopoledne ve vichřici, jakou umí jen Jeseníky, stoupám na lyžích s rodiči a dalšími skvělými lidmi na Praděd. Jeden jako druhý máme omrzlé levé poloviny obličeje. Podle toho bych si tipnul, že fouká od severovýchodu. Je to hnus. A je nám fajn. Nahoře na vysílači z ruky do ruky koluje Daliborova flaška slivovice, v misce od cukroví už se pomalu objevuje dno a občas se člověk musí naklonit, aby slyšel toho vedle sebe. Ale lepší, než se naklánět z gauče pro ovladač.

Budou se večer nadělovat dárky? Asi ano. Ale po návratu z Kambodži mi bohatě stačí, když pod stromkem najdu jednoho měkkouše s ponožkama. Ať si ten zelenej paskřivec v pruhované šále říká cokoliv.