Dvě osoby se uprostřed bouře krčí v mokrém spacáku ve výšce 6700 metrů nad mořem. Kus pod hlavním hřebenem sedmitisícové Pik Pobědy. Tam nahoře zůstali úplně sami. Nejbližšími lidmi je skupina Rusů v basecampu o 2000 metrů níže. Vichřice lomcuje stanem, rachot větru nahání strach. Jeden z nich musí každou chvíli vylézt ze stanu a odházet sníh, jinak se konstrukce pod jeho tíhou zhroutí. Na holku je toho už moc.

Druhý den se sice bouře uklidní, ale prošlápavat stopu na dvanáctikilometrovém hřebeni v sedmi tisících metrech pouze ve dvou lidech se jeví nemožné. Jediná možnost je sestoupit a nechat si na titul Sněžného leoparda minimálně rok nechat zajít chuť.

Katka Mandulová stála na vrcholech čtyř nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu a k titulu Sněžného leoparda ji chybí poslední - Pik Poběda. Jsou roky, kdy se o tento kopec nikdo nepokusí, zatímco pod osmitisícovkami v Nepálu stojí fronty. Katka leze na hory, které stojí stranou hlavního zájmu a málokdo by ji nazval horolezeckou celebritou. Navzdory tomu - nebo snad právě díky tomu - je tolik inspirativní. Mimo jiné se setkala s Dalajlámou, prostopovala celé Rusko až do Vladivostoku a od obyvatel Sibiře se naučila, jak se oblékat do zimy. A v neposlední řadě je klíčovou advokátkou Deloitte Legal. Čtěte naše povídání s Katkou Mandulovou.

Začneme zlehka. Co jsi dnes snídala?

Vajíčko - to je tak jediné, co jsem schopná si uvařit.

Jakou knížku zrovna čteš?

Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky - taková útlá brožurka, našla jsem ji v koši Čtenáři čtenářům a velmi mě potěšila. 

Teď už trochu do hloubky. Vzpomeneš si, co ti naposledy udělalo na horách radost?

Měla jsem radost z poslední výpravy na Pik Pobědy. Prožili jsme krásné chvíle vysoko v Nebeských horách, co víc si člověk může přát? Dobře jsme si zalezli a vrátili se živí a jsme pořád kamarádi.

A naopak - co tě na horách opravdu zamrzelo?

Nepovedlo se nám letos dojít až na vrchol, to vždycky trochu zamrzí. Ale nakonec to není to nejdůležitější. Je to aspoň důvod se na Pobědu vrátit a sundat ten imaginární pytel, co jsme tam pověsili.

Soudě podle tvé lásky k jasankám, budeš asi docela staromilec. Co ti dnes na horách z dob minulých nejvíc schází?

Nejsem staromilec. Jen mě přitahují věci, které zrovna nejsou mainstream. Ať už je to autostop, lyžování na jasankách nebo sedmitisícovky. Všichni totiž chtěji na osmičky, ale přitom budoucnost lezení jsou sedmy. Jsou to často neprobádané hory, mimo zraky davů a směřují k nim spíše nekomerční výpravy. Slibují nové, nekonečné možnosti lezení a dobrodružství. Z dob minulých mi nanejvýš chybí některé ledovce, které už dočista zmizely nebo mizí. Nebo stromy, které likviduje kůrovec. Je to znepokojující, ale snad najdeme způsob, jak krásu přírody zachránit.

Napsala jsi dvě knihy a máš za to můj velký obdiv. Jak ses k psaní knížek dostala?

Já jsem přirozený psavec. A navíc mám v hlavě tisíc příběhů ze svých cest po světě, proto jsem se rozhodla je v jednu chvíli sdílet. Vladivostop byl jakýsi upgrade mých cestovatelských článků, které lidi hltali. A Jasanové básně? Ty jsou pro fajnovější publikum. Musíte být především lyžař, abyste je řádně docenili. Kdo sdílí moji vášeň pro lyžování, ten si je přečte rád. 

Můžeš ty knížky v krátkosti představit?

Vladivostop je cestopis o jízdě autostopem přes celé Rusko až do Vladivostoku. Proto Vladivostop. Knížka vyšla v roce 2010 vlastním nákladem. Je to stopařský bestseller a inspirativní čtení. Někteří čtenáři dokonce po přečtení knihy odfrčeli směrem na východ. Jasanové básně - to je vlastně taková encyklopedie lyžování ve verších. Vyšla předloni a já se bavím tím, že občas básně recituji lyžařům přímo ve stopě.  Obě knížky mají neotřelý design, spolupracovala jsem vždy se zajímavými kreativci, takže jsou to taková malá umělecká díla.

Procestovala jsi kus světa. Jižní Ameriku, Rusko, Čínu, Írán atd. Potkala jsi na svých cestách někoho, kdo tě nějak významně ovlivnil? 

U jezera Rewalsar jsem se letmo setkala s Dalajlámou, což bylo samozřejmě krásné a v kontextu mých zkušeností z cestování po Tibetu také smutné. Ale mnohem více si vážím opravdových přátelství, která na cestách nebo v souvislosti s mým cestováním vznikla. Mám řadu dobrých přátel mezi horolezci a čerpám z toho inspiraci pro své počínání.

