Mlha, sněžení, vichr. Neplánovaně jsem museli zabivakovat. Náš stan okamžitě rozerval vítr. Nicméně na ostrém hřebeni bychom stejně ani nenašli dostatek místa pro jeho postavení. Byl to jen marný pokus. Pocuchané tropiko jsme tak použili alespoň jako improvizovaný žďárák, který nás měl chránit před vlhkostí. Poprvé v životě jsem si vlezla do spacáku v mačkách – sundávat je v takovém místě z nohou by bylo příliš riskantní. Přikurtovaní k poslednímu kameni na malém šikmém placáku jsme se tiskli k sobě a neopovažovali se ani pohnout. Vpíjeli jsme se do skály a modlili se, aby do nás nepraštil blesk. Nakonec jsme i tuhle noc přežili. Ale bylo to o fous, řekla bych.
Kolik těch nocí probdělých kdesi venku už bylo? Tisíce a jedna! Mohla bych vyprávět jak Šeherezáda. Nestane se z toho pokaždé takové drama, ale zážitky si odnesu vždycky. Obzvláště dlouho se táhla noc v neplánovaném bivaku během zimního slunovratu v horách Bucegi. Zatměli jsme tehdy v předposlední délce cesty Costila Galbinele těsně pod náhorní plošinou. Nenašli jsme poslední výšvih, chybělo nám padesát metrů. Uvízli jsme tam tehdy ve třech. Ve spacácích, jsme viseli přivázaní ke skále nad prudkým svahem jak nevylíhnuté kokony. Nesněžilo, ale dul ostrý vítr a rozfoukával čerstvý sníh z okolních strání – přímo nám do obličejů. Co bych za to dala, kdybych místo toho mohla péct vánoční cukroví.
Bivak ale nemusí nastat jen omylem nebo z nouze. V severní stěně Piz Badile v Engadinu, v půlce slavné Cassinovy cesty, jsme nocovali zcela záměrně. Třicet lezeckých délek jsme si rozumně rozdělili na dva dny. Na konci toho prvního jsme se uvelebili na jediné polici, na které se dalo jakž takž posadit. Zahákli jsme se do štandu hned vedle sněhového pole. Pro oba jsme vzali do stěny jen jeden spacák – kvůli úspoře váhy, která je při lezení podstatná. Každého nás zakryl tak napůl a skoro ve třech tisících metrech jsme klepali kosu a čekali, až temný horizont zase chytne růžový nádech. Naštěstí jsou letní noci krátké a člověk si může bdění zkrátit povídáním.
Oproti nocování uprostřed skalní stěny pak představuje noc na smetišti někde v Chile nebo v Bolívii – už si přesně nevzpomínám, kde to bylo – docela komfortní bejvák. Nebo nocleh uprostřed rumunských hor v kušce – dřevěné bedně obité igelitem a opatřené poklopem – schoulená pod jednou kožešinou se starým pastevcem. Ale pořád lepší než by se ke mně přitulil medvěd. A bivakovací boudičky zašité na odlehlých místech Alp mi už taky kolikrát posloužily. Když se poštěstí, najde se v nich dokonce i trochu jídla.
Mrznout v bivaku už považuji za normální. Ale mohu říct, že ucházející ventilek samonafukovací karimatky při nocování na ledovci je zbytečné zostření již tak ostré situace. Taky se vyplatí mít spacák, ve kterém zbývá alespoň trocha peří, protože ten šusťák sám o sobě příliš nehřeje. Ve vypelichaném spacáku pak pomáhá snad už jen obtočit se kolem PET láhve s teplou vodou, která hřeje zhruba do čtyř do rána. Pak už začne spíš studit, ale ty zbylé dvě hodiny už nějak přežiješ – pozoruje hvězdy a se svítáním přichází „budíček“.
Diskomfort může být i životní styl. Něco na způsob Diogéna trávícího noci v sudu nebo hry „vadí, nevadí“. Ne každého to však osloví. Takový plukovník Pickering a slečna Chalmersová si v devatenáctém století při svých cestách po Himálaji nechávali nosit postel. Ano, pohodlí je velká věc a není nad to se dobře vyspat. Ale ty zážitky z bivaku! – to ti nikdo nevezme.
Náš tip
