Čtyři dny a čtyři noci. Z dřepění na tom miniaturním prostoru skalní kazatelny, která se uprostřed bouře navíc svažovala do hlubin, bolel každý sval. Když se ale ráno rozednilo, obloha byla konečně jasná. Nicméně cesta do bezpečí vedla pouze směrem vzhůru. Přes chyty a stupy, které museli vždy nejprve vyhrabat zpod vrstvy napadaného sněhu, a skálu, kterou navrch pokrývala ledová glazura. Jen vědomí, že musí rychle pryč, aby si zachránili životy, jim dodávalo sílu pokračovat. Nakonec Willo Welzenbach – v zoufalém útěku s Willy Merklem – překonal i tuto hradbu. Takové trápení ale nebylo pro jeho horolezecké počínání zdaleka typické – jeho výstupy byly kromě této jedné příhody prosté dramatických událostí. Willo Welzenbach nastupoval do alpských stěn vždy jen s krajní opatrností a raději ustoupil, když se mu podmínky nezdály přívětivé.
Willo Welzenbach byl vůbec tak trochu jiný horolezec. Nebyl to žádný „lezecký povaleč“ nebo „wanderkind“, který by šlapal přes Alpy na kole, aby se dostal k vysněným stěnám. Studium stavebního inženýrství na Technické univerzitě v Karlsruhe a následná pozice technického inženýra v mnichovském dopravní podniku ho ušetřila od finančních starostí – dokonce i během velké světové hospodářské krize, která vyhnala na chodník kde koho. A přestože velkou část týdne trávil nad plány a výkresy, dokázal o víkendech přelézat alpské stěny, pod kterými jiní jen opatrně našlapovali.
Hodina štěstí
Opakování Dülferových cest ve východní stěně Fleischbanku, západní stěně Totenkirchlu, východní stěně Lärchecku nebo třeba v jižní stěně Schüsselkarspitze v roce 1923 – to je jen výsek z lezeckého deníku tehdy třiadvacetiletého studenta. Na jaře téhož roku totiž vylezl také na několik čtyřtisícovek v masivu Monte Rosa a v Bernských Alpách a nakonec se se svým alpským učitelem – jak Hanse Pfanna sám nazýval – pustil i do náročnějších výstupů ve Walliských Alpách. Ale to pořád nepředstavovalo vrchol onoho léta. Tím se stal až hřebenový přechod z Matterhornu na Dent d'Hérens. A právě během tohoto tažení vyzval Welzenbacha jeho partner na laně – o nebývalých třicet dva let starší a na jedno oko slepý Fritz Rigele – aby se společně vypravil pod dosud nedobyté blyštivé brnění ve skupině Grossglockneru – pod severozápadní stěnu Wiesbachhornu.
Jenže severní stěnu Wiesbachhornu zalila staletí vývoje ledem a přelézt něco takového znamenalo ovládnout techniku, která v té době nebyla zdaleka běžná. Fritz Rigele si ale nechal v Saalfeldenu ukovat pomůcky, které jim měly postup v takovém terénu usnadnit – vůbec první ledové skoby, osmnáct až dvacet centimetrů dlouhé. A snad i díky Rigelemu vynálezu si Willo Welzenbach připsal svůj první velký ledový prvovýstup, který dával tušit, v jakém terénu bude jednou vládnout. Krom toho ale také poznal, že odvážné horolezectví vyžaduje i notnou dávku štěstí. To když se hodinu poté, co opustili vrchol hory, prohnala trasou výstupu ohromná ledová lavina. Hodina. Tak malý byl rozdíl mezi životem a smrtí.
Šestý stupeň
Snadné – střední – obtížné – velmi obtížné – extrémně obtížné. Tak vyjadřovala náročnost horolezeckého výstupu pětistupňová škála, kterou v roce 1913 zavedl Hans Dülfer. Když ale Willo Welzenbach přijal v roce 1925 úkol předělat zastaralého horolezeckého průvodce po pohoří Wetterstein a při svědomitém mapování dosud existujících výstupů zvládl uskutečnit také čtrnáct výstupů nových, vlastních, vyhodnotil, že pět Dülferových stupňů už zdaleka nepostihuje všechny obtíže, jakých horolezci více než dvě desetiletí po jejím zavedení dosahovali. Tak poprvé ohodnotil výstup stupněm VI a zavedl novou – Welzenbachovu – stupnici, která přetrvala až do sedmdesátých let.