Lézt na sedmitisícovky je bezpochyby velké odříkání. Ty máš na kontě už čtyři - Chan Tengri, Pik Korženěvská, Pik Komunismu a Pik Lenina. Co ti na expedicích chybí nejvíc?

Nějak zvášť tam nahoře netrpím. Materiální věci nepostrádám, ráda se uskromním. Na druhou stranu, když se člověk rozhodne trávit každé léto někde na ledovci, logicky tím přichází o další příležitosti, které jsou minimálně stejně lákavé. Když ležíte týden zaseknutí ve stanu a nemůžete se hnou z místa, objeví se myšlenky, jestli to celé dává smysl a jestli by člověku nebyli líp třeba u Lago di Garda. Zvlášť v těžkých chvílích přichází malomyslnost, ale s odstupem času to všechno zase vypadá jinak.

Jak zvládáš zimu? Hlavně na ruce asi. Holky s tím mívají problémy v českých horách, natož pak na sedmitisícovkách v mínus dvaceti.

Jednou jsem měla omrzliny na nohou. Načernalé konečky prstů se nakonec zahojily, ale byla to nepříjemná zkušenost. Od té doby si hodně dávám pozor. Poučila jsem se, koupila jsem si lepší boty. Vybavení je důležité. Poučila jsem se o tom na Sibiři, když jsem zjišťovala, jak místní zvládají krutou zimu. Sibiřané nejsou oproti jiným lidem ničím zvláštní. Prostě se jen umí líp oblékat.

Bylo to tam nahoře někdy takové, že sis říkala: “No, tak tohle když nevyjde, je konec.”

Ve vysokých horách se pohybujete v terénu, který není nijak přívětivý. Svahy jsou lavinézní, často hrozí, že se s vámi utrhne převěj a svezete se s ní do údolí. Nebo když vám vítr bičuje už několikátý den stan, přejete si jen už ať jste odtud pryč. Nejsou to podmínky, které by se daly dlouhodobě snášet. Musíte doufat, že nějak vyklouznete, že vás hora pustí - nahoru nebo aspoň dolů. Riskovala jsem vědomě mnohokrát, ale nikdy jsem nebyla v situaci, že bych opravdu bojovala o holý život. To samozřejmě může také změnit perspektivu.

Chce se ti z těch hor zpátky do civilizace? Do běžného života a každodenního pracovního procesu?

Překvapivě ano. Jsem advokát a moje práce mi dává smysl. Každá práce dává smysl víc než nekonečné zevlování. Cestování nemusí být nutně jen zevling, ale cestovatelský život se po určité době svým způsobem vyčerpá. Když jsem se před lety vracela po roce na cestách domů, záviděla jsem pomalu i čističům bot, že jsou víc užiteční světu než já. Je dobré vědět, proč člověk cestuje, co mu to přináší a co to přináší okolnímu světu. Ve chvíli, kdy už se ten efekt nového, objevného a dobrodružného vytratí, je lepší vrátit se domů.

Když lezeš na hory, zajímá tě jejich historie? Kdo je objevil, pojmenoval, poprvé se pokusil vystoupit na jejich vrchol? Inspiruje tě to?

Zajímá mě hlavně objevování centrální Asie. Fenomenální výprava Alexandra Velikého někam do severního Pakistánu nebo cesta mnicha Fa-Siena do Turkestánu na mě udělaly velký dojem. Také mě baví působení geografických společností v imperiální době a tzv. Velká hra, která se o toto území hrála. K tomu patřily průstupy vysokých horských sedel Karakoramu a Hindukúše, tajné pronikání do uzavřeného tibetského království, cesty známého cestovatele Prževalského a mapování horského terénu v Tian Šanu. Na tom jsem vyrostla a kvůli tomu se do této části světa stále vracím.

Proč lezeš na hory?

Protože se v horách dobře pozná podstata. Lépe je vidět, co za to v životě stojí a co ne. Lezením poznávám sama sebe, své nové možnosti i své limity. Baví mě dát si do těla, pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu, trochu vymrznout a trochu vyfoukat hlavu. Zoceluje mě to, dává mi to odolnost, vnitřní sílu zvládat velké věci s nadhledem a hlavně radost. Vy byste snad nechtěli koukat se na svět shora?

Dneska na kdejaký kopec vede lanovka. Na Pitztalu bagrují kvůli lyžařským zážitkům ledovec. Skoro až na Elbrus tě vyveze rolba a na Everest už chodí spíš jenom ten, kdo má peníze. Přemýšlíš někdy nad tím, jak horám oplatit to, že v nich jako lidé zanecháváme tuhle nesmazatelnou stopu?

Když jsem šla kolem posvátné hory Kailash, na které sídlí bůh Višnu, dozvěděla jsem se od smutných Tibeťanů, že tam chtějí Číňani postavit silnici a občerstvení McDonalds. Nechápu, jak to vůbec může někoho napadnout? Ztrácíme úctu k duchovním místům a k přírodě a tím ochuzujeme sami sebe. Volíme zkratky, pohodlí a krátkodobý zisk. Zvrátit se to dá jen osobním příkladem a výchovou ostatních. Bylo by fajn změnit trend, aby se veselá skromnost zase stala nejvyšší ctností. Nejsem zcela důsledná, ale snažím se alespoň při cestování neškodit a minimalizovat svou stopu a inspirovat ostatní.

