To místo představovalo poslední bílý prostor na mapě Spojených států. Nikdo se neodvážil po řece Colorado mezi ohromné skalní stěny, z nichž pouštní slunce vytvářelo nelítostnou žhnoucí pec. Už o tři sta let dříve do těch končin nahlédl conquistador Francisco Coronado a prohlásil je za neprůchodné. A také pozdější američtí přistěhovalci se raději od takového místa drželi dál – co by také na neúrodné a vyprahlé arizonské půdě hledali? Pouze major John Wesley Powell, hrdina občanské války, našel v cestě do Velkého neznáma další smysl svého života.
Možná už byl znuděný každodenní rutinou na Illinois Wesleyan University, kam po ukončení vojenské služby nastoupil. A možná také toužil zapsat své jméno natrvalo do historie. A tak 13. srpna 1869 vplul, společně s dalšími osmi muži, do útrob Grand Canyonu.
Toho brutálně horkého dne naposledy uvázali své lodě na břehu světa, který ještě znali. To všechno dál už představovalo nekonečný sborník otázek. Netušili, co na ně řeka Colorado chystá. A mohlo to být cokoliv – strmé vodopády, divoké peřeje a z nich vykukující obludné balvany, úzké kanály plné rozbouřené vody a nad tím vším strmé stěny, které jim v případě potíží neumožní uniknout do snad ještě nehostinnějších planin vysoko nad nimi.
Powell se pro svou výpravu snažil získat finanční podporu od americké vlády, ale pro Kongres nemělo tohle hazardování v oblasti bez komerčního užitku jakoukoliv hodnotu. Půda tam byla neúrodná a navíc po vyprahlém písku stále proháněli své koně nespoutané indiánské kmeny. Výměnou za příslib vědeckých vzorků a dat získal nakonec John Wesley Powell peníze od Illinois Historical Society, americká armáda darovala vojenské příděly na deset měsíců a železnice Union Pacific pro něj z Chicaga do Green River dopravila zásilku čtyř dřevěných člunů. Do posádky se mu podařilo naverbovat další veterány občanské války, lovce a trapery, kteří věděli, jak přežít v divočině. Nikdo z nich ale neměl zkušenosti se sjížděním peřejí. To přineslo problémy už pouhé dva týdny po vyplutí z Wyomingu. V místě, které Powell později příhodně pojmenoval Disaster Falls, strhl proud řeky posádku jednoho z člunů do peřeje plné kamenů. Člun se převrátil a rozlomil napůl. Všichni přežili, ale třetina cenných zásob a jedno z plavidel bylo ztraceno dříve, než se vůbec přiblížili k bráně Grand Canyonu.
Angličan Frank Goodman se po této události rozhodl výpravu opustit. Nicméně Powell o pokračování cesty nepochyboval. I když ani další věci nešly podle představ. Přestože čluny před výpravou upravili tak, aby se voda nedostala k nákladu jídla a střeliva na palubě, jejich příděly byly čím dál více promáčené. Chleba plesnivěl a zbraně se ukázaly jako téměř zbytečné – ve vyprahlé krajině jen ztěží zahlédli jiného živého tvora, kterého by zastřelili a snědli. Aby se vyvarovali dalším pohromám v peřejích, vynutil si Powell, aby přesouvali čluny zavěšené na lanech po stranách kaňonu, což postup jen a jen prodlužovalo a obíralo muže o zbytky sil a odhodlání. To zase vedlo k hádkám a rozepřím. A dokonce ani v noci jim nebylo dopřáno klidu, při kterém by nabrali energii do dalšího dne. Nedostatek pláží pro táboření je často zahnal na skály, kde se krčili v sedě – jen aby se už dočkali rána.
„Lodě jsou zcela neovladatelné,“ zapsal si John Wesley Powell 15. srpna 1869 do svého deníku. Tři sta metrů vysoké stěny, které se tyčily nad jejich hlavami, způsobily, že deset můžu bylo naprosto odevzdáno napospas řece Colorado. Postihl je boj o přežití. Přitom nejzákeřnější úsek na jejich příchod teprve vyčkával.