A přestože byl tedy rok 1925 kvůli práci na průvodci především rokem Wettersteinu, zvládl se Willo Welzenbach podívat také do ledových stěn západních Alp – a především pak do ohromné, třináct set metrů vysoké severní stěny Dent d'Hérens – kde opět přišly ke slovu nové Rigeleho ledové skoby. Welzenbach byl ovšem sám k sobě tvrdý a skoby používal zásadně jen k jištění – nikoliv k postupu vpřed. Jako by snad předběhl svou dobu. „Počítá se nejen to, čeho je dosaženo, ale také to, jak je toho dosaženo,“ říkával Willo Welzenbach, pro kterého činy znamenaly vše a sláva nic.
O rok později to ale s jeho lezením vypadalo bledě. Vylezl sice na dalších asi sto dvacet vrcholů a hlavně jeho podzimní turné ve skupině Glockneru, při kterém s Karlem Wienem během několika dnů zdolali severozápadní stěnu Klockerin, severní stěnu Eiskögele a nakonec také severní stěnu samotného Grossglockneru, vyvolalo zasloužený obdiv. Jenže v létě si také vážně vykloubil rameno a pak se na konci října roku 1926 do jeho pravé paže zavrtala silná bolest. Celé měsíce ho pronásledovala kostní tuberkulóza, na jejímž konci mu pravý loket dočista ztuhl. A k takovým omezením nejsou strmé skalní stěny blahosklonné. Měl tedy skončit s lezením? Teď, když podle svých slov „dosáhl hodnot, díky kterým stojí za to žít a které dávají existenci trvalý smysl?“
Boty do hor
Ledový papež
Člověk má přece čtyři končetiny. A pokud správně nefunguje jedna paže, musí o to lépe pracovat nohy. Tělesná vada se tak u Willo Welzenbacha rozvinula zvláštním způsobem a vyklíčila v novou schopnost nebývale dobře využívat v ledových srázech jistého postoje na nohou, což pak ulevovalo oslabeným pažím. Ztracené sebevědomí rychle získal zpět ve žlabu Pallavicini-Rinne na Grossglockneru a při výstupu Brenva-Flanke na Mont Blancu. Na jaře 1931 sice kvůli nebezpečí lavin ztroskotal pokus o severní stěnu Ortleru s Willy Merklem, ale v prvních červencových dnech už noviny referovaly o tom, jak Welzenbach a Merkl po čtyři dny visí v oné – do bouře zahalené – severní stěně Grands Charmoz.
Ani tímto „pokáráním“ od samotných hor se ale Willo Welzenbach nedal zlomit a dál vzhlížel k tomu nejčistšímu stylu lezení a s minimem vybavení: „Pokud si s sebou berete bivakovací výbavu, pak ji také využijete,“ říkával. V hlavě se mu tou dobou také promítaly štíty nejvyšší – vrcholky samotného světa – hory, co sahají až nad mraky – do vzduchu, ve kterém člověk stěží popadá dech. Jenže právě trocha toho štěstí pro takovou výpravu scházela. Už v roce 1928 nemohl kvůli té proklatě zatuhlé ruce vycestovat do Pamíru a stejně tak ani o rok později na třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu. Až v roce 1932 to vypadalo, že vyrazí – a rovnou jako vedoucí expedice – za prvním výstupem na osmitisícový Nanga Parbat. Jenže město Mnichov svému stavebnímu inženýrovi nepovolilo zvláštní volno a vedení německo-americké výpravy se tak ujal Willy Merkl. Až na jaře roku 1934 Welzenbach konečně odjel do Himálaje. Poprvé. Naposledy.
Nikdo nepomůže
6. července 1934 stála trojice Němců – Willo Welzenbach, Willy Merkl, Uli Wieland – dva Rakušané – Peter Aschenbrenner, Erwin Schneider – a jedenáct Šerpů na Rakhiotském hřebenu pod Stříbrným sedlem. Po smrti Alfreda Drexela na zápal plic ztratila výprava tři týdny času a každý z mužů se teď cítil být mobilizován pro národní ideál – dobytí Nanga Parbatu. Hlavní síly expedice se tedy soustředily na cestu vzhůru. Nejsilnější muži mířili k vrcholu a mezietapové tábory zůstaly prázdné. Skupina tedy byla odkázaná jen a pouze na sebe. Kdyby se cokoliv stalo, nikdo je nemohl ze zálohy podpořit. Základní tábor ležel příliš hluboko a daleko.