A poslední otázka. Kdybys mohla čtenářům tohohle rozhovoru vzkázat jednu jedinou věc, co by to bylo?

Chtěj míň!

"Skoro všichni, kdo se po bouři ocitli na vrcholu, se nevrátili dolů. Z pěti horolezců se do base campu dostal jen jeden. Ostatní zahynuli."

---

Katka Mandulová si svými výkony a přístupem k horám vysloužila podporu našich značek Asolo, Lowe Alpine, Rab a Bridgedale.

Další razítko v cestovním pasu. Další vlaječka na obří nástěnné mapě v obýváku. Další várka fotek na sociální sítě. A další trumf pro konverzace na téma kde kdo byl a nebyl. Ale tohle jsou jenom taková pozlátka na povrchu. V prvé řadě nám cestování zpřehází kolečka ve strojovně - změní životní hodnoty a pohled na svět.

Z domova máme jasnou představu o tom, jak svět funguje, jak se zařizují věci, jak se lidé chovají a jak se máme o sebe starat. Jenže tohle všechno je jenom bublina. Svět je ve skutečnosti úplně jiný a hodně nás o sobě samých naučí.

Stereotypy, předsudky a tolerance

Islám je špatný. Rusové jsou šmejdi. Američani namistrovaní. A černoši mají velký penis. Krom toho posledního, což nemám ověřené, není ani jedno pravda. Jenže žijeme v Česku - monokulturní zemi uprostřed Evropy, kde máme tak nějak zakořeněný strach ze všeho cizího. Ovšem nepodložený strach. Jakmile totiž vycestujete za hranice Evropy, zjistíte, že všude žijí lidé jako my. S docela podobnými radostmi i starostmi. V 99 % případů hodní a dobří. Možná dokonce lepší jak u nás doma. Lidé ochotní, vstřícní a schopní pozvat vás až k sobě domů a starat se o vás jako o váženého hosta.

Že tam ženy chodí zahalené, dětem se nesmí sahat na hlavu a bankovky se zásadně podávají oběma rukama? Je to jejich zvyklost - stejně jako naše pití piva. Respektujme to a přizpůsobme se. Každý jsme se narodili ve svém světě, a ten nás naučil žít podle nějakých pravidel. A jediná správná pravidla pro celý svět neexistují. Existuje jenom tolerance.

Stačí nám opravdu málo

Když se sbalíte do malého batohu a cestujete s ním několik měsíců po jihovýchodní Asii nebo se pár týdnů touláte v Kyrgyzstánu, zjistíte, bez kolika věcí se najednou obejdete. V zemích, kde lidé žijí v plechových chatrčích a děti si hrají se starou plastovou lžičkou nalezenou ve škarpě u cesty, se člověk naučí vážit si toho, co má.

A vlastně... schází nám snad něco? V kontextu úsporného balení a nízké životné úrovně tamních lidí dojdeme ke zjištění, že uspokojení nepřichází s nejnovějším iPhonem. Na zádech jedno dvě čistá trička, kartáček na zuby, foťák, knížku, zápisník a nezbytné horovybavení. Žádné další prkotiny navíc ramena neunesou. A s takovou zkušeností se po návratu domů můžete zbavit poloviny svého oblečení a 90 % kravin z poliček. A možná i těch poliček.

Eko brčka planetu nezachrání

Žijeme si tady v dokonale čistém prostředí. Recyklujeme plasty, nakupujeme bez obalu, pijeme kafe z vratných kelímků. Chvályhodné, ale (téměř) k ničemu. Problematika životního prostředí je mnohem zašmodrchanější, než se na náš středoevropský pohled zdá. Možná by pro začátek stačilo zrušit pravidelný každotýdenní svoz odpadu a nechat ho před domem hnít pár měsíců. Jen abychom viděli, jaká jsme ve skutečnosti čuňata.

Nic proti papírovým brčkům a eko taškám z Lidlu. Každá kapka dobrá. Ale když se vám ve vlnách vietnamského moře neustále otírají o tělo plastové pytlíky, zjistíte, že z Česka planetu nezachráníte. Vysbíráte kus pláže a po dalším přílivu jako byste nic neudělali. Thajec dopije kolu a flašku zahodí do křoví. Podle barvy indických řek poznáte, jaká barva textilu je zrovna v módě. A viděli jste Aralské jezero? Neviděli. Protože tohle kdysi čtvrté největší jezero na světě z 90% vysosli kvůli zavlažování bavlny. Říká se tomu ekologická katastrofa.

Jakmile tyhle problémy spatříte na vlastní oči, začne vám vynechání plastového víčka u kávy s sebou připadat jako totální marginálie. A možná začnete hledat jiné cesty, jak přispět k záchraně planety. Třeba si tu kávu nekupovat vůbec.

Jste čistí, jak příroda káže

Večer se opláchnete u pramene nebo ve sněhu na ledovci. Vaše kůže se před spaním obejde i bez tělového mlíka. A až slezete z hor do údolí, dáte si důkladnou koupel v řece. A světe div se! I bez mýdel a šampónů budete mít tělo čisté a vlasy zdravé. Příroda naše tělo navrhla dokonale a obyčejná voda k hygieně absolutně stačí. Na cestách i doma. Mýdla kůži vysušují, takže pak potřebujete to tělové mlíko. A co vaše tělo přijímá, to taky vylučuje. Proto, nejíte-li průmyslově zpracované potraviny a jiné nechutnosti, nesmrdíte.

