Taky jsem měl pocit, že mi v hlavě zní snad tisíc řečí, hotový Babylón, tisíce různých tónů, skřehotavé, pisklavé, hluboké, drsné, vtíravé i kulometné, ale ani jednomu jsem nerozuměl. Jakoby se právě v místě, na němž jsem převaloval svůj zadek, otlačený tvrdou dřevěnou lavicí, sbíhaly všechny hovory z celé, ne příliš veliké místnosti. Myslel jsem, že když si dám pivo, plechovku slovinského Zlatoroga, bude líp. Že spláchnu horkost do chřtánu a otupím. Jenže vystát frontu na pivo znamenalo přešlapovat půl hodiny společně s dalšími upocenci, kteří se tlačili a šťouchali do sebe, a znamenalo to taky nechat na sebe i nadále a ještě o něco intenzivněji lepit odkysličený vzduch a absorbovat všechny ty řeči, co se mísily do nesrozumitelné hatmatilky – s postupující hodinou stále častěji protínané hlasitým a naopak jasně srozumitelným smíchem fyzicky odpravených ožralců. Až to tihle horalové zalomí, začne se nad jejich chrápáním i střecha nadnášet, napadlo mě, když jsem u posledního smraďocha ve frontě ostře změnil kurs a stočil svůj pohled ke dveřím. Vyšel jsem ven z chalupy.
Vzduch. Lahodný čerstvý vzduch. Nasál jsem ho zhluboka a mírně přitom přivřel oči. Mezi víčky zůstala jen malá škvírka. Když mnou ten lahodný příval kyslíku prostupoval, cítil jsem lehké šimrání v zádech, jakoby tělem odshora dolů procházel úzký štěteček na kovovém drátku. Takový, jaký se používá k čištění pípy, vodní dýmky nebo jaký jsme mívali doma v naší žluté kuchyni a mě hrozně fascinovalo, jak se ty štětiny na konci třepou – to mi bylo sedm a máma tím, myslím, čistila vázy. Vzduch. Prázdný a docela čistý vzduch. Žádné hlasy, řehtání, chrochtání, mlaskání, posmrkávání a vrzání židlí po dřevěné podlaze. Vzduch a nad ním vymetené nebe poseté vzdálenými světy. Vzduch a v něm silueta Triglavu. Přál bych si tu být, když se lidé takových hor ještě báli. Když věřili, že se tam nahoře scházejí božstva z říše zemské, podzemské i nadzemské, a tak se až sem, do výšin, odvážili jen kozorohové, kteří měli bůh ví jaký důvod do takových míst chodit, když v hromadách vápencové suti beztak nenašli nic k žrádlu ani k pití.
U kaple nedaleko chalupy se v tom čistém vzduchu vyrýsovala postava. Dívčí postava. Sestoupil jsem po betonových schodech a vydal se jí oslovit. Pod schody mě ale přešla kuráž a vykroužil jsem pozvolný oblouk nenápadně vpravo – krásný výhled na Triglav, že, srabe?
Když jsem se dokochal, pořád tam stála, před barevnými vitrážemi kaple, lehce ozářená měsícem, asi jedna z těch kněžek božích, vznešená služebnice Triglavu. Vydal jsem se ji znovu oslovit. Možná o mně do poslední chvíle vůbec nevěděla nebo byla natolik mazaná, že se otočila teprve ve chvíli, kdy jsem se objevil metr od ní a přemýšlel, jestli ji pozdravit česky, slovinsky nebo anglicky. Slovinsky jsem uměl akorát dobro jutro, takže to z výběru rychle vypadlo. Česky mi to přišlo jako pitomost, protože by mi nejspíš kulový rozuměla a ještě by na mě zírala jako puk a mně by se rozklepaly kolena a utekl bych se z nervozity přilepit zpátky do chalupy. První pozdravila ona. Zopakoval jsem to po ní.