Peter Aschenbrenner a Erwin Schneider odvedli v člověkem dosud nedotčeném sněhu ohromný díl práce. Jako první dorazili na Stříbrné sedlo a dokonce pokračovali ještě dál ke skalám severovýchodního štítu. V jasném odpoledni už se viděli na vrcholu, ale rozum – a snad i respekt k vůdci výpravy Willy Merklovi – jim zavelel vrátit se do 7700 metrů, kde už trojice Němců a Šerpové postavili osmý – poslední – výškový tábor. Zítra zaútočí na vrchol? Jenže hory jsou zase jednou proti. Zvláštní počasí. Je to snad předzvěst bouře? Vždyť nebe nad jejich hlavami je stále modré. Najednou se vítr opírá do stanu, ve kterém se choulí Willo Welzenbach, Willy Merkl a Uli Wieland. Prásk! Nosné tyče se lámou. Tvar stanu musejí držet vlastními těly. Noc je bezesná a ráno pekelné. Bouře jim znemožňuje dokonce i rozpustit vodu, která je v této výšce tak životně důležitá. Každá hodina se zdá být celou věčností. Naděje se mění v obavy. Přichází další noc. Další stanové tyče praskají pod nápory větru.
Willy Merkl není dostatečně aklimatizovaný a nedostatek kyslíku se začíná na jeho těle i myšlení projevovat. Žádá Welzenbacha s Wielandem, aby místo něj – vedoucího výpravy – rozhodli, co dál. Po dohodě se Peter Aschenbrenner a Erwin Schneider – zkušení horští vůdci – s několika Šerpy vydávají na cestu dolů. Tři Němci a zbývající Šerpové je mají co nevidět následovat v jejich stopách. „Necháme tady maximum věcí,“ navrhuje dvěma přátelům Willo Welzenbach s tím, že kdyby se počasí najednou zlepšilo, bude tam nahoře vše připravené pro vrcholový útok. Jenže uragán má větší výdrž, něž si kdo z nich dokáže představit.
V noci z 12. na 13. července, po hrozivém pětidenním plahočení se v bouři, která nikomu nedarovala ani metr a vysávala z těl horolezců život kousíček po kousku, obrací Willi Merkl svůj zrak ke svému kamarádovi, se kterým už jednou přečkal krušné čtyři dny a čtyři noci v běsnících horách. Jenže tehdy to byly Alpy. Tohle je Himálaj. Willo Welzenbach, který strávil několik nocí na holém sněhu, jen tak, bez spacího pytle, má nepřítomný pohled. Willy Merkl mu omrzlou a necitlivou rukou přejíždí po tváři. Nic. Žádná reakce. Hrůzou ohromen na něj volá: „Willo! Wach auf!“ V amoku cloumá ztuhlým tělem. Jenže Willo Welzenbach už nežije. A Willy Merkl zůstává vedle bezduchého těla tohoto hrdiny německého národa na hoře už docela sám.
Během sestupu z Nanga Parbatu postupně zahynuli Uli Wieland, Willo Welzenbach a nakonec i Willy Merkl. Do základního tábora se nevrátilo ani sedm Šerpů a o život tak přišlo deset mužů.
V Německu tato katastrofa vzbudila velký rozruch a ustanovený čestný soud shledal Petera Aschenbrennera a Erwina Schneidera vinnými porušením horské etiky, protože svým kamarádům a Šerpům neposkytli pomoc. Těžko najít v dějinách horolezectví podobný precends.
Nanga Parbat (8125 m) se v očích německého národa stal symbolem nepřekonatelné překážky. Přitom to měl být odrazový můstek k potvrzení jejich nadřazenosti. Další tragická německá výprava na Nanga Parbat se uskutečnila v roce 1937 pod vedením Karla Wiena. Lavina, která zasáhla tábor ve výšce 6200 metrů, usmrtila sedm německých horolezců a devět Šerpů. Vrcholu nedosáhla ani další expedice v roce 1938, která se naštěstí obešla beze ztrát na životech. Úspěšná byla až výprava v roce 1953 pod vedením Karla Herrligkoffera, kdy na vrcholu po 41hodinovém sólovém výstupu stanul 3. 7. 1953 Hermann Buhl. Byla to třetí zdolaná osmitisícovka.
Willo Welzenbach (10. 11. 1900 – 14. 7. 1934) se dožil pouhých 34 let, nicméně i za svůj krátký život zvládl vystoupit na 940 vrcholů (z toho 72 čtyřtisícovek) a v Alpách zanechal 50 prvovýstupů. Podle mnohých předefinoval význam slova možný a posunul standardy alpského lezení o světelné roky kupředu. Průkopnické byly hlavně jeho výstupy v ledovém terénu, pročež ho Reinhold Messner nazval Ledovým papežem.
Willo Welzenbach sehrál hlavní roli ve vývoji ledových skob a mnohých lezeckých technik a vytvořil po desítky let všeobecně uznávanou alpskou klasifikační Welzenbachovu stupnici. Od většiniy horolezců své generace se lišil tím, že měl stabilní a finančně dobře ohodnocené zaměstnání a lezl jen o víkendech a během letních prázdnin.
Batoh do hor