I ten čistý horský vzduch má blahodárné účinky na zdraví. Lepší jak celý farmaceutický průmysl. A po pár týdnech stravování na ulicích v Asii a spaní se šváby, vám přestane vadit, když vám kus rohlíku spadne pod skálou na zem a u stropu se vám uhnízdí pavouk. Vždyť je to příroda a trocha špíny je pro posílení imunity potřeba.

Stud, sebedůvěra, samostatnost

Ať už v ulicích Phnom Penhu nebo uprostřed Kavkazu, nejspíš se tam neobjeví nikdo, kdo vyřeší problémy za nás. Je potřeba otevřít pusu a vzít osud do vlastních rukou. Lidé jsou všude milí - obzváště k cizincům v nouzi - a i když neumíte jejich jazyk, není to problém. Ruce, nohy a gesta fungují po celém světě. A tam nahoře v horách, kde si musíte poradit úplně sami? Tak snad nevyrážíte úplně bez zkušeností a teď nastal čas převést je do praxe. Jenom žádné hrdinské skutky.

Cestování člověka otrká. Naučí vás oslovovat cizí lidi, což se pak může hodit i na nějakém českém večírku. Dodá sebedůvěru a naučí samostatnosti, která v naší společnosti začíná být docela raritním ukázem.

Ne tak rychle, prosím

Dva dny dřepíte ve stanu a čekáte na lepší počasí. Vegetíte u rodinky v jednom ze čtyř obydlených domů uprostřed Kavkazu - bez vody a odříznutí sněhem od civilizace. Vaší jedinou starostí je, co budete jíst, kde budete spát a jestli vám bude teplo. Touláte se po Thajsku, kde čas je veličina relativní a kdy pojede vlak nikdo neví. A nikdo to ani neřeší. Prostě pojede. Někdy. A pak přistanete zpátky v Praze - mezi těmi šílenci, co utíkají po eskalátoru, aby už už stáli ve frontě na Brno.

Uf! Přidáte se? Ne? Možná vás cestování naučí hodit se do klidu i doma a smířit se s tím, že se můžete hnát, jak chcete, a stejně to nikdy všechno nedoženete. Leda tak infarkt myokardu - si uženete.

Takže? Asi cestujte, dokud můžete!

Tam venku se vše připravuje na válku. I tady - ve stínu věže Scrabo Tower postavené jako pomník lorda Londonderryho - se smráká na horší časy. V továrně na výběžku Strangford Lough nedaleko severoirského Belfastu zatím všechno funguje v zajetých kolejích, ale ve vzduchu je cítit napětí. List nástěnného kalendáře ukazuje srpen 1914.

Německá vojska obsadila neutrální Belgii a po boku Francie a Ruska vstupuje do války taky Velká Británie. Následující čtyři roky se v městečku Newtonards budou vyrábět především ponožky pro vojáky směřující na frontu.

To je Eirinn. Už 40 let plete ponožky

Od té doby uplynulo více jak 100 let a v jedné a té samé továrně nedaleko Belfastu se stále rodí ponožky Bridgedale. Změnilo se za tu dobu hodně. Cinkání pletacích jehlic nahradilo pravidelné cvakání automatických strojů. Objevily se nové materiály jako merino vlna. Typické černé a šedé vlákno nahradily veselé barvy. A Eirinn všechny tyhle změny pamatuje. Už po 40 let - každé všední ráno - vyráží z nedalekého Dundonaldu do Newtonards vyrábět jedny z nejodolnějších ponožek na světě.

A Eirinn není zdaleka sama. Osobností, co v Bridgedale pracují 40 a více let, najdete v továrně hned několik. Svou práci tak znají opravdu dokonale a jejich dlouholeté zkušenosti se promítají do každého páru ponožek.

3.528 km ve dvou párech ponožek

Appalachian Trail – nejstarší dlouhý trail na světě. Petr Kosek se v roce 2018 vydal na čtyřměsíční pouť přes 14 amerických států, při které nastoupal a sklesal neuvěřitelných 140 výškových kilometrů. Jenom se dvěma páry ponožek Bridgedale. A používá je ještě dnes.

Bridgedale se totiž vyrábí úplně jinak než většina dalších ponožek na světě. Přírodní vlákno - nejčastěji merino vlna - se nejprve obtočí odolným vláknem syntetickým a teprve poté se z této kombinace pletou ponožky. Vzniká tak hustý a neskutečně odolný úplet, který ani po několika tisících kilometrech v nohách neprošoupete.

Opravdu do konce života?

Ano, opravdu! V Newtonards si za svými ponožkami stojí a doživotní záruka na každý pár budiž toho důkazem. Napadlo by vás třeba, že ponožku nejprve pletou o polovinu větší než produkt, který se vám dostane na nohu? Teprve po opakovaném praní v páře a tvarování na kopytě získávají ponožky výslednou velikost. Díky tomu se vám nesrazí ani o píď.

Navíc každý pár projde před cestou do obchodů ruční kontrolou. Takové věci se tam dějí.