Sedli jsme si do kaple, dýchali ten čerstvý vzduch spolu, ve dvou, koukali na hořící svíčky ozařující svěšené nohy Ježíše Krista a snažili se najít společnou řeč – jazyk. A přestože jsme si nerozuměli, přišlo mi, že si docela rozumíme. Asi to dělal ten její úsměv. Nebyla nejkrásnější na světě, ale když se usmála, musel jsem přivřít oči, jak se jí zpod drobných růžovoučkých rtů rozzářily zuby srovnané vedle sebe jako podle vodováhy. Zeptal jsem se jí, jak se slovinsky řekne hezká holka – trapák. Ale ona dělala, že to je asi roztomilé, nebo se jí to možná opravdu líbilo, nevím, ukázala mi zase ty své krásné zuby, přivřel jsem oči a když z kamenných zdí kaple odtekl její nebeský úsměv, řekla mi, že lepa deklica. Řekl jsem jí, že je lepa deklica – trapák. I když teda musím narovinu přiznat a přiznal jsem to také jí, že česká hezká holka zní minimálně stopadesátšestkrát líp. Lepa deklica mi znělo jako dekl od zaprášené popelnice nebo poklice od Škodovky, což rozhodně neevokovalo nic hezkého. Ale jí asi ano. Jmenovala se Adriana a zase se usmála.
O hodinu později jsme oba opět stáli u těch dveří, zpoza kterých se k nám dral ten upatlaný vzduch a alkoholem dobře podlitý kravál. Zeptal jsem se jí, jak se řekne dobrou noc, popřál ji lahko noč a ona mi popřála to samé. Chtěl jsem ji políbit, ale dveře se za ní zavřely dřív, než vybledlo světlo jejího úsměvu.
Uvnitř hrála harmonika, ožralci už nemluvili, jenom souvisle hulákali nesouvislé tóny a hrkali židlemi, z čehož mi okamžitě začalo cukat pravé oko. Za ani ne šest hodin jsem měl vstávat a odvést své čtyři klienty na Triglav a bylo mi jasné, že budu vyrážet nevyspalý, protože v tomhle ulepeném baráku mi ani špunty nepomůžou. Navíc jsem si je stejně nechal doma.
Ve 4:30 ráno zazvonil budík a donutil mě vytáhnout si z uší natrhané kousky papírového kapesníku. V chalupě vládlo totální ticho. Lákalo mě alespoň pořádně prásknout dveřmi od pokoje, abych ty svině ožralý, co mě nenechaly v noci spát, tentokrát probudil já. Ale ony by to beztak nezaregistrovaly, právě proto, že byly tak ožralý, a kdoví proč, vzpomněl jsem si na rodiče, kteří ze mě chtěli mít slušného člověka. Bohužel – chvála Bohu, zdá se, že se jim to podařilo. Potichu jsem za sebou zaklapl dveře a o dvě patra níž jsem šlápl do mazlavého koláče, který potmě pod posledním schodem nešel minout. Když mi došlo, v čem mi pravá bota čvachtá, málem jsem přidal druhou porci. Otřel jsem si obsah žaludku jednoho z těch ožralů do suti před chalupou, rozsvítil čelovku a zavelel k odchodu. Vytočený a unavený.
Adriana musela vyrážet chvíli po nás, protože ve chvíli, kdy jsme se ze závětří pod vrcholem sbírali k sestupu, zahlédl jsem, jak ji nějaký chlapík před plechovou raketou na nejvyšším bodě Triglavu, chloubě a symbolu Slovinska, plácá po zadku zauzlovaným kusem špagátu, jakým se běžně vážou lodě k přístavnímu molu. Když skončil s Adrianou, začal plácat zase dalšího v pořadí, tentokrát chlapa, takže jsem usoudil, že to nejspíš nebyl zvrhlík, co rád plácání po zadečku, ale křtitel všech hrdostí naplněných Slovinců, kteří v jeho doprovodu poprvé v životě vystoupili na Triglav. Když se Adriana otočila naším směrem, usmál jsem se na ni a vymrštil svou pravou ruku do nejvyššího vzduchu, do jakého to jen ve Slovinsku lze. Udělala to samé a pak jsem ji už nikdy neviděl.
Sestupovali jsme a proti nám se motali upocení a ulepení ožralci se zarudlýma očima. Když jsme je míjeli, jeden z nich začal zvracet.
Triglav byl poblitej,
ale Adriana –
lepa dívka.
Náš tip