Separation Canyon. Tak pojmenoval Powell děsivé, temně žulové stěny, o které se za mohutného hřmění rozrážel proud Colorada a roztříštěná voda se pak v kapičkách vířila vzduchem všude okolo. Téměř se neslyšeli. Rozbouřenou řeku museli překřičet. Po třech měsících od vyplutí z Wyomingu, když byli vystaveni tomu nejděsivějšímu, co dosud před sebou spatřili, rozepře mezi členy výpravy vybublaly na hladinu v plné nahotě.
Oramel Howland přesvědčoval Powella, aby výpravu ukončil – prosil jej, aby kvůli své posedlosti nehnal celou posádku do chřtánu smrti. Ve stěnách dokonce objevil slabinu, která je měla propustit z kaňonu do pouště. Po sto dvaceti kilometrech pochodu by se pak dostali do nejbližší mormonské osady a snad by i přežili. Ale Powell tušil, že konec kaňonu už se blíží. A tak blízko cíle to nemohl vzdát. „I kdyby se mnou zůstal jen jeden z vás,“ řekl mužům, „budu pokračovat dál!“ Nakonec jich s Powellem zůstalo šest. Pro Howlanda už ale bylo nemyslitelné nastoupit do člunu – takovou v něm Separation Canyon vyvolával hrůzu – a společně se svým bratrem Senecou a Williamem Dunnen opustili výpravu a začali se škrábat stěnami zpátky na svět. V tu chvíli zbývalo do závěru Grand Canyonu šedesát kilometrů z celkových čtyři sta padesáti a jen dva dny plavby do klidnějších vod. To ale netušil John Wesley Powell ani Oramel Howland.
Šestice můžu se naskládala do dvou člunů – třetí nechali na místě s částí zásob jídla a munice pro muže, kteří se vydali svou cestou – a s překvapivou lehkostí překonali první peřeje. Separation Canyon však svou záludnost toho dne ještě ukázal. Když se pokoušeli spustit jeden ze člunů kolem peřejí na laně – jako to během výpravy dělali do úmoru snad už tisíckrát – strhla plavidlo mohutná vlna a s ním vzala i expedičního kronikáře George Bradleyho. Člun mizel a zase se vynořoval z pěnících se vod, které si s ním pohrávaly jako s dětskou hračkou. S hrůzou zírali ostatní tím směrem, ale Bradleyho nespatřili ani jednou. Když člun zmizel pod hladinou naposledy, vynořil se místo něj po chvíli Bradley, mával na ostatní svým kloboukem a křičel tak, že se jeho hlas ještě několikrát poté odrazil od stěn kaňonu – právě přežil svou smrt. A výpravě zůstalo jedno jediné plavidlo.
Když ale následujícího dne, v neděli 29. srpna 1869, John Wesley Powell a jeho muži propluli okolo Grand Wash, věděli, že už je nečeká nic zlého. Po více než třech měsících dorazili na konec své historické cesty, zatímco svět okolo je dávno považoval za mrtvé. Na dřevěných člunech, které původně sloužily říčním převozníkům, vybarvili další díl na mapě světa.
John Wesley Powell se do Grand Canyonu vydal ještě jednou – v roce 1871. Tentokrát už za podpory vlády USA a s fotografy, kteří celou oblast zmapovali. V 70. letech 19. století se stal mužem desetiletí. Cestoval s přednáškami po Americe, založil organizaci United States Geological Survey a neúnavně podporoval ochranu Grand Canyonu.
Ode dne, kdy Oramel Howland, jeho bratr Seneca Howland a William Dunn opustili výpravu, o nich nikdo neslyšel. Nejspíš je zavraždili mormonští osadníci, kteří si je spletli s vládními agenty lovící zločince ze sekty náboženských fundamentalistů.
Do Grand Canyonu se v dnešní době vydává 20000 lidí ročně – s profesionálním průvodcem na motorizovaných gumových člunech, které celý kaňon překonají za jeden až dva týdny. Peřeje Separation Canyonu nicméně ve 30. letech 20. století pohřbilo jezero Mead, a tak jen málokdo zažil ty nejextrémnější vody Grand Canyonu jako John Wesley Powell a jeho expedice.
Náš tip