Týden a pořád nic. Žádný zápach

Celý den na nohou. Večer postavíte stan, uvaříte v ešusu večeři a zalezete do spacáku. A další den nanovo. Kulisy kolem vás se mění, ale ponožky na nohou zůstávají. Pořád jedny a ty samé. Už týden. Stačí je akorát večer nechat vyvětrat na kameni a pak opět vklouznete do ponožek bez jakýchkoliv následků dlouhého pochodu. Zůstávají měkké a nezapáchají. Díky přirozené antiseptické, antimykotické a antibakteriální vlastnosti merino vlny.

A teď řekněte sami - kolik párů ponožek můžete používat 10 let? O jedněch takových víme.

Neřešíte nic. Jenom to, kde si večer postavíte stan, co budete mít k večeři, jestli tam najdete vodu a zda v noci nezmrznete. A nic víc v hlavě nemáte. Snad občas nějakou vzpomínku na domov. Jinak se staráte jen o naplnění těch nejzákladnějších lidských potřeb. A pokud přemýšlíte, co to právě proudí vaším tělem, tak to je život.

Zrodilo se to, jako takový ten spontánní nápad, kdy si řeknete: "Tak jo, Kyrgyzstán! To zní dobře, doma mě nic nedrží, jedu!" A koupíte letenky. A až pak si pořídíte průvodce, kde už na druhé stránce zjistíte, že v půlce května se do Kyrgyzstánu vůbec nejezdí, protože v horách leží mraky sněhu a panuje tam neskutečná kosa. Co by tam kdo dělal. Jenže právě tohle byla ve finále naše výhra. Pokud je totiž Kyrgyzstán považován za divokou zemi, tak v tomhle období byl ještě divočejší. Ještě opuštěnější. A ještě krásnější.

Náš plán? Nic neplánovat

Protože ono to všechno přijde samo a plány existují stejně akorát proto, aby Boha rozesmály. Nebo spíš Alláha, tady v Kyrgyzstánu. Takže v pět ráno v příletové hale v Biškeku ještě pořád nemáme páru, kam z letiště vyrazíme. Tím pádem na nás ti taxikáři dorážejí marně. Děkujeme, nevíme. Nemáme plán. Nemáme ho ani o dvě hodiny později, když nás polomrtvé po probdělé noci zpovídá další taxikář v jeho oblíbené kavárně, do které nás s vidinou tučného zisku na dvou zmatených turistech zatahuje. A plán nemáme ani žádné další ráno po dva týdny v téhle úchvatné zemi. Jen nějakou představu a spoustu příležitostí, které nás vždy dovedou k těm správným zážitkům.

Takže se v té kavárně rozhodujeme vyrazit do údolí Ala Arča hodinu a půl od Biškeku. A samozřejmě, že nás ten taxikář hned pořádně natahuje. Ostatně jako každý první taxikář, kterého v nějaké nové zemi potkám.

Žlutý hotel ve 4000 metrech

Kdyby bylo na mně, dám mu pět hvězdiček. Ale tady hodnocení na booking.com nesbírají. Čtyři lůžka asi nejsou dostatečnou kapacitou pro zařazení do nabídky. Parkování je možné jen o 1800 výškových metrů a 1,5 dne pochodu níže. Datové pokrytí mají mizerné a topení funguje, jen když svítí slunce. A navíc se tu usadily myši. Nic pro dámičky. Kromě těch dvou, co visí na zdi. Bohužel ani pod jejich dohledem se mi nespí nikterak úchvatně. Chybí kyslík. Bolí mě hlava. A nohy. Prášek na spaní nefunguje ani jako placebo. Zabral až Ibalgin ve čtyři ráno.

Ale stejně to bylo krásné tady přespat - v Hotelu Korona. Obklopení horami. Sněhem, ledem a prázdnotou. Ráno vzdáváme výstup na stejnomenný vrchol nad námi. Počasí nám do toho háže vidle. Pokoušíme tedy zdánlivě snazší masív Pik Boks na druhém břehu ledovce, ale vystupujeme jen strmým žlabem plným spadlých lavin do sedla a tam se dáváme na ústup. Mixový hřeben v mlze a chumelenici není zrovna dvakrát lákavý. Mizíme do údolí. Ve sněhu, dešti, zimě. Večer rozděláme ohýnek a usušíme se.

Tak nevím, jestli ten stan vydrží

Ještěže jsme kolem něj vyskládali tu kamenou bariéru. To byl jen takové krátkodobé prozření, že by se to mohlo v noci hodit. A teď, když nám vítr lomcuje s tropikem a budí nás ze spánku, mi už není líto, že jsem si při stavění kamenů mezi ně skřípnul ukazováček. To přebolí. Hlavně aby už ten vítr ustal.

Zabalení ve spacáku čekáme až téměř do osmé hodiny, kdy se stanu dotýkají první sluneční paprsky, které přelézají hřeben hor nad námi. Čas posnídat a vyrazit. Jdu pro vodu. A hele... říčka zamrzla! A já si říkal, že v noci byla docela zima. Aby ne! Jsme ve 3050 metrech, obloha je totálně vymetená a kousek nad námi už začíná hranice sněhu. Však on nás výstup do sedla pod vrchol Elektro zahřeje.

A zahřál. Grrr! Ve sněhu se nedá jít. Je tak mokrý a měkký, že se co pár kroků boříme po pás. To jsem nezažil. Takže musíme stoupat sutí. Ujíždím. Klopýtám. Proklínám. V sedle to balíme. Raději než tohle, tak si užijeme poslední dvě hodiny sluníčka u stanu. V šest už stejně zalézáme do spacáku. A vyklubeme se z něj zase až další den v 8 ráno.

A tyhle koně jsou všichni...?

"No, na maso. Byznys. Charašo?" Ach jo. Taková romantika to doteď byla. Patnáctikilometrové údolí, 150 volně se pasoucích koní... a oni je tu chovají na maso. Nejhorší na tom je, že ani nemůžu říct, že bych to nikdy nedal do huby. Protože je dost pravděpodobné, že v předchozích dnech strávených v údolí jsem se koňskému masu nevyhnul. Dávají ho do všeho. Ale to zkvašené koňské mlíko zkoušet nebudu. Bych se pos...

Dnes končíme v Bivaku Sirota na hranici lesa ve 3000 metrech. A překvapení na konec dne - není tady voda. Normálně asi bývá, ale protože jezero Alakol, ležící 600 výškových metrů nad námi, je ještě celé zamrzlé, neteče v kamenném korytě nic. Krčí se tady - schovaný před slunečními paprsky pod kořeny stromu - jen zhruba metrový kus tvrdého ledu. Narovinu - úplně vábně to teda nevypadá. Ale to převaříme, přefiltrujeme a při nejhorším zavřeme oči. A alespoň ten cepín nevláčíme zbytečně. Bez něj bychom ten jediný kousek vody tady v zemi nikoho mohli leda tak olizovat. Fuj!

Když se druhý den kolem poledne rozhlížíme v ohromném zamrzlém kotli jezera Alakol a marně hledáme tu zářivě modrou hladinu z pohlednic, začíná sněžit. Zase. Odcházíme. Teď už chumelí. Dole bude asi pršet. Ach jo. Zase budeme balit mokrý stan. Sestupujeme. A v údolí pršet nebude. Bude tam taky sněžit. Tak snad se večer alespoň zahřejme u ohýnku...

Chce nás zabít jídlem

Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč to do nás ta ženská pere horem dolem. Vždyť už to jídlo přepadává na zem přes okraje stolu. Jestli jsme v uplynulých deseti dnech strádali na instantní pytlíkové stravě, tak během tohohle večera u místních doma ty kalorie rychle nabereme zpátky. A to paní domácí neví, že nás už v poledne zatáhla banda dětí z Karakolu do jurty, kde jsme se s nimi přecpali k prasknutí. Prostě nás chtějí zabít jídlem. Na druhou stranu - neskutečně dobrým jídlem z čerstvých surovin posbíraných ze záhradky a od sousedů. Se toho nedotkněte...

Poslední dvě noci před návratem do Biškeku trávíme u místní rodiny na břehu jezera Issyk Kul. Děti si hrají s cepínem a karimatkou a s maminkou a babičkou zabředáme do rozhovoru, který je asi tak hluboký, jako když mluvíte se svým psem. Angličtina v Kyrgyzstánu zkrátka není úplně univerzální dorozumívací prostředek. Asi se začnu učit Rusky.

Ráno už zkušeně najímáme maršrutku do Biškeku - tenhle týpek s námi nevydrbe. A rovnýma nohama skáčeme zpátky do zběsilé civilizace. Nevidím moc rozdíl mezi takovým Bangkokem a tímhle městěm. Snad jen ty motorky tady schází. Nevrátíme se zpátky do hor? Tam budeme sami...

"Budeme to taky balit do strečovky?" Blázníš! Tohle musí něco vydržet. Vždyť ty bágly vozí v Himaláji na jacích, tak tomu nějaký pikolík na letišti nemůže ublížit. Nota bene je ta strečovka nehorázně drahá a taky nějaká ekologie přece. No ne?

 

"Fajn, máš recht. Stejně asi dostane v Gruzii pořádně pokouřit, tak ji nebudeme šetřit." Odlet! Uvnitř téhle tašky máme nacpané vše na 10 dní východního freeridování. Lyžáky, lavinovou výbavu, mačky, cepín (jo, i ten se tam vlezl), 30 metrové lano, pár karabin, flašku slivovice, samozřejmě oblečení a taky dost jídla. Celou krabici energetických tyčinek. No, když jsem to měl všechno rozložené doma na podlaze, vypadalo to dost beznadějně. Ale nakonec jsem se vešel. I s rezervou.

Každopádně hmotnost slušná. Jako 20 kg snad nepřekročím. Ale než se s tím z Jeseníků dovleču třemi busy do Vídně... Navíc s lyžema přes rameno, že ano. Člověk fakt ocení, že ta taška má ramenní popruhy a dá se hodit na záda. A docela pohodlně.

 

 

Vítejte v Kutaisi

"Hoši, já myslel, že jedeme na freeride. A tady je počasí na tričko. Tak snad tam nahoře v horách bude líp. Taxi čeká!" Takže Gruzie. Jak vidno, ani Wizzair - nejlevnější z nejlevnějších - se nám do tašek neprokousal. A šlo to i bez strečovky. Stejně si raději ty zipy zamykám k sobě malým zámkem na kód. Když už tam ty očka pro zámek vymysleli.

Takže znovu vytáhnout ramenní popruhy - během letu byly schované ve speciální kapse - tašku na záda a přesedáme do dodávky. Fuj, 6 hodin cesty do hor. Jestli tam teda vůbec dojedeme. "Hej kámo, to byl jen takový povzdech. Klidně s tebou pojedeme celý den. Hlavně už prosím tě nepředjížděj, když za tu zatáčku nevidíš."

 

 

Odjezd na konec světa

2 túry, 3400 nastoupaných metrů, jedny podělané trenky a celou dobu ani noha. Tak takhle jsem si to představoval. Podíváš se na kopec, vybereš si linku, najdeš pokud možno bezpečnou cestu vzhůru a... wow! Prostě boží. A teď je čas vyrazit dál. Náš další base camp leží v údolí nikoho.

Akorát to věčný balení nesnáším. Zrovna jsem se tady tak zabydlel. Naštěstí tohle je rychlovka. Všechno to tam prostě náhážu, zapnu zip a pěkně zformuju čtyřmi kompresními popruhy. No podívejte, jaké mám krásné zavazadlo. Aji ty kravičky v Adishi se o něj zajímají. Ale pozor holky! Lízat můžete, ale nekousat. I když tu tašku byste stejně asi neprokously. Když přežila Wizzair...

 

 

Spíme v podroví. A je to tady boží. Voda neteče. Zamrzla. Zřejmě už v listopadu. Domácí nás hostí u sebe v obýváku. Na lyžích profrčíme uličkami až k baráku do toho našeho malýho pokojíčku. Ani se tady nevybalujeme. Není kam. Takže všechno zůstává v tašce. Ve které se dá naštěstí tak krásně přehrabovat. Líp jak v kdejakým kufru.

 

 

Mám sen...

Nebo jsem spíš měl sen. A bohužel se mi nesplnil - svézt se s lyžema na koňovi. A udělat si u toho super fotku. Bohužel místo koňů tady všichni jezdí dodávkou Mitsubishi Delica. Ono totiž tam, kde by kůň pošel vyčepráním, tohle auto teprve řadí 4x4. Věci máme naházené v kufru, který není pro pět lidí s lyžema zrovna prostorný. Takže zbytek je rozložený po sedadlech. Na kterých zároveň sedíme. Neskutečná cesta. Brodíme. Přejíždíme spadlé laviny. Hrabeme se vzhůru.

Každádně si alespoň představuju, jak by se za ty tři festovní madla na hřbet koně ta moje taška krásně nakládala a přivazovala lanem. Když se s nimi tak suprově háže do dodávek, strhává z pásu na letišti a táhne po schůdcích do toho našeho kamrlíčku v podkroví. Prostě pecka. Už necestuju s ničím jiným.

 

 

Vlakem, busem, dodávkou

S touhle taškou od Lowe Alpine na zádech jsem dojel třemi autobusy a vlakem do Rakouska. S karimatkou, spacákem, malým batohem, lezeckým vybavením a fototechnikou uvnitř. 5 dní se mnou strávila ve Volkswagenu Caddy s lůžkovou úpravou při skialpu v Dolomitech. Taková soukromá skříň, do které namrskáte všechno, hlavně ať to pak zase najdete. A vlakem jsem s ní vyrazil fotit do Liberce. Notebook uvnitř a peněženku a sluchátka po ruce v malých kapsičkách po stranách. Taky dobrý.

Zkrátka, co vám budu povídat. Cestování je radost.

 

 

Prohlédněte si tuhle tašku zblízka >>

 

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!”

 

Ale aby bylo jasno, jestli mi budou mrznout nohy, tak to otáčím a jdu dolů. Žádný hrdinský skutky na tom kopci předvádět nehodlám. Dost na tom, že v tý výšce budu mít co dělat, abych vůbec popadl dech.

A tak jsme vyrazili.

Na Elbrus. Do Ruska. Pegasusem - nejlowcostovější aerolinkou z lowcostových aerolinek.

Hned po přistání v Minerálních vodách nám přítomností ostnatýho drátu, tajnýho s koženou brašnou a místnůstky, kam se za odměnu nechodí, dali jasně najevo, s jakou že zemí máme tu čest. Hoši, neotočíme to radši?

 

 

Naštěstí Osman to zachránil. Náš ruský kontakt hned v autě rozjel pravou khabardsko balkarskou diskotéku a slíbil vodku, pivo, šašlik. A pak nás 10 dní vozil, krmil, hostil a bavil. A taky nám sebral pasy. Však na co pasy, když znáte Osmana a Osman zná všechny.

 

Aklimatizace krát dva

Napřed na Rusko jako takový.

Takže, co jsem za těch prvních 12 hodin stihl pochytit? Krávy jsou běžnou součástí silničního provozu. V autě se zásadně nepoutá, páč tohle přece není Evropa, ale Rusko. Žlutý trubky s plynem tvoří základ místní architektury. A evropská záchodová mísa zabetonovaná v zemi není nic, co by vás mělo udivovat.

 

 

Každopádně co se jídla týká, tak tady je svět ještě v pořádku. Obchůdky sice menší jak u nás trafika, ale to čerstvý ovoce, zelenina a domácí sýry… pecka!

Doplnit proviant a jde se hore.

Aklimatizace číslo dvě.

Třídenní trek s nejvyšším bodem v nějakých 3800 metrech. Na loukách tam nahoře se volně pasou koně a ještě se nechají pohladit. Stezky jsou vyšlapaný jen od těch pár horalů, co tu projdou a kolikrát si cestu musíme hledat sami. Páč ty mužíky tady asi někdo stavěl, jen aby nás nasral.

 

 

Jenže to my se nenecháme. Ani tím celonočním deštěm, co z normálně poklidných horských říček udělal divoké řeky. No, brodili jsme s hodně staženým zadkem.

I jsme trochu bloudili. Víc hlav… je na nic.

 

 

Ale došli jsme. A podemletý silnice a utržený mosty v údolí napovídaly, že jsme si na trek v opuštěných horách nemohli vybrat lepší čas. Ledovce holt tály trochu rychleji, než bývá zvykem.

 

Kudy tudy na Elbrus, prosím?

“Prej neuctivý k hoře. Se podívej na ty Taiwance. Ti pojedou rolbou až na vrchol. Jedeme lanovkou. Na hrdiny si můžeme hrát nahoře.”

Tak stojíme ve 3800 metrech na Garabashi a naše do té doby krásně roztažené hrudní košíčky zase začínají lapat po dechu. Po deseti změnách výstupového plánu máme konečně jasno - vylézt co nejvýš to půjde, aklimatizovat se, přespat na Prijutu 11 a brzo ráno vyrazit k vrcholu.

 

 

První čáru přes rozpočet se nám snaží udělat “pan domácí” na Prijutu: “Mest net!”

Jak mest net, ty tatare? Vždyť jsme ti sem volali.

Nakonec se mest pro nás dva našlo a můžeme pokračovat vzhůru. Množit červený krvinky. A jde to celkem dobře… v těch kolejích vyjetých od rolby. Nad Pastuchovýma skalama otáčíme a jdem dolů. Spát. Nebo se o to alespoň pokusit.

 

 

Hmm, nepovedlo se.

Je jedna hodina ráno a půl hodina spánku před vrcholovým útokem asi nebude ideální. No tak uvidíme.

 

Jdeme na to!

Obouvám mačky, nasazuju kulicha, vycházím ze dveří a... Před barákem blikají dvě rolby a z korby mi mávají sousedi z Taiwanu. Taky “jdou” na Elbrus.

Tohle tě fakt nakopce. Nic no. Jdeme si po svým.

Šlapeme, šlapeme, šlapeme. Už 4 hodiny. “Ty vole, na mapě ten svah nevypadal tak nekonečně dlouhej.” O cepín se opírám jak stará babka a marně přemýšlím, kam jsem založil plíce. Prsty na pravé noze necítím. Sopel mi přimrzl do vousů. A za pozření té sušené meruňky bych zasloužit Piolet d'Or.

 

 

Bacha, rolba!

Dneska už asi patnáctá.

A místo toho, abych těm “horolezcům” mávajícím z korby ukázal prostředníček, tak jim taky mávám. Zasraný palčáky!

Vychází slunko. Konečně ten traverz. Teď už by to měla být pohoda.

Není.

 

 

Furt někoho předcházíme, on pak zase předchází nás a ten kopec snad přes noc vyrostl. Morál je ten tam. Končíme. Otáčíme. Tohle už nás nebaví. A stejně bych se asi za chvilku poblil. Jdeme dolů.

 

Lítost? Zklamání? Kdepak

Mačkat se v davu a nechat na sebe troubit rolby, po tom fakt netoužím. To radši vypadneme na nějakej opuštěnej kopec. Jen tak. Udělat si hezkej večer.

A taky že jo.

Jen co jsme se dali jakš takš do kupy, balíme stan, spacáky a prcháme. Teda prcháme… spíš kulháme. Elbrus nás asi dost vyšťavil. Já navíc s rýmou průběžně polykám jeden stroužek česneku za druhým. Pálí jak čert. A co pálí, to léčí, ne?

 

 

Na louce nad meteorologickou stanicí už sotva pleteme nohama. Nad námi je zase on - Elbrus. Skládám se jak sýkorka po obrně mezi šutry: “Tady končíme!”

Blíží se večer a nikde nikdo.

Až na ty starý telegrafní sloupy. “Hele, neuděláme oheň?”

Soudě podle jejich počtu, jsme asi nebyli jediní táborníci, co měli podobnej nápad. Takže suchá tráva, křesadlo a jak to psali v tom Mladým zálesákovi?

Hoří!

 

 

Ve 3000 metrech pod ledovcem. Všude kolem nás opuštěný čtyřtisícový kopce. Jsme tady úplně sami. Totálně rozbití omotaní kolem ohně. Nejlepší večer mýho života. A ani k tomu nepotřebuju Elbrus. Ráno není kam spěchat. Takže koupačka v jezírku, leháro na sluníčku a kolem poledne můžeme začít balit. Osman už na nás čeká.

 

Do svidaniya, Kavkaze

Po cestě do Minerálních vod nám ještě Osman předvede slalom mezi krávama. Kolem nás po dvou kolech prosviští žigul prchající před policejní hlídkou a z pod stromu mává děvočka za 500 rublů. 150 Kč. Ještěže jsme cestu tam prospali.

Sbasíba, Osman. Bylo to boží.

A teď už pojďte hoši. Nebo nám ještě naúčtujou ty telegrafní sloupy.

 

text a foto: Honza Navrátil

 

 

---

Na tohle jsme se mohli spolehnout

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---

 

Nechte nám tu email a dostávejte dobré tipy do schránky

Leave this field empty if you're human: